Hermann Hesse
překlad: Vratislav Slezák

NARCIS A GOLDMUND
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DVACÁTÁ

Léto se sklánělo, máky a chrpy, koukoly i astry uvadaly a hynuly, žáby umlkaly v rybníce a čápi se vznášeli vysoko a chystali se k odletu. A vtom se vrátil Goldmund.

Přišel jednoho odpoledne za tichého deště, nešel do kláštera, nýbrž od brány rovnou do dílny. Přišel pěšky, bez koně.

Erich se vyděsil, když ho spatřil. Sice ho na první pohled poznal a srdce se mu rozbušilo radostí, ale přesto jako by se vrátil docela jiný člověk: nebyl to ten pravý Goldmund, byl o mnoho let starší, s tváří napůl vyhaslou, zaprášenou a šedivou, s vpadlými rysy prozrazujícími nemoc a utrpení, v nichž však nestála psána bolest, nýbrž spíš úsměv, dobromyslný, trpělivý, stařecký úsměv. Šel namáhavě, ba vlekl se, vypadal nemocně a velmi znaveně.

Podivně se tento změněný, cizí Goldmund zadíval svému mladému pomocníkovi do očí. Nedělal se svým návratem žádný rozruch, spíš jako by tu býval byl pořád a jen přišel z vedlejší místnosti. Podal Erichovi ruku a neřekl nic, ani pozdrav, na nic se nezeptal, nic nevyprávěl. Řekl jen: “Musím spát,” zdál se být nesmírně unaven. Poslal Ericha pryč a šel do své světničky vedle dílny. Sňal si čapku, upustil ji, vyzul si boty a kráčel k posteli. Vzadu v místnosti viděl svou madonu pod rouškou; kývl na ni, ale nešel roušku sejmout a se svým dílem se pozdravit. Místo toho se přibelhal k okénku, venku spatřil čekat zaraženého Ericha a zavolal: “Erichu, nikomu neříkej, že jsem se vrátil. Jsem moc unavený. Počká to do zítřka.”

Pak si v šatech lehl na lože. Po chvíli, když spánek nepřicházel, vstal, těžkopádně přešel ke stěně, kde viselo malé zrcadlo, a podíval se do něho. Pozorně si prohlížel Goldmunda, který se na něho ze zrcadla díval: unaveného Goldmunda, zemdleného, zestárlého a povadlého muže se silně prošedivělými vousy. Z drobné a kalné plochy zrcadla se na něho díval starý, trochu zanedbaný muž, tvář sice známá, ale jaksi cizí, poněkud jakoby nepřítomná, zdálo se, že se jí to pramálo týká. Připomínala mu leckterý obličej, který znával, trochu mistra Mikuláše, trochu starého rytíře, který mu kdysi dal ušít ten pážecí oděv, trochu i svatého Jakuba z kostela, starého vousatého světce, který pod svým poutnickým kloboukem vypadal tak prastaře a šedivě a přitom vlastně vesele a dobrácky.

Pečlivěčetl v té tváři v zrcadle, jako by mu záleželo na tom dovědět se o tom člověku víc. Kývl na něj a znovu ho poznal: ano, byl to on sám, odpovídal pocitu, který sám o sobě měl. Velice unavený a trochu otupělý starý muž se tu vrátil z cest, všední člověk, který se ničím nemůže honosit, a přesto proti němu nic nenamítal, ba líbil se mu: měl ve tváři něco, co někdejší hezký Goldmund neměl, při vší té únavě a rozkladu měl ve tváři vepsán rys spokojenosti či spíš lhostejnosti. Tiše se jen tak pro sebe smál a viděl, jak obraz v zrcadle se směje s sebou; pěkného chlapíka sis to přivedl z cesty domů! Pěkněsešlý a pohořelý se vrátil z té své vyjížďky a nepozbyl jen koně a cestovní brašny a svých tolárků, poztrácel a (...)

(......)