Hermann Hesse
překlad: dr. Miloš Černý

SIDDHÁRTHA
Indická báseň
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Gautama

V městě Šrávastí znalo každé dítě jméno Vznešeného, Buddhy, a v každém domě byli lidé připraveni naplnit misku almužnou Gautamovým učedníkům, mlčky prosícím. Poblíže města bylo nejmilejší Gautamovo místo, háj Džétávana, který věnoval jemu a jeho druhům zámožný kupec Anáthapindika, oddaný ctitel Vznešeného. Do této končiny odkazovala všechna ta vyprávění a odpovědi, kterých se dostávalo oběma mladým asketům na jejich pouti k místu, kde pobýval Gautama. Když dospěli do Šrávastí, nabídli jim jídlo hned v prvním domě, ve kterém se zastavili. Chopili se jídla a Siddhártha se zeptal ženy, která jim je podala:

„Rádi bychom se dozvěděli, dobrá ženo, kde přebývá Buddha, Vznešený, neboť my jsme dva šramanové z lesů a přejeme si jeho, dokonalého, spatřit a uslyšet učení z jeho úst.”

Pravila žena: „Věru na pravém místě jste se tu zastavili, šramanové z lesů, vězte, že Vznešený pobývá v Džétávaně v zahradě Anáthapindikově.

Tam můžete, poutníci, strávit noc, neboť je tam dost místa pro nesčetné poutníky, kteří sem proudí, aby slyšeli učení z jeho úst.”

I zaradoval se Góvinda a pln radosti zvolal: „Hle, dospěli jsme k svému cíli a naše cesta je u konce! Ale pověz nám, matko poutníků, znáš ho, viděla jsi někdy Buddhu na vlastní oči?”

Pravila žena: „Mnohokrát jsem ho viděla, Vznešeného. Mnohokrát jsem ho viděla, jak se ubírá ulicemi, mlčky, ve žlutém plášti, jak mlčky nastavuje svoji misku pro almužnu u domovních dveří a jak naplněnou misku pak odnáší.”

Góvinda zaníceně naslouchal a chtěl se ještě mnoho ptát a mnoho slyšet. Avšak Siddhártha vybízel k další cestě. Poděkovali ženě a šli a ani se nepotřebovali vyptávat na cestu, protože nemálo poutníků a mnichů z Gautamovy družiny bylo právě na cestě do Džétávany. A když tam pak v noci dorazili, neustále tam někdo přicházel, volal a mluvil, někdo žádal a dostával nocleh. Oba šramanové, zvyklí na život v lese, našli si rychle a bezhlučně přístřeší a odpočívali tu až do rána.

Při východu slunce s úžasem viděli, jak veliký zástup věřících a zvědavců zde nocoval. Po všech cestičkách nádherného háje se procházeli sem a tam mniši odění žlutými rouchy, posedávali pod stromy, pohříženi v meditace či duchovní rozhovor, stinné zahrady vyhlížely jako nějaké město plné lidí, hemžících se jako včely. Většina mnichů odcházela s miskami pro almužnu, nashromáždit ve městě potravu na jediné jídlo dne, oběd. Také Buddha, osvícený, chodíval ráno na žebrotu.

Siddhártha jej spatřil a hned jej poznal, jako by se mu byl ukázal bůh. Spatřil jej, prostého muže ve žluté kutně, jak se s miskou tiše vzdaluje.

„Pohlédni!” pravil potichu Siddhártha Góvindovi. „Ten člověk je Buddha.”

Góvinda pozorně hleděl na mnicha ve žluté kutně, který se, jak se zdálo, v’ ničem neodlišoval od stovek ostatních mnichů. A záhy pochopil i Góvinda. To je skutečně on. A šli za ním a hleděli na něho.

Buddha se ubíral svou cestou nenápadně, pohroužen v myšlenkách, jeho tichá tvář nebyla ani radostná, ani smutná, zdálo (...)

(......)