Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Vysvlékání očima
a ocelovým perem

JIŘÍ ANDERLE v listopadu 1980 dostal první cenu ve Frenchen, za grafický list: Pocta obětem masakrovaných v Jižní Americe. Je to simultánní grafické poselství, které se blíží plakátu, jeho vážná sdělnost je do očí bijící. Jiří Anderle tady nenásilně použil všechny svoje techniky, oživil postavy renesance směrem k přítomnosti, dal nahlédnouti pod kůži siločar tkání, propojil plochu hudebními kmitočty, aktivní grafikou rozrušil matiční desku směrem k zlatému řezu, krůpějemi a ztuhlými cákanci emailové barvy zvýšil dekorativnost a ukostřil grafiku smrtelnými projektily kulometu, přetrženou šňůrou zraňujících otvorů, které provrtal elektrickou vrtačkou. Tak vytvořil grafický list, který je schopen mít dvoje poslání: jeho kopie budou viset v předních galeriích a současně tato grafická výpověď by mohla viset na všech světových plakátových tabulích. Tato možná adresnost milionům chodců velkoměst i městeček je podle mne ještě vyšším vyznamenáním, než první cena ve Frenchen. Tento plakát je vrcholem grafiky Jiřího Anderleho, který už před lety byl označen jako Paganini evropské grafiky…

Myslím, že v lednu tohoto roku se Jiří Anderle vrátil k perokresbám a olejovým barvám, tak nějak si prožil Antaiův mýtus, který zeslábl, když ztratil kontakt se zemí. Jiří Anderle se musel dotknout skutečné hlíny, aby nalezl prameny a nové, čerstvé síly. Za záminku ke kresbám ocelového pera si vzal fotografie Diane Arbusové, která když uzavřela vějíř svého podivuhodného cyklu, ne nepodobného vykládacím tarokovým kartám, spáchala sebevraždu. V tomto cyklu Diane Arbusová s chladným zaujetím sňala portréty jedincům i skupinám občanů Nového Yorku, fotografie tvořící sociologický průzkum, prostý jak článek v novinách, podobenky lidí, kteří se bezelstně a s chutí vydávají svědectví aparátu, typy lidí, kteří nic nepředstírají a tak jsou zastiženi v maximální situaci svého charakteru. Taneční a vyznamenaný mladistvý pár, dívka kouřící cigaretu, tlustí manželé na nudistické pláži, dáma s ptačí maskou, dívčí vamp ležící na posteli s nohama zajatýma v černých punčochách, společnost snobů ve smokingu a toaletě před zahájením výstavy, mladí milenci v džínskách a s hot dogs v prstech, burleskní tanečnice ve své šatně, trojčata dospělá na své velké posteli, hermafrodit s psíčkem, saturnálská tanečnice striptýzu, kulturista předvádějící publiku hru svalů, cirkusačka ve vzdutém kostýmu, konvenční dáma z Páté avenue, pomatené chovankyně ústavu, ne nepodobné skupině blaženého sboru z tympanonu pozdně románské katedrály, blahoslavené ženy prosté duchem, se kterými se svými posledními fotografiemi Diane Arbusová nakonec ztotožnila. Všechny oči těchto fotografií jsou opřeny do čočky aparátu, nikdy to není skrytá kamera ani zlé oko, je to vždycky frontální výpověď, zřejmě na každé fotografii, ti fotografovaní tomu aktu přitakali, dokonce měli rozkoš a zálibu se předvádět a svým výrazem na sebe říci téměř vše. Když jsem bez pohnutí tím seriálem (...)

(......)