Hermann Hesse
překlad: dr. Miloš Černý

SIDDHÁRTHA
Indická báseň
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Óm

Ještě dlouho pálila rána. Siddhártha musel přepravit přes řeku nejednoho pocestného, který měl s sebou syna nebo dceru, a kdykoli takového spatřil, pokaždé mu záviděl, pokaždé si pomyslel: „Je jich tolik, jsou jich tisíce, kteří mají toto nejlíbeznější štěstí - proč já ne? I zlí lidé, i zloději a lupiči mají děti a milují je, a jsou jimi milováni, jen já ne.” Tak prostě, tak bez rozumu teď uvažoval, tak podobným se stal dětským lidem.

Jinak se nyní díval na lidi než dříve, méně chytře, méně povýšeně, zato vřeleji, zvědavěji, účastněji. Když přepravoval obyčejné pocestné, dětské lidi, kupce, válečníky, ženské, nepřipadali mu tak cizí jako kdysi. Rozuměl jim, chápal a sdílel jejich život, řízený nikoli myšlenkami a názory, nýbrž výhradně pudy a přáními, cítil se jako oni. I když byl blízko dokonalosti a nesl svou poslední ránu, přesto se mu zdálo, že tito dětští lidé jsou jeho bratři, jejich marnivost, dychtivost a směšnost ztratily pro něho svoji směšnou stránku, staly se pochopitelnými, roztomilými, staly se dokonce hodnými obdivu. Slepá láska matky k dítěti, hloupá, slepá pýcha namyšleného otce na jeho jediného synáčka, slepé, bezuzdné dychtění mladé, marnivé ženy po špercích a obdivných pohledech mužů - všechny tyto pudy, všechna tato dětinství, všechny tyto prosté, pošetilé, ale nesmírně silné, životaschopné, silně se prosazující pudy a žádostivosti nebyly pro Siddhárthu teď žádným dětinstvím, viděl, jak lidé kvůli nim žijí, jak se kvůli nim nekonečně snaží, podnikají cesty, vedou války, nekonečně trpí, nekonečně snášejí, a dokázal je za to milovat, viděl život, živoucí, nezničitelné brahma v každé vášni, v každém jejich činu. Hodní lásky a obdivu byli tito lidé ve své slepé věrnosti, ve své slepé síle a houževnatosti. Nic jim nechybělo, nic neměl vědoucí a přemýšlející oproti nim navíc, až na jednu jedinou drobnost, jednu jedinou malinkou věcičku: uvědomění, pochopení jednoty veškerého života. A Siddhártha mnohdy dokonce pochyboval, není-li toto vědomí, tato myšlenka, ať jakkoliv cenná, není-li snad také ona dětinstvím myslícího člověka, myslícího dětinského člověka. Ve všem ostatním byli lidé světa mudrci rovnocenní, často ho daleko předčili, tak jako se může zdát, že zvířata ve svém houževnatém, neúchylném plnění nutnosti mohou předčit lidi.

V Siddhárthovi pomalu vzkvétalo, pomalu zrálo vědomí poznání toho, co je vlastně moudrost, co je cílem jeho dlouhého hledání. Nebylo to nic jiného než pohotovost duše, schopnost, tajné umění každým okamžikem, uprostřed života, myslet myšlenku jednoty, dokázat cítit a vdechovat jednotu. Pomalu to v něm vzkvétalo a vyzařovalo na něj i z Vasudévovy staré, dětské tváře: harmonie, vědomí věčné dokonalosti světa, úsměv, jednota.

Rána ale ještě pálila, toužebně a hořce vzpomínal Siddhártha na svého syna, choval lásku a něžnost v srdci, nechával v sobě hryzat bolest, dopouštěl se pošetilostí lásky. Tento plamen nezhasl sám od sebe.

A jednoho dne, když rána krutě pálila, Siddhártha, (...)

(......)