Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Spiknutí KRÁSY

PŘED LÉTY jsme dlouho chodili kolem vysočanského hotelu Krása, ve kterém bydlil filozof Ladislav Klíma, až jsme se odhodlali, že v přestrojení za zedníky sundáme ze štítu ta třímetrová písmena KRÁSA a na památku je necháme přicementovat v zasedací síni Mánesa. Ale den předtím dva praví zedníci sundali ten krásný nápis a odvezli KRÁSU do šmelce, metrák za pár korun.

Něco podobného je s fotografováním. Jednou se podobá těm, kteří přišli pozdě, jindy zase těm pravým zedníkům, kteří sundali Krásu včas, ale místo do šmelce ji odnesli sem.

Fotograf Václav Chochola nám rozvěsil po zdech výstavní síně Čs. spisovatel v Praze svou krásu a ukazuje nám úhly a propojenosti svých pohledů, svých podivuhodných setkání, všechno upřímně a se zdravým narcismem. Dělí se tak s námi o svoje dojetí, chce, abychom svýma očima i mozkem ohmatali uzliny reality. Svým dílem mlčky říká, abychom se dovedli bavit na útraty kulových ploch, které neustále s sebou nosíme jako ohromný hrb, jehož centrum je v našem oku. Chce nám poradit, že člověk má s sebou nosit fotografický aparát, i když jej s sebou nemá nebo vůbec jej nemá, že lze fotografovat i ve snění. A hlavně, že je třeba a zapotřebí přijíždět jako žasnoucí venkovan, pořád jakoby poprvé.

Jako pravý Libeňák je Václav Chochola tím užaslým venkovanem, „úžaskou“, člověkem, který je poctěn tím, že se mu v okně prvního patra zjeví pošťák i s koněm, který v cirkuse může uvidět anděla, visícího za zuby na tenké slině lana, že dovedl povýšit rabínské ruce, aby se dotýkaly břicha pomníku, a tak se prostřednictvím pupečních šňůr vrátil až k hladkému břichu Evy, že měl to štěstí a potkal v živé uličce manekýna brousků, přejíždějícího si kosou přes rty, aby ochutnal ostří, že tedy krása ještě neodešla do šmelce, když do lékárny viděl vstupovat bílé děťátko jako přízrak, když proti sobě viděl ve vaně divadelní lóže sedět na plyších čtyři svačící řemeslníky, kterým uvázlo sousto v hrdle a dráty jejich pohledů se vsrkly do čočky aparátu. A v jiné fotografii stoupáte se starou ženou po točitých schodech a každým hmátnutím a opřením o zábradlí hmatovým prožitkem cítíte, jak v dlani stařeny vyrůstá skutečná hůl.

To jsou ta dobrodružství kolem nás, kdy všechno je těhotné krásou, že každá událost má v břiše poetické dítě. A fotograf ví, že ta kulová plocha těhotného břicha je plna možností a variací na možnosti, ale jen ta jedna je ta podstatná, a že ji vyhmátnout a vyčíhat, to je to umění, ve kterém je strašně důležité, co odhodit, co tedy nedodělat. A hlavně pořád počítat s tím, že skutečnost, jakmile vycítí, že fotograf s sebou aparát nemá, skutečnost začne mít ohromný smysl pro humor, začne se producírovat, ukazovat všechny své finty a konfrontáže a zázračné uzliny, jako byste si ve sklepě omylem sáhli na drát nabitý elektřinou. Avšak když skutečnost ví, že jste připraven a aparát máte ve střehu, skutečnost zívá a nudí se a usíná, a tak krása odletí jako stará vrána, když vycítí, že s sebou nesete (...)

(......)