Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII

Už před dobrou čtvrthodinou vklouzl seržant Tadeáš s pravičkou na pásce nepozorovaně do kouta stanu, kde pouze živou mimikou vyjadřoval účast, s níž sledoval vyprávění. Ale teď v domnění, že by bylo nezdvořilé nepoděkovat za chválu tak jednoznačnou, vykoktal rozpačitě: „Jste příliš laskav, pane kapitáne.“

Všichni se rozesmáli. D’Auverney se otočil a přísně se na něho obořil:

„Tadeáši! Co tu děláte? A co vaše ruka?“

Po těch nezvykle ostrých slovech tvář starého vojáka zbrunátněla. Zavrávoral a zaklonil hlavu, jako by chtěl zastavit slzy, které se mu koulely z očí.

„To bych nikdy nevěřil,“ řekl konečně tichým hlasem, „to bych nikdy nevěřil, že mi pan kapitán někdy bude vykat.“

Kapitán spěšně vstal.

„Odpusť, starý brachu, odpusť. Nevím, co mě to popadlo. No tak, Tade. Odpustíš mi to?“

Slzy vytryskly seržantovi z očí proti jeho vůli.

„To je potřetí,“ mumlal, „jenže tentokrát z radosti.“

Smír byl uzavřen. Následovalo krátké ticho.

„Ale poslouchej, Tade,“ zeptal se kapitán mírně, „pročpak jsi nezůstal v lazaretu?“

„S dovolením, pane kapitáne, přišel jsem se vás optat, jestli mám dát na zítra připravit pro vašeho koně prýmkovanou čabraku.“

Henri se rozesmál. „Tadeáši, Tadeáši, líp byste udělal, kdybyste se místo toho zeptal felčara, kolik cupaniny si máte zítra přiložit na raněnou ruku.“

„Nebo si zjistil,“ přidal se Paschal, „můžete-li si pro osvěžení vypít skleničku vína. Prozatím tady máte trochu pálenky, ta vám nemůže škodit. Ochutnejte, chrabrý seržante.“

Tadeáš pokročil, zdvořile se uklonil, omluvil se, že bere sklenku levou rukou, a vyprázdnil ji na zdraví společnosti. Ožil.

„Tak, jak jste tady zrovna povídal, pane kapitáne, to bylo tak: S tím návrhem schovat se pod liány jsem doopravdy přišel já. Náš důstojník neuměl plavat, a tak se pochopitelně bál, že se utopí. Proto o tom nechtěl ani slyšet, pokud ho – s dovolením, pánové – jeden pořádný oblázek div neumačkal. A tenhle oblázek padne na řeku, ale nepropadne, poněvadž ty kytky ho zadržely. Tak to radši umřeme jako egyptský faraón než jako svatý Šebestián, prohlásil náš velitel. Nejsme žádný svatý a faraón byl konečně voják jako my. Nic naplat, byl to učený (...)

(......)