Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LV

«Rask běžel za námi. Na nejvyšší horský štít už slunce nesvítilo. Náhle se tam mihla záře a zhasla. Černoch se zachvěl. Prudce mi stiskl ruku. „Poslouchej!“ řekl mi.

Údolím se rozlehl temný rachot jako výstřel z děla a šířil se od ozvěny k ozvěně.

„To je znamení,“ řekl černoch temně. Pokračoval: „Byla to přece rána z děla?“

Přikývl jsem.

Dvěma skoky byl na nejbližší skále. Následoval jsem ho. Zkřížil paže a smutně se usmál. „Vidíš?“ řekl mi. Pohlédl jsem naznačeným směrem a uviděl jsem kopec, který mi ukazoval ráno při setkání s Marií, jediný, na který dosud svítilo slunce. Na vrcholku povíval velký černý prapor.»

D’Auverney se znovu odmlčel.

«Teprve později jsem se dozvěděl, že ustupující Biasu ve svém spěchu přikázal vztyčit černou korouhev před návratem popravčí čety.

Big Jargal hleděl nehybně, se zkříženýma rukama na ten zlověstný prapor. Náhle se prudce odvrátil a začal slézat se skály. „Bože můj! Ti ubožáci! Nešťastníci!“ Vrátil se ke mně. „Slyšel jsi výstřel?“ zeptal se. Neodpověděl jsem.

„Bratře! To bylo znamení! Už je vedou!“

Hlava mu poklesla. Přistoupil těsně ke mně.

„Běž za svou ženou, bratře. Rask tě k ní dovede.“ Zapískal jakousi africkou melodii, pes zavrtěl ocasem. Zdálo se, že se chystá rozběhnout napříč údolím.

Big Jargal mě vzal za ruku a pokusil se o úsměv, ale byl to úsměv nucený.

„Sbohem!“ zvolal mocným hlasem. A zmizel v hustém lese.

Stál jsem jako zkamenělý. Pochopil jsem jen málo, ale tušil jsem najisto něco neblahého.

Po pánově odchodu postavil se Rask až na samý okraj skály, třásl hlavou a žalostně vyl. Vrátil se ke mně se staženým ocasem, veliké oči měl vlhké. Neklidně se na mne díval, potom se obrátil k místu, kudy jeho pán odešel, a několikrát zaštěkal. Pochopil jsem: cítil jsem stejné obavy jako on. Učinil jsem několik kroků za ním. Tu vyrazil jako šipka po stopách Big Jargala. Byl bych dogu rychle ztratil z očí, kdyby se čas od času nezastavovala, jako by čekala, až ji dohoním. Prošli jsme takto několik údolí, zdolali jsme četné lesnaté kopce. Konečně…!»

D’Auverneyovi vyhasl hlas. V jeho rysech zračilo se chmurné zoufalství. Stěží ze sebe vypravil:

„Pokračuj, Tadeáši, už nemohu dál.“

Starý seržant poslechl, ačkoli byl stejně dojat jako kapitán.

„S dovolením… Když si pan kapitán přeje… Musím vám povědět, páni důstojníci, že ačkoli byl Big Jargal prvotřídní černoch, silák k pohledání, k tomu laskavý a udatný a nejchrabřejší muž na světě – hned po vás, pane kapitáne, jestli chcete vědět –, choval jsem k němu velikou zášť, což si nikdy neodpustím, ačkoli tady pan kapitán mi to už odpustil. Když (...)

(......)