Aldous Huxley
překlad: Josef Kostohryz a Dr. S. Berounský

KONEC CIVILIZACE
aneb PŘEKRÁSNÝ NOVÝ SVĚT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

Uvedli je do inspektorovy pracovny.

„Jeho Fordstvo přijde za okamžik.“ Sloužící gama je pone­chal o samotě.

Helmholtz se hlasitě zasmál.

„Vypadá to spíš jako posezení při šálku kávy než jako výslech,“ a zabořil se do nejpohodlnější pneumatické lenošky. „Nic si z toho nedělej, Bernarde,“ dodal, když se podíval na žalostně zelenou tvář svého přítele. Ale Bernard se nechtěl dát utěšit. Neodpověděl, ani se na Helmholtze nepodíval a posadil se do nejméně pohodlné židle v místnosti. Pečlivě si ji vybral v nejasné naději, že tím přece nějak odvrátí hněv vyšších mocností.

Divoch mezitím neklidně chodil po místnosti a díval se s po­vrchní zvědavostí na knihy v policích, na svitky mikrofilmů a zvuko­vých pásků, uložené v očíslovaných přihrádkách. Na stole pod oknem ležel masivní svazek, vázaný v matně černé náhražce kůže, s vytlače­ným velkým zlatým T. Zvedl jej a otevřel. ‚MŮJ ŽIVOT A DÍLO‘. NAPSAL FORD PÁN. Knihu vydala Společnost pro šíření fordovské vědy v Detroitu. Bezmyšlenkovitě v ní listoval, tu si přečetl větu, tu zase odstavec, a když došel k závěru, že ho ta kniha nezajímá, otevřely se dveře a do místnosti čile vstoupil úřadující světový inspektor pro západní Evropu.

Mustafa Mond si se všemi potřásl rukou. Ale obrátil se jen na divocha. „Tak vy tedy nemáte moc rád civilizaci, pane Divochu,“ pra­vil.

Divoch se na něj podíval. Usmyslil si, že bude lhát, zuřit nebo zachmuřeně mlčet, avšak inspektorova inteligentní tvář, z níž vyza­řovala dobrá nálada, jej povzbudila, a tak se rozhodl, že řekne pravdu rovnou a bez obalu. „Ne“. A zakroutil hlavou.

Bernard sebou trhl a vypadal otřeseně. Co si inspektor pomyslí? Být označován za přítele člověka, který prohlásil, že nemá rád civiliza­ci – řekl to naprosto otevřeně a ze všech lidí právě inspektorovi – to bylo hrozné. „Ale Johne,“ začal. Pohled, který na něj vrhl Mustafa Mond, ho odsoudil k žalostnému mlčení.

„Přirozeně,“ připouštěl divoch, „jsou tu i některé velmi hezké věci. Například všechna ta hudba v prostoru...“

„Někdy na tisíc mi v sluch zní rokotavých nástrojů a někdy hlasy.“

Divochova tvář se rozjasnila radostí. „Vy jste to také četl?“ ptal se. „Myslil jsem si, že tady v Anglii tu knihu skoro nikdo nezná.“

„Skoro nikdo. Já jsem jeden z mála. Víte, je totiž zakázána. Ale protože zákony tady dělám já, mohu je také porušit. Beztrestně, pane Marxi,“ dodal a obrátil se k Bernardovi. „Což, jak se obávám, vy ne­můžete.“

Bernard se propadl do ještě větší beznaděje.

„Ale proč je zakázána?“ ptal se divoch. Byl celý vzrušen tím, že potkal člověka, který četl Shakespeara, a okamžitě zapomněl na všech­no ostatní.

Inspektor pokrčil rameny. „Protože je to staré; to je hlavní dů­vod. Tady nám staré věci nejsou na nic.“

„I když jsou krásné?“

„Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.“

„Ale ty nové věci jsou tak hloupé a tak hrozné. Ty hry, kde jsou jen helikoptéry, které létají kolem dokola, a kde doslova cítíte polib­ky.“ Ušklíbl se. „Kozli a opice!“ Jen v Othellových slovech dokázal nalézt odpovídající výraz pro své pohrdání a svou nenávist.

„Rozhodně jsou to milá, krotká zvířátka,“ zamumlal inspektor jen tak mimochodem.

„Proč jim místo toho nehrajete Othella?“

„Už jsem vám řekl, je to staré. Ostatně by to lidé ani nechápali.“

Ano, to byla pravda. Vzpomněl si, jak se Helmholtz smál Romeovi a Julii. „Tak tedy,“ řekl po chvilce, „něco nového na způsob Othella, co by mohli pochopit.“

„To se právě všichni snažíme napsat,“ přerušil Helmholtz své dlouhé mlčení.

„A to právě nikdy nenapíšete,“ pravil inspektor. „Protože kdyby to bylo opravdu něco jako Othello, nikdo by tomu nerozuměl, i kdyby to bylo jakkoli nové. A kdyby to bylo nové, nemohlo by to být jako Othello.“

„Proč ne?“

„Ano, proč ne?“ opakoval Helmholtz. I on zapomněl na nepří­jemnou situaci. Jenom Bernard, celý zelený starostmi a obavami, si jí byl vědom; ostatní si ho nevšímali. „Proč ne?“

„Protože náš svět není již světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli – a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemoc­ní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedán, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyho­díte somu z okna ve jménu svobody. Svobody!“ Zasmál se. „Očekávat od delt, že budou vědět, co je svoboda! A teď dokonce chtít, aby rozu­měli Othellovi! Chlapče, chlapče!“

Divoch chvilku mlčel. „Ale stejně,“ trval na svém, „je Othello dobrý, lepší než ty pocitové filmy.“

„Ovšemže je,“ souhlasil inspektor. „Avšak to je cena, kterou mu­síme platit za stabilitu. Musíme si vybrat mezi štěstím a tím, čemu se říkalo umění. My jsme obětovali umění. Místo něho máme pocitové filmy a vonící varhany.“

„Ale ty přece nic neznamenají.“

„Znamenají to, co jsou; znamenají množství příjemných pocitů pro obecenstvo.“

„Ale vždyť... vždyť je vytváří idiot.“

Inspektor se smál. „Nejste právě moc zdvořilý ke svému příteli Watsonovi. Jednomu z našich vynikajících emočních inženýrů...“

„Vždyť má pravdu,“ pravil Helmholtz sklíčeně. „Protože to sku­tečně je idiotské. Psát, když není co říci...“

„Ale to právě vyžaduje obrovskou vynalézavost. Děláte vozy z minimálního množství oceli – umělecká díla prakticky z ničeho, jen z pouhých pocitů.“

Divoch potřásl hlavou. „Mně to všechno připadá hrozné.“

„Ovšem. Skutečné štěstí vypadá vždy dosti uboze, srovnáme-li je s tím, co překryje neštěstí. A stabilita zajisté zdaleka není tak okáza­lá jako nestabilita. Spokojenost nemá nic z půvabu statečného boje proti neštěstí, nic z malebnosti zápolení s pokušením nebo s osudovou zkázou k níž vede vášeň nebo pochybnost. Štěstí není nikdy vzne­šené.“

„Asi ne,“ pravil divoch po chvilce mlčení. „Ale což musí být něco tak odporného, jako jsou blíženci?“ Přejel si rukou přes oči, ja­ko by se snažil vymazat ze své paměti obraz těch dlouhých řad trpaslí­ků u montážních stolů, toho stáda blíženců ve frontě u vchodu do sta­nice jednokolejky v Brentfordu, těch lidských larev kolem Lindina úmrtního lože, toho nesčíslněkrát zmnoženého obličeje útočníků, kteří se na něho sápali. Podíval se na svou ovázanou levou ruku a otřásl se. „Hrozné!“

„Ale užitečné! Vidím, že nemáte rád naše skupiny Bokanovského. Ale já vás ujišťuji, že je to základ, na němž spočívá vše ostatní. Je to gyroskop, který stabilizuje raketový letoun státu při jeho neúchyl­ném kursu.“ Hluboký hlas se chvěl vzrušením; gestikulující ruka opsa­la pohybem vesmír a prudký výpad rakety. Řečnické umění Mustafy Monda se skoro vyrovnalo normám syntetických projevů.

„Divil jsem se,“ pravil divoch, „proč je vůbec děláte – vždyť pře­ce můžete dostat z těch lahví cokoliv chcete. Proč tedy neděláte samé alfa-dvě-plus, když už jste se do toho dali?“

Mustafa Mond se usmál. „Protože si nechceme nechat podříz­nout krk,“ odpověděl. „Věříme na štěstí a stabilitu. Společnost složená ze samých alf by nutně byla nestabilní a nešťastná. Představte si továr­nu, kde pracují jen samé alfy, to znamená samá odlišná a vzájemně ničím nespojená individua s dobrými dědičnými vlastnostmi, která by byla uzpůsobena tak, aby byla schopna (v rámci možností) svobodně se rozhodovat a nést odpovědnost. Jen si to představte!“ opakoval.

Divoch se snažil si to představit, ale celkem bez úspěchu.

„To je absurdní. Člověk, který byl dekantován jako alfa, který byl predestinován jako alfa, by zešílel, kdyby měl dělat práci poloidiota epsilona – zešílel by, něho by začal rozbíjet všechno kolem sebe na padrť. Alfy je možno zcela zesocializovat – avšak jen za podmínky, že se jim svěří práce alf. Jenom od epsilona se dá očekávat, že bude při­nášet oběti – z toho prostého důvodu, že to pro něho žádné oběti ne­jsou; pro něho je to cesta nejmenšího odporu. Jeho predestinace polo­žila koleje, po nichž se musí pohybovat. Nemůže jinak, je mu to předem určeno. I po dekantaci je stále ještě v láhvi – v neviditelné láhvi infantilních a embryonálních fixací. Každý z nás,“ pokračoval inspek­tor zamyšleně, „vlastně svůj život prožívá v láhvi. Avšak jsme-li náho­dou alfy, pak jsou naše láhve relativně obrovské. Těžce bychom nesli, kdybychom byli omezeni na užší prostor. Nemůžete nalít ušlechtilý surogát šampaňského vyšších kast do lahví nižších kast. Teoreticky je to jasné. Ale bylo to dokázáno i ve skutečné praxi. Výsledek kyperské­ho pokusu je přesvědčující.“

„Co to bylo?“ ptal se divoch.

„Mustafa Mond se usmál. „Můžete to označit jako pokus s pře­léváním lahví. Začal roku 473 po F. Inspektoři nechali vystěho­vat z ostrova Kypru všechny obyvatele, kteří tam tehdy žili, a znovu jej kolonizovali speciálně připravenou skupinou alf. Dostali veškeré zemědělské a průmyslové zařízení a byli ponecháni sami sobě. Výsle­dek přesně splnil všechny teoretické předpovědi. Půda nebyla náležitě obdělávána, ve všech továrnách vypukly stávky. Porušovaly se záko­ny, neplnily se příkazy. Všichni lidé, kteří byli přiděleni na určitou dobu k podřízeným pracím, neustále kuli pikle, aby se dostali nahoru, a ti nahoře se zase snažili za každou cenu zůstat tam, kde byli. Během šesti let tam měli prvotřídní občanskou válku. Když už jich devatenáct tisíc z dvaadvaceti bylo vybito, požádali ti, kteří to přežili, jednomysl­ně světové inspektory, aby se znovu ujali vlády nad ostrovem. Což se též stalo. A to byl také konec jediné společnosti alf, kterou svět kdy poznal.“

Divoch si hluboce povzdechl.

„Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“

„A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“

„Šťastnější než ti, co jsou nad ní. Šťastnější než například tito vaši přátelé,“ a ukázal rukou.

„I přes to, že konají tak hroznou práci?“

„Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka somy a hry a ne­omezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát? Pravda,“ dodal, „mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně povolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal. Celé Irsko přešlo na čtyřhodinový pracovní den. A jaký byl výsledek? Neklid a prudký vzestup spotřeby somy. To bylo vše. Ty tři a půl hodiny delšího volna se staly zdrojem štěstí tak málo, že lidé byli nuceni si od nich brát dovolenou. Úřad pro vynálezy je na­cpán návrhy na výrobní procesy, které by uspořily práci. Jsou jich tam tisíce.“ Mustafa Mond udělal marnotratné gesto. „A proč je nerealizu­jeme? Kvůli dělníkům. Bylo by to prostě kruté navalit na ně břemeno nadměrného volna. A zrovna tak je to se zemědělstvím. Kdybychom chtěli, mohli bychom vyrobit synteticky každé sousto potravy. Ale my nechceme. Dáváme přednost tomu, aby se třetina obyvatelstva držela na venkově. V jejich vlastním zájmu – protože dostat potraviny z půdy trvá déle než dostat je z továrny. Kromě toho musíme myslit na stabilitu. Nepřejeme si žádnou změnu. To je další důvod, proč jsme tak opatrní, při aplikaci nových vynálezů. Každý objev čisté vědy je potenciálně zkázonosný. I s vědou se musí někdy zacházet jako s mož­ným nepřítelem. Ano, i s vědou.“

S vědou? Divoch svraštil čelo. Znal to slovo. Avšak nemohl říci, co přesně znamená. Shakespeare a starci z puebla nikdy o vědě nemlu­vili a od Lindy se mu dostalo jen velmi mlhavých narážek; věda byla něco, co vedlo k tomu, že jste se vysmívali tancům při sklizni kukuři­ce, něco, co vás chránilo před vráskami a vypadáváním zubů. Zoufale se namáhal, aby pochopil inspektorova slova.

„Ano,“ pravil Mustafa Mond, „to je další položka v účtu nákladů na stabilitu. Nejen umění je neslučitelné se štěstím, věda také. Věda je nebezpečná, musíme ji pěkně držet na řetěze a dát jí náhubek.“

„Cože?“ zvolal udiveně Helmholtz. „Ale vždyť přece stále tvrdí­me, že věda je všechno. To je fráze z hypnopedie.“

„Třikrát týdně mezi třináctým a sedmnáctým rokem,“ dodal Ber­nard.

„A všechna ta propagace vědy na naší vysoké škole...“

„Ano, ale jaké vědy?“ zeptal se sarkasticky Mustafa Mond. „Vy jste neměl žádné vědecké školení, a tak to nemůžete posoudit. Já jsem byl svého času docela dobrý fyzik. Dokonce příliš dobrý – dost dobrý, abych si uvědomil, že celá naše věda není nic jiného než kuchařská kniha, o jejíž ortodoxní teorii vaření není nikomu dovoleno pochybovat, a seznam receptů, ke kterým se smí něco přidat jen se zvláštním svolením vrchního kuchaře. Tím vrchním kuchařem jsem teď já. Ale kdysi jsem byl zvědavým mladým kuchtíkem. Začal jsem vařit tak trochu po svém. Bylo to neortodoxní vaření, nedovolené vaření. Vlast­ně kousíček opravdové vědy.“ Zmlkl.

„A co se stalo?“ ptal se Helmholtz Watson.

Inspektor si vzdychl. „Přibližně totéž, co se stane vám, mládenci. Jen tak tak, že mě neposlali na nějaký ostrov.“

Ta slova zelektrizovala Bernarda k překotnému a nevhodnému projevu, „Já, a na ostrov!“ Vyskočil, přeběhl místnost, postavil se před inspektora a zuřivě gestikuloval. „Mne nemůžete poslat. Já jsem nic neudělal. To tamti dva. Přísahám, že to byli tamti dva.“ A ukázal obvi­ňujícím gestem na Helmholtze a divocha. „Prosím vás, neposílejte mě na Island. Slibuji, že budu dělat jen to, co mám dělat. Dejte mi ještě jednou příležitost. Prosím vás, dejte mi ještě jednou příležitost.“ Zača­ly mu téci slzy. „Oni jsou tím vinni, říkám vám,“ vzlykal. „A ne na Island. Prosím vás, vaše Fordstvo, prosím vás...“ A v křeči sebeponížení se vrhl před inspektora na kolena. Mustafa Mond se ho snažil zvednout. Ale Bernard se stále plazil po zemi a z úst se mu nepřetržitě řinul proud slov. Nakonec musil inspektor zazvonit na svého čtvrtého sekretáře.

„Zavolejte tři muže,“ nařídil, „a odveďte pana Marxe do některé z ložnic. Dejte mu pořádně nadýchat somových par, pak ho uložte do postele a nechtě ho tam.“

Čtvrtý sekretář odešel a vrátil se se třemi blíženeckými slu­hy v zelených uniformách. Bernarda, který stále ještě křičel a vzlykal, vynesli ven.

„Vyvádí, jako by mu podřezávali krk,“ řekl inspektor, když se zavřely dveře. „Kdyby měl jen špetku rozumu, pochopil by, že jeho trest je ve skutečnosti odměnou. Bude poslán na nějaký ostrov. To znamená, že bude poslán na místo, kde se setká s řadou nejzajímavěj­ších mužů a žen, které je možno na světě nalézt. Vesměs s lidmi, kteří se z toho či onoho důvodu stali příliš osobitými jednotlivci, než aby je bylo možno zapojit do života naší komunity. Vesměs s lidmi, kteří nejsou spokojeni s ortodoxií, kteří mají nezávislé, vlastní názory. Jed­ním slovem, každý je tam ‚někdo‘. Skoro vám závidím, pane Watsone.“

Helmholtz se zasmál. „Tak proč nejste sám na nějakém ostro­vě?“

„Protože jsem nakonec dal přednost tomuhle,“ odpověděl in­spektor. „Bylo mi dáno na vybranou: buď vyhnanství na ostrov, kde bych se mohl věnovat své čisté vědě, nebo místo v Inspektorské radě s vyhlídkou, že v přiměřené době povýším na skutečného ins­pektora. Vybral jsem si tohle, a vědu jsem pustil k vodě.“ Po chvilce mlčení dodal: „Někdy se mi po vědě stýská. Štěstí je tvrdý pán – ze­jména štěstí jiných lidí. Mnohem tvrdší pán, když člověk není predestinován k tomu, aby je přejímal nekriticky, mnohem tvrdší pán než sama pravda.“ Povzdechl, znovu se odmlčel a pak pokračoval živějším tónem. „Nu, povinnost je povinnost. Člověk nesmí brát ohled na své vlastní záliby. Bojuji za pravdu, miluji vědu. Ale pravda je stálá hroz­ba, věda je veřejné nebezpečí. Je právě tak nebezpečná, jako byla kdy­si blahodárná. Dala nám nejstabilnější rovnováhu v dějinách. Ve srov­nání s námi byla Čína beznadějně nejistá; dokonce ani primitivní matriarcháty nebyly pevnější, než jsme my. Díky vědě, znovu to zdůraz­ňuji. Avšak nemůžeme vědě dovolit, aby zničila své vlastní dobré dílo. Proto tak pečlivě vymezujeme rozsah jejích výzkumů – proto jsem byl málem poslán na ostrov. Dovolujeme vědě, aby se zabývala jen bez­prostředními, aktuálními problémy. Od všech ostatních výzkumů trva­le odrazujeme. Je zajímavé,“ pokračoval po krátké přestávce, „přečíst si, co lidé za časů Forda Pána psávali o vědeckém pokroku. Jak se zdá, představovali si, že je možno vědu nechat, aby se rozvíjela do neko­nečna, bez ohledu na cokoliv jiného. Poznání bylo nejvyšším statkem, pravda svrchovanou hodnotou; vše ostatní bylo druhotné a podřízené. Ovšem, už tenkrát se myšlenky začaly měnit. Ford Pán sám velmi při­spěl k tomu, že se důraz přesunul z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí. Takový přesun si vyžádala hromadná výroba. Všeobecné štěstí udržuje kola v neustálém chodu, což pravda a krása nedokáže. A přirozeně, kdykoli se masy chápaly politické moci, šlo vždy spíše o štěstí než o pravdu a krásu. Přece však se stále ještě povoloval neomezený vědecký výzkum. Lidé stále ještě mluvili o pravdě a kráse jako o svrchovaném dobru. Až do Devítileté války. Ta je přiměla k tomu, že spustili jinou písničku. Nač vám je pravda a krása nebo vědění, když všude kolem vás vybuchují bomby, které rozsévají slezinnou sněť? Teprve tenkrát – po Devítileté válce – byla věda poprvé postavena pod kontrolu. Lidé byli v té době ochotni připustit i kontrolu svých chou­tek. Vše pro klidný život. A od té doby řídíme všechno. To ovšem není moc dobré pro pravdu. Ale je to velmi dobré pro štěstí. Nic není zadarmo. Za štěstí se musí platit. Vy za to platíte, pane Watsone – pla­títe, protože jste se náhodou příliš zajímal o krásu. Já jsem se moc za­jímal o pravdu. Také já jsem za to zaplatil.“

„Ale vy jste nešel na žádný ostrov,“ pravil divoch a přerušil dlou­hé ticho.

Inspektor se usmál. „Právě tím jsem zaplatil. Tím, že jsem si vybral sloužit štěstí. Štěstí jiných lidí – nikoliv svému vlastnímu. Je dobré,“ dodal po chvilce, „že je na světě tolik ostrovů. Nevím, co by­chom si bez nich počali. Asi bychom vás všechny musili strčit do ko­mory pro bezbolestné zabíjení. Mimochodem, pane Watsone, máte rád tropické podnebí? Dejme tomu Markézy nebo Samojské ostrovy? Nebo snad trochu čerstvější povětří?“

Helmholtz vstal z pneumatického křesla. „Chtěl bych docela mizerné podnebí,“ odpověděl. „Myslím si, že ve špatném podnebí se píše lépe. Když je tam třeba pořád vítr a bouře...“

Inspektor souhlasně přikývl. „Vaše povaha se mi líbí, pane Wat­sone. Dokonce velmi se mi líbí. Právě tolik, nakolik ji oficiálně ne­schvaluji.“ A usmál se. „Co takhle Falklandské ostrovy?“

„Ano, myslím si, že to by bylo ono,“ odpověděl Helmholtz. „A nyní, když dovolíte, půjdu se podívat po tom chudáku Bernardo­vi.“