Bohumil Hrabal

INZERÁT NA DŮM, VE KTERÉM UŽ NECHCI BYDLET
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Prokopnutý buben

Nic mi nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout. Už ve vobecný škole jsem dělal panu učiteli zasedací pořádky. Ale za protektorátu se mi stala událost, kterou jsem nazval podivnou. Takovej biletářskej šotek se mi posadil na záda a zrovna při žurnále, když hlas hlásil, že nad Dortmundem bylo sestřeleno osumdesát vosum nepřátelskejch letadel a pohřešuje se jedno vlastní, tak ten šotek laškovnej mi našeptal a já jsem řekl hlasitě: „Vždyť vono se možná ještě vrátííí.“ Tak mi ten můj hlas připadal jako cizí, že jsem hned rozsvítil a prosil diváky žurnálu, aby se přiznali, s ostatníma biletářema jsem chodil, ale nikdo se nepřiznal, a tak jsme z moci úřední, a tu moc jsme měli, prohlásili představení za skončený, vstupný i na hlavní film za propadlý, a aby za trest šli lidi domů.

Ale pořádným biletářem jsem se stal až potom, když jsem trhal vstupenky v Čásku. Tam jsem dostal možnost tak trochu bejt pořadatelem. Nejen uvádět na sedadlo, ale i kontrolovat, jestli se divák nedívá na film ještě jednou, podruhý. A tady jsem si teprve medil, tady jsem na konci šichty teprve litoval, že už je konec, tak pěkný to bylo, hned vzít za rameno toho, kdo se začíná dívat ještě jednou, kdo tedy začíná okrádat Čásek. A já jsem se jen podíval a každej už podle pohledu viděl, že jsem pořadatel. A potom, když bejvala pauza, tak já jsem otevřel závěsy, otevřel jsem okna, aby biográfek vyvětral, a zatímco odcházeli diváci, kteří už všechno viděli, osobně jsem zádama a rozpřaženejma rukama držel dveře, za kterejma stáli už další diváci, a když teprve zmizel střevíc posledního, otevřel jsem houpací dveře a trhal první lístky dalších příchozích, ale očima jsem už kontroloval, kdo ze sedících už viděl jistou část Čásku a kdy jeho vstupenka přestala platit. Taky jsem neměl rád, když se mládež při žurnále bavila, protože já jsem se cejtil pořadatelem každýho představení, tedy zodpovědnou osobou. A proto jsem se nakláněl nad řadama a volal: „Zmlkněte, nebo nás zavřou!“ A můj hlas měl tu sílu, že nastalo ticho, ale já jsem nevěřil, stál jsem u první řady a díval jsem se na ty obličeje, jestli se dívají vopravdu na plátno, a přitom jsem uváděl další návštěvníky, někdy jsem poručil, aby si celé řady přesedaly, abych diváka posadil tam, kde jsem ho v tom zasedacím pořádku potřeboval mít. Ze svejch peněz jsem si koupil rozstřikovač a o pauzách jsem stříkal nad hlavama voňavý silice, a tak jsem se stal řádným biletářem jen proto, že jsem se současně cejtil i pořadatelem. Proto jsem taky byl povýšenej a stal jsem se uvaděčem v divadlech první třídy, na koncertech, veřejných akademiích. A tu samou metodu jsem uplatňoval i doma, v rodině. Jediný člověk, s kterým jsem kamarádil, byl můj švára, kterej dával razítka na pasy do ciziny a se kterým jsme často chodívali do restaurací, když jsme měli volno, a bavili jsme se tím, že já jsem dělal zasedací pořádek v tý restauraci, říkal jsem švárovi, kdo do tý restaurace patří (...)

(......)