Hermann Hesse
překlad: dr. Miloš Černý

SIDDHÁRTHA
Indická báseň
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Díl druhý

Kamala

Siddhártha se na své cestě učil novým věcem na každém kroku, neboť svět byl proměněn a jeho srdce bylo okouzleno. Viděl slunce vycházet nad zalesněnými horami a zapadat v dálce nad pobřežím, porostlým palmami. Viděl na nočním nebi věčný řád hvězd a srpek měsíce plující jako člun v modři. Viděl stromy, hvězdy, zvířata, oblaka, duhu, skály, byliny, květiny, potok a řeku, ranní třpyt rosy na křoviskách, vzdálené vysoké hory, modré a bledé, zpívající ptáky, včely, vítr stříbrně vanoucí v rýžových polích. To vše, v tisícerých a pestrých obměnách tu stále bylo, slunce a měsíc stále svítily, vždy šuměly řeky a bzučely včely, a v dřívějších dobách to vše pro Siddhárthu neznamenalo nic než prchavý a šalebný závoj před jeho zrakem, vnímavý s nedůvěrou, určený k tomu, aby byl proniknut a popřen myšlenkou, protože to nebyla vlastní podstata, protože podstata byla mimo oblast viditelného. Teď ale prodléval jeho osvobozený zrak na tomto světě, viděla poznával vnímatelnou skutečnost, hledal domov v tomto světě, nehledal podstatu, nesměřoval mimo tento svět. Krásný byl svět, když jej tak člověk pozoroval, tak beze všeho hledání, tak prostě, tak dětsky. Krásný byl měsíc a souhvězdí, krásný byl potok a břeh, les i skála, koza a střevlík, květina i motýl. Bylo krásné a rozkošné procházet takto světem, tak dětsky, tak bděle, tak otevřen všemu blízkému, prost nedůvěřivosti. Jinak pálilo slunce na hlavu, jinak chladil lesní stín, jinak chutnal potok a studna, jinak meloun a banán. Krátké byly dny, krátké noci, každá hodiny rychle míjela jako plachta na moři, pod plachtou loď plná pokladů, plná přátel. Siddhártha viděl opičí národ putující vysoko v lesní klenbě, vysoko ve větvoví, a slyšel divoký, chtivý ryk. Siddhártha viděl berana pronásledujícího ovci a pářícího se s ní. Viděl v rákosí jezera štiku lovící z večerního hladu. Před ní vodou prchaly mladé rybky v hejnech, bázlivě, třepetavě a blýskavě, síla a vášeň pronikavě voněly z prudkých vodních vírů, kterými se bral zapálený lovec.

Všechno to zde věčně bylo a on to neviděl; nebyl při tom. Teď při tom byl, teď k tomu patřil. V jeho očích se střídalo světlo a stín, v jeho srdci hvězdy a měsíc.

Siddhártha si cestou vzpomínal na to všechno, co prožíval v zahradě Džétávana, na nauku, kterou tam vyposlechl, na božského Buddhu, na rozloučení s Góvindou, na rozhovor se Vznešeným.

Vzpomínal si znovu na svá vlastní slova, která řekl Vznešenému, na každé slovo, a s úžasem si uvědomoval, že tu hovořil o věcech, o nichž tehdy vlastně ještě nevěděl. Co říkal Gautamovi: že jeho, Buddhův poklad a tajemství nebyla nauka, nýbrž to, co nelze naučit, co Vznešený ve chvíli osvícení také kdysi zakusil - a to bylo právě to, za čím se nyní vydal, aby to zažil, a co nyní začal zakoušet. Musel nyní zažít sama sebe. Dlouho již arci věděl, že jeho já je átman, stejné podstaty jako brahma. Ale ještě nikdy toto já skutečně nenašel, protože je chtěl chytit do sítě myšlenky. Když docela jistě tělo (...)

(......)