Bohumil Hrabal

KRASOSMUTNĚNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŘIDIČ PRAŽSKÝCH TRAMVAJÍ

Odpoledne u řeky stál kluk a nevěděl, kde je tady nejlepší koupání. Povídám mu, aby šel se mnou, že se jdu koupat taky, že se vyrácháme spolu. Hned za pivovarem, tam loučka přechází zvolna do vody, tam jsou vrbičky a samý písek.

Tak ten chlapec šel za mnou, když jsem se vysvlíkl, tak on taky, když jsem si natáhl plavky, on si je natáhl taky.

Nemluvili jsme, jen jsme se koupali, pak leželi na loučce hlavama a tělo jsme měli na horkém písku a jednu nohu v mělké vodě. A najednou ten kluk sám od sebe mi řekl, že je až z Prahy, že je tady v městečku na léčení, že jeho tatínek má právo jezdit všemi tramvajemi po celé Praze. A já jsem si nepřál nic jiného než vidět řidiče pražských tramvají, protože už jednou jsem se dozvěděl, že v Pístech je na letním bytě řidič, který má právo jezdit tramvají po celé Praze, a tak jsem se vydal pěšky přes lesíky, abych uviděl takového vzácného člověka, protože takový muž je to samé, jako vidět strojvedoucího rychlíku. Ale když jsem přišel do Píst a hledal jsem řidiče, byl už zase v Praze, už zase řídil tramvaje po celém městě. A ten chlapec mi to řekl jen tak, pak ležel dál na zádech, ruku na břiše, usmíval se, a já jsem věděl, že kdo se usmívá, nosí v sobě jistě tajemství, proto nepotřebuje moc mluvit, stačí se usmívat sám do sebe, hovořit sám se sebou, a hlavně, kdo se usmívá, tak to každý vidí, a proto ten úsměv nepotřebuje nikomu vysvětlovat, nepotřebuje mít taky z něčeho strach. A pak jsme plavali na ouško a zase na znak, chvíli jsme se potápěli a jen rukou nad hladinou hrozili, ale pak jsme se začervenali, protože tohle dělají jen malé děti nebo dospělí, aby hrou na vodníka pobavili svoje malá děcka. Tak jsme stáli v proudu do pasu, já jsem se pořád natáčel tak, aby si všiml té mé mořské panny, chlapec se na ni díval, ale nehnulo to s ním, byl tichý, dívali jsme se, jak v proudu řeky se zrcadlí z druhého břehu topoly, jak ten obraz v řece je nakulmovaný, jako by tekl celý přes roletu, přes vlnitý plech, když jsme tak stáli, jen jsem se podíval na toho chlapce a hned jsem věděl, že se usmívá proto, že jemu zrovna tak jako mně zobají do prstů drobné rybky. Řezáči, povídám, a on přikývl.

A pak mi tiše vykládal a zasvěceně se usmíval, že tady u řeky asi to bude nejlepší lázeňské léčení, doktor v Praze mu předepsal venkov, aby si na zdravém vzduchu vyléčil psotníček, že někdy dostává takové záchvaty svatého Víta, jako by mu někdo zatáhl prudce za míchu, že do včerejška bydleli v Lázních Poděbradech v jednom léčebném hostinci, kde byly krásné slečny, které večer dělaly číšnice v tom léčebném hostinci, tatínek že potřebuje taky zdravý vzduch, že má astma, a tak každý večer se slečnami v tom léčebném hostinci tatínek hrál na trubku až do rána. Jednou si vyjeli za Poděbrady a vypůjčili si koníka, ale ten koníček chlapce shodil a dostal z toho psotníček, ten tanec svatého Víta, tak tatínek, aby chlapec přišel na jiné myšlenky, vzal jej v neděli na závody motocyklú, ale na (...)

(......)