Hermann Hesse
překlad: Vratislav Slezák

DEMIAN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ČTVRTÁ
Beatrice

Aniž jsem se znovu shledal se svým přítelem, odjel jsem koncem prázdnin do St. Oba rodiče jeli se mnou a s veškerou možnou starostlivostí mne předali do péče chlapeckého penzionátu u jednoho gymnaziálního profesora.

Kdyby byli věděli, do čeho všeho mi tím zjednávají vstup, byli by zkameněli hrůzou.

Stále ještě tu byla otázka, zda se ze mne časem může stát dobrý syn a užitečný občan či zda si má povaha vynutí jiné cesty. Můj poslední pokus žít šťastně ve stínu otcovského domu a ducha trval velmi dlouho, čas od času byl téměř zdařilý, a nakonec přece jen naprosto ztroskotal.

Podivná prázdnota a osamělost, jakou jsem poprvé pocítil o prázdninách po své konfirmaci (kolikrát jsem ji zakoušel i později, tu prázdnotu, ten řídký vzduch!), hned tak rychle nezmizela. Rozloučení s domovem dopadlo až podivně snadno, vlastně jsem se až styděl, že jsem nebyl víc dojatý, sestry usedavě plakaly, to jsem já nedokázal. Sám jsem nad sebou žasl. Vždy jsem býval dítě citlivé a v podstatě i dost hodné. Teď jsem byl celý proměněný.

Vůči vnějšímu světu jsem se choval s naprostou lhostejností a zaměstnával jsem se celé dny tím, že jsem naslouchal svému nitru, abych slyšel ona proudění, zapovězená a temná proudění šumící ve mně tak hluboko dole.

Prudce jsem vyrostl, teprve za poslední půlrok, do světa vyhlížel hubený, nehotový čahoun. Můj chlapecký půvab byl tentam, sám jsem cítil, že takovéhohle mě nikdo nemůže mít rád, a nikterak rád jsem neměl ani já sám sebe. Často jsem velmi toužil po Maxu Demianovi; avšak nezřídka jsem ho zas nenáviděl a kladl mu za vinu, že můj život se tak ochudil, a přijímal jsem to jako nějakou ošklivou nemoc.

V našem žákovském penzionátě jsem si zpočátku nezískal ani náklonnost. ani úctu, nejdřív si mě dobírali, pak mě nechali být a viděli ve mně jakéhosi tichošlápka a nepříjemného podivína. Ta role mi velmi vyhovovala, ještě jsem ji i přeháněl a zarputile se uzavíral do samoty, která navenek vypadala jako to nejmužnější pohrdání světem, zatímco jsem potají často podléhal sžíravým záchvatům stesku a zoufalství. Ve škole jsem mohl těžit ze znalostí nabytých doma, třída byla za mou dřívější o něco pozadu, a já jsem si navykl pohlížet na své vrstevníky s trochou pohrdání jako na děti.

To se táhlo celý rok a ještě o něco déle, ani první prázdninové návštěvy doma nepřinesly žádný nový tón; s chutí jsem zase odjížděl.

Začátkem listopadu se to pak stalo. Zvykl jsem si chodit za každého počasí na krátké, přemýšlivé procházky, při nichž jsem často vychutnával zvláštní blaho, blaho plné melancholie, pohrdání světem a i samým sebou.

Jednou večer jsem se takto loudal vlhkým, mlhavým soumrakem po okolí města, přede mnou stála a zvala mě široká, zcela opuštěná alej veřejných sadů, na cestě ležela hustá vrstva spadaného listí, brouzdal jsem se jím s jakousi temnou rozkoší, kolem vlhká a hořká vůně, vzdálené stromy vystupovaly z mlhy jako strašidelné velké stíny.

Na konci aleje jsem zůstal (...)

(......)