Ernest Hemingway
překlad: Stanislav Mareš

POHYBLIVÝ SVÁTEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

rodí se nová škola

Sešitek s modrým hřbetem, dvě tužky, ořezávátko (kapesní nůž by znamenal moc velké plýtvání), a stolky s mramorovou deskou, vůni časného rána, zametené a vytřené podlahy, a štěstí — víc toho člověk nepotřeboval. Pro štěstí nosíval člověk v pravé kapse kaštan a králičí pacičku. Kožešina už se s ní dávno ošoupala a kosti a šlachy se dlouhým nošením vyleštily. Drápky vás v kapse škrábaly do podšívky, a věděli jste, že vás štěstí ještě neopustilo.

Některý den vám to šlo tak od ruky, že člověk dokázal udělat krajinu, do které se dalo vstoupit a projít lesem na paseku, vystoupit až na návrší, odkud bylo vidět na protější kopce za ramenem jezera. Pak se vám třeba zlomila v ořezávátku tuha a museli jste vzít kapesní nůž a malým želízkem ji z toho kuželovitého nosu vyšťourat, anebo tužku ostrým želízkem opatrně zašpičatit, a potom člověk zase provlékl ruku propoceným koženým popruhem batohu, hodil si ho na záda, prostrčil druhou ruku a ucítil, jak se mu ta váha na zádech usadila, a když se vydal dolů k jezeru, cítil pod mokasíny borové jehličí.

A vtom jste zaslechli, jak někdo říká: „Ahoj, Heme. Co tady děláš, člověče? Pokoušíš se psát u kafe?“

Štěstí vás opustilo, a tak vám nezbývalo než sklapnout sešit. To bylo to nejhorší, co vás mohlo potkat. Když člověk dokázal zachovat klid, byl na tom líp, jenže já jsem tenkrát rozvahou zrovna nevynikal, a tak jsem spustil: „Krucinál fagot, bejku blbá, co tě sem čerti nosí, když tohle přece k sakru není tvůj rajón?“

„Hele, nebuď na mě sprostej, jo, a nedělej ze sebe excentrika.“

„Hergot, koukej s tou svou sprostou držkou odprejsknout.“

„Tohle je přece veřejná kavárna. Já mám zrovna tak právo sem chodit jako ty.“

„Proč nejdeš nahoru do Petite Chaumiere, kam patříš?“

„Ale prosím tě. Nebuď tak protivnej.“

Ted toho člověk mohl nechat a jenom doufat, že to byla náhodná návštěva, že sem ten návštěvník zapadl čistě jen tak a že to tu snad nezamoří. Existovaly ještě jiné slušné kavárny, kde se dalo dělat, jenže ty byly notný kus cesty odtud a tohle byla má domovská kavárna. To by bylo špatné, nechat se vyhnat z Closerie des Lilas. Musel jsem se buď postavit na zadní, nebo to zabalit. Moudřejší patrně bylo to zabalit, ale už mě začínal popadat vztek, a tak jsem řekl: „Poslyš. Taková svině, jako jseš ty, má přece na vybranou kolik podniků. Proč musíš lézt zrovna sem a zavšivit slušnou kavárnu?“

„Zapad jsem sem akorát na skleničku. Co je na tom špatnýho?“

„Doma by tě obsloužili a pak to nádobí rozbili.“

„Kdepak to je, doma? To zní docela hezky.“

Seděl u vedlejšího stolku, vysoký tlustý mladík v brýlích. Poručil si pivo. Řekl jsem si, že ho budu ignorovat a zkusím, jestli se dá psát. Tak jsem ho tedy ignoroval a napsal jsem dvě věty.

„Akorát že jsem na tebe promluvil.“

Pokračoval jsem a napsal další větu. Těžko to odumírá, když vám to doopravdy jde a když se do toho dostanete.

„Z tebe se stala, se mi zdá, taková veličina, že už na tebe nikdo ani promluvit nesmí.“

Napsal jsem (...)

(......)