Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ford madox ford a pekelník

Closerie des Lilas byla nejbližší slušná kavárna, když jsme bydleli nad pilou v rue Notre-Dame-des-Champs číslo 13, a bývala to jedna z nejlepších kaváren v Paříži. V zimě tam vevnitř mívali teplo, a na podzim a zjara se moc hezky sedávalo u stolků venku pod stromy, na té straně, co stála socha maršála Neye, nebo u těch pravidelných čtvercových stolů pod plátěnou střechou na bulváru. Se dvěma ze zdejších číšníků jsme bývali dobří přátelé. Lidé z Dómu a z Rotundy sem do Lilas nikdy nechodili. S nikým se tu neznali, a kdyby sem byli přišli, nikdo by je tady byl neokukoval. Hodně lidí tenkrát chodívalo do kaváren na nároží bulváru Montparnasse a bulváru Raspail, aby se ukázali na veřejnosti, a v určitém ohledu takové podniky předem počítaly se sloupkaři jako s denní náhražkou nesmrtelnosti.

V Closerie des Lilas se kdysi scházívali básníci víceméně pravidelně a poslední přední básník tu býval Paul Fort, ale toho jsem tehdy ještě nečetl. Jediný básník, se kterým jsem se tam kdy setkal, byl Blaise Cendrars s tím svým rozbitým obličejem boxera a s prázdným, sešpendleným rukávem; zdravou rukou si kroutil cigarety. Byl to dobrý kumpán, dokud moc nevypil, a když potom začal lhát, poslouchalo se to líp, nežli když většina lidí vykládá nějakou pravdivou historku. Ale to byl taky jediný básník, co tenkrát chodíval do Lilas, a já jsem se tam s ním setkal jen jednou. Hosté se většinou skládali z postarších vousatých pánů v obnošených šatech, kteří sem chodívali s manželkami či milenkami a v klopě nosívali nebo taky nenosili úzkou červenou stužku čestné legie. S důvěrou jsme je pokládali za vědátory či savants, a oni vysedávali nad jedním aperitivem skoro tak dlouho, jako ti druzí v ještě ošuntělejších šatech, co tu s manželkami nebo milenkami vysedávali nad bílou kávou a nosívali purpurovou stužku Akademických palem, což nemělo nic společného s Francouzskou akademií a znamenalo to podle našeho mínění jenom, že jsou to profesoři nebo učitelé.

Tihle lidé z toho dělali docela příjemnou kavárnu, poněvadž se zajímali jeden o druhého, o svou kávu, alkohol nebo čím se to napájeli, anebo o noviny a časopisy v rámu, a nikdo se tu nevystavoval na odiv.

V té čtvrti bydleli ještě další lidé, co chodívali do Lilas; někteří nosili v klopě stužku Croix de Guerre a druzí zase žlutou a zelenou stužku Médaille Militaire, a často jsem je pozoroval, jak dokážou překonávat handicap ztracených končetin, a všímal jsem si, jak šikovně mají udělané umělé oči a jak dovedně jim provedli na obličeji plastiku. Značně rekonstruované obličeje mívaly skoro duhově lesklý nádech, jako dobře oježděná sjezdovka, a my jsme k těmhle hostům mívali větší úctu nežli k těm savants či pánům profesorům, ačkoliv páni profesoři si vojnu možná taky odkroutili a náhodou při tom žádné zmrzačení neutrpěli.

V těch letech jsme nedůvěřovali nikomu, kdo nebyl ve válce, ale úplnou důvěru jsme vlastně neměli k nikomu a dost se nám tu zdálo, že by neškodilo, kdyby (...)

(......)