Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

hladovka byla dobrá škola

V Paříži vám notně vytrávilo, když jste pořádně nejedli, poněvadž tu mívali v každém pekařství za výkladem samé dobroty a jedlo se tu u stolečků na chodníku, takže jídlo bylo vidět i cítit. Když člověk pověsil novinařinu na hřebík a nepsal nic, co by někdo v Americe kupoval, a když se doma vymlouval, že půjde ve městě s někým na oběd, bylo nejlepší zajít si do Lucemburské zahrady, poněvadž cestou z place de l'Observatoire až do rue Vaugirard nebylo nikde vidět ani cítit nic k jídlu. Vždycky se také dalo zajít do Lucemburské galerie, a když se člověk díval vyhladovělý s prázdným břichem, všechny obrazy se nějak zaostřily, zjasněly a zkrásněly. Naučil jsem se rozumět Cézannovi mnohem líp, když jsem byl o hladu, a opravdu jsem chápal, jak ty krajiny dělal. Byl bych rád věděl, jestli Cézanne býval taky hladový, když maloval, ale říkal jsem si, že se nejspíš jenom zapomínal najíst. To byl jeden z těch nezdravých, ale jasnozřivých nápadů, co na člověka přijdou, když je nevyspalý nebo když má hlad. Později jsem usoudil, že Cézanne asi býval hladový trochu jinak.

Když se vyšlo z Lucemburské, dalo se projít úzkou uličkou Férou na náměstí Saint-Sulpice a ještě pořád nikde nebyly žádné restaurace, jenom to tiché náměstí s lavičkami a stromy. Stála tu kašna se lvy, a holubi se procházeli po chodníku a sedali na sochy biskupů. Na severním konci stál kostel a za ním krámky, kde se prodávaly devocionálie a mešní roucha.

Z náměstí se nedalo projít k řece jinak, než že se prošlo kolem krámů se zeleninou, ovocem a vínem, anebo kolem cukráren a pekařství. Ale když si člověk vybíral směr opatrně, mohl se dát napravo kolem kostela z šedivých a bílých kamenů, dojít do rue de l'Odéon a zahnout doprava ke knihkupectví Sylvie Beachové, a cestou ani nenarazil na moc potravinářských obchodů. V rue de l'Odéon nebyly žádné restaurace, až teprve na náměstí byly tři.

Jak člověk docházel na rue de 1'Odéon 12, měl ještě pořád vytráveno, ale všechny smysly se mu zbystřily. Fotografie vypadaly docela jinak a člověk spatřil knihy, jaké v životě neviděl.

„Jste moc hubený, Hemingwayi,“ říkávala Sylvie. „Jíte dost?“

„Určité.“

„Co jste měl k obědu?“

Žaludek se mi obrátil naruby a já řekl: „Zrovna jdu na oběd domů.“

„Teď ve tři?“

„To jsem nevěděl, že už je tak pozdě.“

„Adrienne tuhle večer povídala, abyste s Hadley někdy přišli na večeři. Pozveme Fargua. Máte ho rád, ne? Anebo Larbauda. Toho přece máte rád. To vím. Anebo kohokoliv, kdo se vám líbí. Vyřídíte to Hadley?“

„Ta přijde určitě moc ráda.“

„Pošlu jí lístek potrubkou. A vy se teď tolik nedřete, když se ani pořádně nenajíte.“

„Ne.“

„Teď utíkejte domů, ať nepřijdete na oběd moc pozdě.“

„Však mi ho schovají.“

„A nejezte nic na studeno. Dejte si pořádný teplý oběd.“

„Přišla mi nějaká pošta?“

„Myslím že ne. Ale počkejte, já se podívám.“

Hledala, až našla lístek s poznámkou, spokojeně se na mě podívala a pak otevřela dvířka v psacím stole.

„Tohle přišlo, co jsem byla pryč,“ (...)

(......)