Bohumil Hrabal

INZERÁT NA DŮM, VE KTERÉM UŽ NECHCI BYDLET
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Anděl

Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty. A mladý závodčí byl bledý, dvě vrásky podle úst, jako dvě jizvy po řezu nožem. Díval se upřeně na barvotisk, vytáhl hodinky, nejdřív se zamyslil, usoudil, že bude jedna hodina, ale když se podíval na ciferník, jako vždycky, bylo o celé půldruhé hodiny míň. A do magacínu trubek dva dělníci v zástěrách přitlačili kocábku a začali nosit ty královské trubky, které právě složily trestankyně.

„Pane závodčí,“ řekla trestankyně Lenka, „musejí nosit ten materiál z takový dálky, nemohla bych jim pomoct? My jsme hotový.“

„Andělíček,“ řekl strážný a zastrčil hodinky a ukázal na postýlku.

„Můj strážníček,“ řekla Lenka a ukázala na strážného, „ale copak jsme vás někdy shodily?“ zašeptala a dotkla se rukávu uniformy.

„Jděte!“ zařval závodčí, „a vy ostatní! Košťátkem vymetat prázdný vagony!“ křičel a poroučel, ale trestankyně věděly, že se omlouvá.

„Děkuju,“ řekla Lenka a vešla do stínu magacínu, režné kalhoty a bílá blůzička se pohybovaly stínem, čtyři zlodějky vyskočily do vagonu a začaly tichounce zpívat: Jeden den bez tebe, co pro mne znamená, jak náruč sedmikrás do moře hozená… A strážný dál se vpíjel do barvotisku na dětské postýlce, která korunovala stovky vyceněných psacích strojů, a když zatahal za dohodový pás, cítil, že ten řemen mu stahuje křídla a drtí jejich peří, a že tou dětskou postýlkou si uvědomil, že to nebude jen tak, že mu v jeho strážném oddílu přátelé říkají „Anděl strážný“.

„Mám vám jít pomoct?“ řekla Lenka.

„Když vám to anděl dovolil,“ řekl Atomový Princ.

„Uděláme tedy řetěz,“ řekl pan Hulikán.

„Řetěz štěstí, ale sundejte si rukavice, prosím,“ pošeptala Lenka.

„Tělo na tělo,“ usmál se Princ.

A bral královské trubky ze štosu a podával je dívce a ona, když ty ostré šamotové hranolky brala, lehce zavadila prsty o dlaň Princovy ruky, a když je podala dál panu Hulikánovi, když vracela prsty, pohladila pana Hulikána po hřbetu ruky.

„To (...)

(......)