Bohumil Hrabal

KRASOSMUTNĚNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HUDEBNÍCI ZE ŠUMAVY

Začali vyhrávat hned u pivovaru. Všechny ženské pak vybíhaly, nechaly doma všechno tak, jak jim to odpadlo od ruky, a tam, kam šli šumaři, tam kráčely ženské, kterých bylo čím dál víc. Ti hudebníci ze Šumavy hráli tak nějak, jako by byli unavení, jako by ty polky a valčíky hráli muzikanti v hospodě nad ránem, jako by přišli z pomalejšího světa. Nic na nich nebylo, co by je dělalo zvláštní, naopak, byli v dlouhých, odřených kabátech, ty svrchníky byly odřené kolem knoflíkových dírek a na límci, nejvíc ale na prsou od toho, že když přestali hrát, tak si opřeli svoje nástroje o prsa. Na hlavách měli čepice, jaké nosí ledaři v zimě, takové, které se dají stáhnout přes uši a podvázat pod bradou, aby jim je neodnesl vítr, nenafoukalo jim do uší. Jednou přišli do našeho městečka z druhého konce a skončili v pivovaře, spali v maštali. Kočí jim dal deky a slámu a já jsem viděl, na co ty čepice vlastně taky jsou. Když ulehli a přivázali si ty svoje nástroje na prsa, jako matka dítě, tak nakonec si stáhli ty ušanky přes krk a uši, docela se zazdili, aby je nic nerušilo, a usnuli. Měli docela červené rty, docela tenká slupka kůžičky dělila je od prodření do krve, to jak celý den troubili a hráli na klarinet. A nikdy nepromluvili, jako by byli němí. Ale to bylo tím, že byli pořád na cestách, celý den kráčeli jako pošťáci, v poledne se svalili někde na trávníku, stáhli si čepice přes uši, a s nástrojem na prsou a v prstech spali hodinku, ženské a děti si sedly kolem nich, dívaly se na hudebníky a nemohly se vynadívat, tak uměli něžně hrát, tak troubili jakoby přes řeku, že i ty ženské, které se pořád smály, tak zvážněly, zmlkly, tak nějak zkrásněly v tom posmutnění, které v nich vyvolali šumaři. A když tam v pivovarské maštali spali a já jsem odnášel basu prázdných lahví a hrnec sádla, viděl jsem, jak šumaři ze spánku sténali, nebyly to lidské hlasy, žádné útržky vět, ale ty písně, které hráli celý den a před tím snad celý život, tak se jim vracely a oni sténali útržky melodií. Proto asi byli smutní, proto nemluvili, protože by jim to nikdo nevěřil, že jsou plní, nadosmrti plní dechové hudby, je to v nich, tak jako nudle v bandasce nudlové polévky. Proto je nikdo neslyšel hovořit, mlčky brali peníze a jídlo, celý den to bral jenom jeden hudebník, mazané chleby dával do tlumoku, to nebyl ruksak, ani torna, ale obyčejný režný pytel, v rožcích dole podvázaný provazy, které držely na rameni. A ten, co dostával od lidí peníze, drobné, tak je dával do kapsy kabátu, ta kapsa byla docela vytahaná, a na boku odřená do nití. Tak šumaři kráčeli z ulice do ulice, pomalým krokem, jako by byli na nohách spoutaní, kam se hnuli, tak ženské a děti šly za nimi, nikdo netleskal, protože to bylo asi jako na pohřbu, písničky i ty veselé, když je zahráli šumaři, tak byly smutné, hrozně pomalé, a když hudebníci ze Šumavy hráli, tak všechny ženské se dívaly jinam, vůbec už nešlo o písničku, ale o to, co tu písničku vyvolalo, nějaké krásné a smutné (...)

(......)