Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LI

Toužil jsem užuž být na našem dostaveníčku a dozvědět se, jakým zázrakem se můj zachránce dostavil v nejvyšší čas, a proto jsem se bez otálení pustil k východu z příšerné sluje. Tu mi zkřížilo cestu nové nebezpečí. Byl to opět Habibrah. Pomstychtivý obi neodešel spolu s ostatními černochy, jak jsem se domníval. Skryl se za výstupek skály a čekal na svou chvíli. Dočkal se. Byl jsem sám a bezbranný, jemu se v ruce třpytila dýka, táž dýka, která mu posloužila jako krucifix. Při tom pohledu jsem mimoděk couvl.

„Ha! Maldicho! Proklatče, myslels, že mi unikneš! Ale šašek není takový blázen jako ty! Mám tě! A tentokrát nebudeš muset čekat! Ani tvůj přítel Big Jargal na tebe nebude čekat marně. Přijdeš na schůzku přesně, jenže tě do údolí dopraví peřeje.“

Při těch slovech se po mně sápal s napřaženou dýkou. „Padouchu!“ řekl jsem a couvl jsem před ním na plošinu. „Předtím jsi byl katem, teď je z tebe vrah.“

„Mstím se!“ zaskřípal mezi zuby.

Stál jsem na kraji propasti; divoce se po mně rozehnal, aby mě do ní shodil. Uhnul jsem. Na slizkém mechu, který obrůstal vlhké skály, mu uklouzla noha. Smekl se po náspu ohlazeném vlnami. „U všech ďáblů!“ zařval: řítil se do propasti.

Už jsem se zmínil o tom, že kousek pod břehem vyrůstal z trhliny ve skále starý strom. Jeho kořen zadržel trpaslíkův pád. Oprýmkovaná suknice uvázla na sukovatém dřevu a mužík se této poslední opory chopil s nevídanou silou. Špičatá čepice mu spadla z hlavy, dýku musil pustit z ruky, a tak šaškovská gorra zvučící rolničkami a vražedná zbraň zmizely společně v hlubinách vodopádu.

Habibrah visel nad hrůznou propastí: nejprve se pokusil vyšplhat na plošinu. Ale jeho krátké paže nedosáhly až na vrchol svahu. Marně zatínal nehty do slizkého povrchu skály tyčící se nad temnou propastí. Řval vzteky.

Stačilo, abych do něho jen malinko strčil, a byl by se zřítil dolů. Ale já na takové zbabělství ani nepomyslil. Moje mírnost mu neušla. Děkoval jsem nebi za spásu, kterou mi seslalo způsobem tak neočekávaným, a chystal jsem se k odchodu, hodlaje Habibraha zanechat osudu. Vtom se ozval z propasti úpěnlivý a žalostný hlas.

„Pane!“ křičel trpaslík. „Můj pane! neodcházejte, prosím vás! Ve jménu božím vás zapřísahám, nenechte zemřít lidského tvora zatvrzelého ve svých hříších, bytost, kterou můžete zachránit. Proboha… síly mě opouštějí, větev mi klouže z rukou, ohýbá se, váha mého těla mě strhává, brzy se dřevo zlomí, anebo já se pustím… Proboha! Pane! Pode mnou zeje hrozná propast! Nombre santo de Dios! Při všech svatých! Copak se nesmilujete nad svým nebohým šaškem? Nepopírám své zločiny, ale dokažte mi, že běloši jsou lepší než míšenci, že páni jsou milosrdnější než otroci.“

Vrátil jsem se k propasti takřka dojat a matné světlo, které padalo rozsedlinou, mi ukazovalo na tom odporném obličeji výraz, jaký jsem dosud neznal: výraz prosby a úzkosti.

„Senor Leopoldo,“ pokračoval, podnícen soustrastným hnutím, které jsem nedokázal potlačit, „což je možné, aby člověk (...)

(......)