Hermann Hesse
překlad: dr. Miloš Černý

SIDDHÁRTHA
Indická báseň
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

U šramanů

Navečer téhož dne dostihli askety, vyschlé šramany, a nabídli jim společné putování a poslušnost. Byli přijati.

Siddhártha věnoval svůj oděv jakémusi chudému bráhmanovi na cestě. Zůstala mu již jen bederní páska a nesešívaný přehoz barvy země. Jedl jen jednou denně a nikdy vařené jídlo. Postil se patnáct dní. Postil se osmadvacet dní. Maso na lýtkách a tvářích mu zmizelo.

Žhnoucí snění plápolalo z jeho zvětšujících se očí, na jeho vysychajících prstech narostly dlouhé nehty a na bradě suchý, zcuchaný vous. Zledověl jeho pohled, když potkal ženy; jeho ústa se zaškubla pohrdáním, když míjel v nějakém městě dobře oblečené lidi. Viděl kupce obchodovat, šlechtice vycházet na lov, pozůstalé oplakávat jejich mrtvé, děvky nabízet se, lékaře pečovat o nemocné, kněze určovat den setby, viděl milence se milovat, matky kojit děti - a nic z toho nebylo hodno jeho pohledu, vše páchlo lží, vše předstíralo smysl a štěstí a krásu, a vše byl nepřiznaný rozklad. Hořce chutnal svět.

Život byl utrpením.

Siddhártha měl před sebou cíl, jediný cíl: stát se prázdným, prázdný žízně, prázdný přání, prázdný snění, prázdný radosti i utrpení.

Sám sobě odumřít, zbavit se svého já, se srdcem vyprázdněným dojít klidu, od sebe oproštěným myšlením otevřít se zázraku, to byl jeho cíl. Když vše, co patřilo k já, bylo přemoženo a odumřelo, když každá vášeň a každé hnutí srdce zmlklo, pak muselo procitnout to poslední, to nejhlubší v nitru, co již nepatří k já, velké tajemství.

Mlčky stál Siddhártha v kolmých paprscích žhoucího slunce, planoucí bolestí, planoucí žízní, a stál, až již necítil ani bolest, ani žízeň.

Mlčky stál v době dešťů, z jeho vlasů se řinula voda na zkřehlá ramena, na zkřehlé boky a nohy, a kajícník stál, dokud ramena a nohy nepřestaly křehnout, dokud nezmlkly, dokud se neztišily. Mlčky se krčil v trnité houštině, z pálící kůže kapala krev, z vředů hnis, a Siddhártha zůstával strnulý, zůstával nepohnutý, dokud nepřestala téci krev, dokud ho nepřestalo bodat, nepřestalo pálit.

Siddhártha seděl zpříma a učil se šetřit s dechem, učil se zastavovat dech. Počínaje s dechem uklidňoval tlukot srdce, učil se zpomalovat údery srdce, až jich bylo stále méně a skoro již žádné.

Poučen nejstaršími šramany učil se Siddhártha odosobňovat, učil se pohroužení, podle nových zásad šramanů. Nad bambusovým lesem letěla volavka - a Siddhártha pojal volavku do své duše, letěl nad lesy a horstvy, byl volavkou, požíral ryby, hladověl volavčím hladem, mluvil volavčím krákoráním, umíral volavčí smrtí. Na písčitém břehu řeky ležel mrtvý šakal, a Siddhárthova duše vklouzla do zdechliny, byl mrtvým šakalem, ležel na břehu, nadýmal se, páchl, hnil, hyenami rozsápán, supy stažen z kůže, byl kostrou, byl prachem, vanul do polí. A Siddhárthova duše se navrátila, mrtvá, zetlelá, zpráchnivělá, okusila krušného opojení koloběhem, číhala jako lovec s novou dychtivostí na nějakou skulinu, kterou by z koloběhu unikla, kde by nastal konec příčin, věčnost bez (...)

(......)