Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Interview Na Hrázi Věčnosti

Ta libeňská ulička se jmenuje Na Hrázi. Proč ji nazýváte Na Hrázi Věčnosti?

Je v ní domek číslo dvacet čtyři, v něm jsem bydlel více než dvacet let, když jsem se nastěhoval, byl jsem mlád, a bydlel tady Vladimír Boudník a pan Marysko, chodil k nám Bondy a Mikuláš Medek a Zbyněk Sekal, a tak jak čas plynul, chodil do čísla dvacet čtyři Ivo Tretera a pan doktor Zumr a nejenže jsme dělali svatby, svatební hostiny, ale bavili jsme se o filozofii a posledních věcech člověka s velikým smíchem. Tak jsme tady sedávali na hrázi nejen věčnosti, ale i nekonečna, tady jsem psal ty svoje první knihy, tady jsem se oženil a bydlel se svojí ženou Pipsi, chodili ke mně kulisáci z divadla Sportovního klubu Neumann, chodili ke mně bratři Vávrové a Buřil, surrealisti dělníci, nezapomenutelný pan Šmoranc, natěrač, který se nejraději bavil o André Bretonovi a Jackovi Vaché, do kterého se promítnul, všichni psali ty svoje texty, pan doktor Zumr hovořil o Heideggerovi, Jaspersovi, naše zamilovaná četba byl Lao-c‘, jediná věta z jeho díla, vždycky jiná, nám naplnila celý večer. Protože do mého bytu nikdy nemohlo přijít slunce, tak jsem nosil židli a stoleček po dvoře, putoval jsem za sluncem i na stříšku kůlny, kde zapadající slunce hřálo, tady jsem měl lehátko a židli uříznutou tak v nohách, aby vyrovnal se spád střechy, dokonce jsem měl ty židle dvě a na mírném spádu jsem psal na psacím stroji značky Perkeo, atomové šrajbmašině, jak říkal Bondy, německé sklápěcí mašině ze secese, která neměla háčky, jeden čas jsem měl dvůr plný libeňských kluků, protože bratr mi tady nechal bernardýna, který miloval děcka a oni jej, bylo léto a ověsili jsme jej plavkami jako čabrakami a kluci jej vedli přes hlavní třídu a přes most tam dolů k řece, na navigaci, kde jsme se koupali, ta ulička byla opravdu Na Hrázi Věčnosti, kdo bydlel v tom domku na dvoře, kdo bydlel v předním poschoďovém traktu, každý se jmenoval pan Fiala, protože ten dům patřil panu Fialovi, barvy laky, tak každý byl nazýván panem Fialou, i já jsem byl pan Fiala, Vladimír Boudník byl pan Fiala, chodil jsem nakupovat do Pramene, kde se dál říkalo U Kulíků, na pivo k Vaništovi, kde se dál říkalo U Hausmanů, ke Kroftům na desítečku, kde se dál říkalo U Pudilů. V tom domečku na dvoře jsme se nikdy nezamykali na noc, a tak se stalo, že několikrát někdo k nám přišel, opilý, lehl si a spal, ráno jsem teprve zjistil, že toho člověka vůbec neznám, slavná je scéna, kdy tady spal můj bratr a švagrová a moje žena a já, před ránem, ještě za tmy, kdosi vešel, hmatal spícím po obličeji, moje žena se zděsila, rozsvítil jsem a tam stála opilá ženská v letech a podávala mi tři sta korun a prosila o podpis, že mi nese příspěvek Úra na děcko, že mne hledá celou noc po všech hospodách, jindy sem přišel opilec po půlnoci a prosil, abychom mu nalili, že u Horkých v Židech zavřeli a řekli, že teď jedině se nalejvá a do rána je otevříno u Fialů, sípal ten člověk, protože prstem si přidržoval (...)

(......)