Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Ta strašlivá scéna, to podivné rozuzlení, vzrušení všeho druhu, které mému pátrání v lese předcházelo, je provázelo i po něm následovalo, vyvolaly v mé hlavě chaos. Marie byla ještě celá rozechvělá prožitým leknutím, a tak nám oběma dost dlouho trvalo, než jsme se vzpamatovali natolik, abychom si byli schopni sdělovat své myšlenky jinak než pohledy a stisky rukou. Konečně jsem přerušil ticho: „Pojď, Marie. Pojďme pryč z toho neblahého místa.“ Marie chvatně vstala, jako by čekala jen na mé dovolení, opřela se o mé rámě a vyšli jsme.

Po cestě jsem se jí zeptal, jakým zázrakem se právě v okamžiku nejvyššího nebezpečí dovolala pomoci a zdali zná toho otroka, neboť podle hrubých spodků, které taktak kryly jeho nahotu, bylo zřejmé, že její zachránce patří do této poslední kategorie ostrovních obyvatel.

„Musí to být některý z otcových černochů,“ řekla Marie. „Pracoval asi někde blízko u řeky, když jsem při spatření krokodýla vykřikla, a tak tě zpravila o svém nebezpečí. Mohu ti říci jen to, že mi okamžitě přiběhl z lesa na pomoc.“ „Odkud přišel?“ „Z druhé strany hájku, než odkud jsme prve slyšeli ten hlas a než jsi utíkal ty.“

Tato okolnost poněkud hatila mé dohady: mimoděk jsem totiž spojoval španělská slova, s nimiž se černoch se mnou rozloučil, s písní zpívanou v témž jazyce neznámým sokem. Ale byly tu i jiné shody. Ten černoch postavy takřka olbřímí a obdivuhodné síly mohl klidně být mým drsným přemožitelem z minulé noci. Jeho nahota poskytovala další přesvědčivý důkaz. Zpěvák v lese pravil: „Jsem černý…“ To bylo o podobnost víc. Pravda, prohlásil, že je král, a neznámý byl pouze otrokem. Jenže já si ne bez údivu vzpomínal na výraz drsné vznešenosti vtištěný do jeho tváře s typicky africkými rysy, na jiskrnost očí, na bělost zubů odrážející se od zářivé černi jeho kůže, na výšku jeho čela, ušlechtilost jeho postoje, na pohrdlivě vzdutá chřípí a rty, které dávaly širokým ústům a nosu výraz hrdosti a moci, na (...)

(......)