Bohumil Hrabal

KRASOSMUTNĚNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ÚMRTÍ V RODINĚ

Posledního haflingra, Bobíka, ostříhali dohola, hřívu a ohon, a kočí pan Ulrich dostal poslední úkol, aby odvedl koně na jatka. Bobík za těch osmnáct let, co rozvážel pivovarské sudy po městě a okolních vesnicích, znal všechny hospody, věděl, kde má zastavit, a za to jej odvedli na jatka, protože šel do penze. Kočí pan Ulrich byl už taky starý. Než přišel do pivovaru, tak dělal Bosňáka, dvacet let nosil v krosničce zaháknuté na řemeni přes prsa a záda patnáct kilo břitev a pásků a šlí a nití a jehel a pomád a tkaniček do botek a řemínků a pásků na vousy, celý byl ověšený tím svým malým krámkem. Tak chodil od vesnice k vesnici, od stavení ke stavení, nosil s sebou hůl, kterou vždycky opřel pod tu krosnu, aby si odpočinul, aby měl volné ruce, když nabízel to svoje zboží. Za ta léta, tak jako starý pošťák od brašny, měl trup tak trochu shrbený, jak pořád s sebou tahal tu malou a plnou výkladní skříň. Dokonce když spal v maštalích, měl u sebe těsně tu krosnu, tak jako klokan svoji kapsu. Za ta léta, co nosil celý svůj obchod v krosně, měl taky takovou chůzi, jako měli všichni Bosňáci, lehce se klátil, a tak i když se stal pivovarským kočím, kráčel vždycky v hlavách koní a vykládal si s nimi, pořád se tak klátil, jako by stále nesl ten svůj krám. A teď přišel čas, aby odvedl Bobíka na jatka. Otec, když mu o tom podal zprávu, dal mu tři dny volna, protože tatínek byl za Rakouska u hulánů a věděl, co to je kůň. Pan Ulrich dostal tři dny volna, tak jako na úmrtí v rodině. Navečer odvedl Bobíka na jatka a pak seděl v hospodě a pil a držel si hlavu v dlaních.

Ten večer otec zastihl Pepina v dobré náladě a tak pozval strýce, aby nešel přidržet kontramatku, ale pomohl narazit nová ložiska do hřídele, protože otec přišel na to, že motor Oriona se hřeje jen proto, že se mu hřejí a přehřívají hřídele.

Tak strýc v bílé námořní čepici pomáhal otci. Ale strýc myslel na to, že v barech a hostincích městečka kelnerky a číšnice už na něj čekají, dívají se na dveře a jsou zklamány, když nevejde bílá námořní čepice, taková, jakou nosil Hans Albers v La Palomě.

Už bylo devět hodin, a strýc Pepin držel velikou dubovou palici, otec u břicha držel klikovou hřídel a dával znamení, aby strýc palicí narážel ta ložiska, že jedině teď, až smontují Oriona, stroj přestane vydávat ten suchý cinkot, jako by se v motoru olejem proplachovaly malé kávové lžičenky. A tak Pepin mocnými údery bil dubovou palicí do ložiska, tatínek držel a mezi nohama u břicha svíral hřídel, na kterou zvolna se naráželo a zasouvalo, centimetr po centimetru, bronzové ložisko, ta krásná směs kovů, ve které se nejlíp otáčejí hřídele. A když si strýc vzpomněl, že krasavice jsou už docela zklamané, že Pepin nevchází do jejich lokálů, marně dávají jeden střapec za druhým do gramofonu, udeřil palicí ze všech sil, protože myslel, že už to skončí. A tak narazil ložisko na hřídel přesně, akorát. Ale tatínek zapomenul dát znamení, že už je těch ran akorát, strýc Pepin se znovu (...)

(......)