Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Namísto doslovu

Tak se může stát, že se člověku našeho věku zdá fantastičkou prostá normalita, že přes to všechno opravdový Bohumil Hrabal existuje, nevěda snad ani o svém uctívaném dvojníkovi, nedotčen v hloubi vší tou maškarádou, a sedí na gauči a dívá se přímo před sebe a lokty má v klíně. Z rozhalenky mu lezou ven šednoucí chlupy na prsou a ve tváři má zvláštní výraz jakéhosi rozpačitého klidu.

Protože jsem do té doby znal blíže jenom „pana Hrabala“, dostal jsem teď strach, abych se skutečným člověkem nemluvil jako s fantomem a nekladl mu otázky, na jaké bych očekával fantomovy odpovědi. Než jsem se však rozkoukal, bavili jsme se o autsajderství, a to bylo zřejmě téma, téma prosté existence toho muže proti mně.

„Ten pocit má většina Lidí,“ povídal. „Když přijdete jako dítě domů se špatným vysvědčením, stojíte v koutě a kolem to jen hučí a jste proti tomu bezmocnej, jste autsajdr. A já jsem od třetí třídy, to jsem měl ještě samý jedničky, dostával dvojky i trojky z chování a taky jsem později dvakrát propad. Do jednadvaceti jsem byl hrozně roztěkanej a pronásledoval mě komplex, že pořád nevypadám tak, jak bych měl a chtěl, a díval jsem se věčně do zrcadla a říkal jsem si, proboha, tohle přece nejsem já. Teprv teď, když si prohlížím starý fotografie, s údivem zjišťuju, jak jsem vlastně vypadal pěkně a jakou jsem měl jiskru. Když jsem propad v kvartě, chtěl jsem nechat učení a jít dělat zedníka. To se mi tenkrát opravdu zamlouvalo. Neměl jsem potuchy, že bych jednou moh psát. Do tý doby jsem taky nepřečet jedinou básničku, do svejch jednadvaceti let byla moje četba kliftonky, nikarterovky, kuchařky a vyprávění z českých mlýnů. Ale otec si umínil, že musím mít maturitu, a tak jsem na toho zedníka nešel. Zato jsem šel po maturitě na vysokou a tam to začalo. Začal jsem se zabejvat literaturou a hlavně výtvarným uměním, chodil jsem vášnivě na přednášky z filozofie, a sedlo na mě, jak jsem hloupej člověk. Čím víc jsem četl, tím hlubší byl ten pocit. Od dětství jsem byl než s dospělejma a zvyk jsem si sedět v koutě a naslouchat. Byl jsem vnucen do pasivity, do naslouchání, a nakonec to byl můj nejmilejší a nejvyhledávanější stav, zticha sedět a naslouchat vyprávění u nás v pivovaře, řeči kočích a krajánků, byl jsem naslouchající autsajdr. Vždycky jsem byl v autsajderský pasivitě. Už ve škole, jak jsem měl promluvit, červenal jsem se a styděl a nebyl jsem schopen se vyžvejknout, byl jsem výbornej fotbalista, na place s klukama jsem kopal nádherně, ale jak jsem se ocitnul na hřišti, šel jsem dolů. A to mě stíhá až do těch mejch pětapedesáti.“

„Tak vám ten komplex autsajderství zůstal i přesto, že…“

„No jo. A zvětšuje se to čím dál víc. Když jsem dřív bejval se svými pocity sám, doved jsem si najít čas k snění, moh jsem si zapisovat, ale teď musím pořád někde bejt, spousty besed, a jsem neustále odváděnej od toho, napsat ještě jednu knihu, pokusit se o román, a jsem přitom neschopnej odříct ty různý závazky a pořád na sebe beru (...)

(......)