Aldous Huxley
překlad: Josef Kostohryz a Dr. S. Berounský

KONEC CIVILIZACE
aneb PŘEKRÁSNÝ NOVÝ SVĚT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

17

„Umění, věda – zdá se, že jste zaplatil hodně vysokou cenu za své štěstí,“ pravil divoch, když zůstali sami. „Nebo to bylo ještě ně­co?“

„Nu, přirozeně i náboženství,“ odpověděl inspektor. „Před Deví­tiletou válkou existovalo něco, čemu se říkávalo Bůh. Ale já jsem za­pomněl, vždyť vy patrně o Bohu všechno znáte.“

„Nu ano...“ Divoch zaváhal. Rád by byl vyprávěl něco o samotě, o noci, o mese v bledém měsíčním svitu, o propasti, o ponoření do temnoty stínů, o smrti. Byl by rád mluvil, ale nedostávalo se mu slov. Nenalézal je ani v Shakespearovi.

Inspektor přešel na druhou stranu místnosti a odemykal teď vel­ký trezor, zapuštěný do zdi mezi regály knih. Těžké dveře se otevřely. Přehraboval něco uvnitř a přitom vykládal: „To je téma, které mě vždy velmi zajímalo.“ Potom vytáhl tlustý černý svazek. „Tohle, například, jste jistě nikdy nečetl?“

Divoch vzal svazek. „Biblí svatá, obsahující Starý a Nový zá­kon“ četl nahlas z titulního listu.

„Ani tohle.“ Byla to malá knížka s utrženými deskami.

„O následování Krista“

„Ani tohle.“ A podal mu další svazek.

„O druzích náboženské zkušenosti. Napsal William James.“

„Mám toho tady ještě haldy,“ pokračoval Mustafa Mond a znovu si sedl. „Celou sbírku těch starých pornografií. Boha v trezoru a Forda v regálech.“ Ukázal se smíchem na svou veřejně přiznávanou knihov­nu – na regály knih, na police plné mikrofilmů a svitků se zvukovými záznamy.

„Ale když víte o Bohu, proč jim o něm nepovíte?“ ptal se divoch rozhořčeně. „Proč jim ty knihy o Bohu nedáte?“

„Ze stejného důvodu, proč jim nedáváme Othella. Jsou staré. Jsou o Bohu, jaký byl před stovkami let. Nikoliv o dnešním Bohu.“

„Ale Bůh se nemění.“

„Zato lidé se mění.“

„A jaký je v tom rozdíl?“

„Obrovský,“ řekl Mustafa Mond. Znovu vstal a šel k trezoru. „Žil kdysi člověk, který se jmenoval kardinál Newman,“ pravil. „Kar­dinál,“ zvolal na vysvětlenou, „to bylo něco jako arcipěvec Komu­nity.“

„Já, Pandulf, krásného Milána kardinál. Četl jsem o tom v Sha­kespearovi.“

„Aha, ano. Jak jsem tedy řekl, žil kdysi jistý kardinál Newman. Aha, tady je ta kniha.“ A vytáhl ji. „A když už jsem u toho, vezmu hned také tuhle. Napsal ji člověk, který se jmenoval Maine de Biran. To byl filosof, jestli víte, co to je.“

„Člověk, jenž sní o tom, co je mezi nebem a zemí.“

„Správně. Přečtu vám později jednu z těch věcí, o nichž se mu kdysi zdálo. Zatím si poslechněte, co říká ten starodávný arcipěvec Komunity.“ Otevřel knihu na místě označeném proužkem papíru a za­čal číst: „Patříme sobě právě tak málo, jak málo nám patří náš maje­tek. Nestvořili jsme sami sebe a nemůžeme být svrchovanými sami nad sebou. Nejsme svými vlastními pány. Patříme Bohu. Není naše štěstí v tom, že vidíme věci takto? Je snad štěstí nebo útěcha v před­pokladu, že patříme sami sobě? Tak snad mohou uvažovat lidé mladí a úspěšní. Ti snad se mohou domnívat, že je to něco velikého, dělat všechno, jak si myslí, podle sebe, nezáviset na nikom, nemuset myslit na nic, co nemají před očima, být zbaveni obtížného neustálého uznávání někoho jiného, neustálého modlení, neustálého přizpůsobo­vání své činnosti vůli někoho jiného. Ale jak plyne čas, i oni zjistí, stejně jako všichni lidé, že nezávislost nebyla vytvořena pro člověka, že je to nepřirozený stav, který na chvilku postačí, ale nedovede nás bezpečně až k samému konci...“ Mustafa Mond se na chvilku odmlčel, odložil první knihu, vzal do rukou druhou a listoval v ní. „Vezměte například toto,“ pravil a opět začal číst hlubokým hlasem. „Člověk stárne, zakouší ve svém vlastním nitru onen hluboký pocit sla­bosti, zemdlenosti, poklesnutí mysli, který provází postupující stárnu­tí. A když má tyto pocity, domnívá se, že je prostě nemocen, ukolébá­vá své obavy vírou, že jeho žalostné postavení je způsobeno nějakou zvláštní příčinou, doufá, že se z toho vyléčí jako z nějaké nemoci. Jak marné představy! Jeho choroba je stáří. A jaká hrozná nemoc to je! Říká se, že strach před smrtí a z toho, co přijde po ní, přivádí lidi k náboženství, když jejich věk pokročí. Ale má vlastní zkušenost mě přesvědčila, že náboženský cit má zcela nezávisle na takovýchto hrůzách nebo děsivých představách tendenci se rozvíjet tím více, čím více stárneme; rozvíjí se proto, že tím, jak se uklidňují naše vášně, jak se naše fantazie a naše smysly méně vzrušují a méně se nechají vzru­šovat, je i náš rozum méně rušen ve své práci, méně zatemňován obra­zy, tužbami a rozptylováním, které jej dříve pohlcovaly. A potom se jako z mraku vynoří Bůh. Naše duše cítí, vidí, obrací se ke zdroji všeho světla. Obrací se k němu přirozeně a nevyhnutelně, neboť nyní se nám začalo ztrácet vše to, co dávalo smyslovému světu jeho život a půvab, nyní, kdy jevová existence již není podpírána vnitřními nebo vnějšími dojmy, cítíme potřebu opřít se o něco, co trvá, co nás nikdy nezradí – o skutečnost, o absolutní, věčnou pravdu. Ano, nevy­hnutelně se obracíme k Bohu, neboť náboženský cit je svou povahou tak čistý, tak nádherný pro duši, která jej zakouší, že nám vynahrazuje všechny ztráty.“ Mustafa Mond zavřel knihu a opřel se o křeslo. „Jed­na z mnohých věcí na nebi a na zemi, o nichž tito filosofové nesnili, je toto,“ (mávl kolem rukou), „my, moderní svět. ‚Na Bohu můžete být nezávislý, jen pokud máte mládí a úspěch; nezávislost vás nedovede až k samému konci‘. Nu, my teď máme mládí a úspěch až do samého konce. Co z toho plyne? Zřejmě to, že můžeme být nezávislí na Bohu. ‚Náboženský cit nám vynahradí všechny naše ztráty‘. Ale tady nejsou žádné ztráty, které by bylo třeba nahrazovat; náboženský cit je proto zbytečný. A proč bychom se měli honit za nějakou náhražkou našich mladistvých tužeb, když mladistvé tužby v nás nikdy neochabnou? Proč hledat náhražku za potěšení, když nám přece ty pošetilosti vydrží až do konce života? K čemu potřebujeme klidné spočinutí, když naše mysli a těla se neustále radují z činnosti? A k čemu je nám útěcha, když máme somu? A nač by tu mělo být něco neochvějného, když je tu náš společenský řád?“

„Vy tedy myslíte, že žádný Bůh není?“

„S největší pravděpodobností je.“

„Proč tedy...“

Mustafa Mond ho zarazil. „Ale on se projevuje různým lidem různě. V dobách předmoderních se projevoval jako bytost, která je popsána v těchto knihách. Nyní...“

„Jak se projevuje nyní?“ ptal se divoch.

„Nu, svou nepřítomností. Jako kdyby vůbec nebyl.“

„To je vaše vina.“

„Řeknete vina civilizace. Bůh není slučitelný se stroji, s lékař­skou vědou a všeobecným štěstím. Musíte si vybrat. Naše civilizace si vybrala stroje, lékařství a štěstí. Proto musím zavírat tyhle knihy do trezoru. Je to pornografie. Lidé by se zhrozili, kdyby...“

Divoch ho přerušil. „Ale což není přirozené cítit, že je Bůh?“

„Zrovna tak byste se mohl ptát, zda je přirozené zapínat kalhoty na zip,“ pravil inspektor sarkasticky. „Vy mi připomínáte jiného z těch starých, jmenoval se Bradley. Ten definoval filosofii jako hledání špatného důvodu pro to, čemu člověk instinktivně věří. Jako by člověk na něco věřil instinktem! Člověk věří určitým věcem, protože byl predestinován, aby v ně věřil. Hledání špatných důvodů pro to, čemu člo­věk věří z jiných špatných důvodů – to je filosofie. Lidé věřili v Boha, protože byli predestinováni, aby věřili v Boha.

„Ale přece jen,“ trval na svém divoch, „je přirozené věřit v Bo­ha, když jste sám – úplně sám, v noci, a přemýšlíte o smrti...“

„Ale lidé teď nikdy nejsou sami,“ pravil Mustafa Mond. „Učíme je nenávidět samotu. Uspořádali jsme jim život tak, že samota je pro ně téměř nemožná.“

Divoch sklíčeně přikývl. V Malpaisu trpěl tím, že ho vyloučili ze společného života vesnice, v civilizovaném Londýně trpí tím, že nikdy nemůže uniknout tomuto společnému životu, nikdy nemůže být v kli­du sám.

„Vzpomínáte si na místo z Krále Leara?“ pravil konečně divoch. „‚Soud bohů spravedliv a z chtíčů našich si tvoří k naší trýzni nástroje. To tmavé, hříšné místo, kde tě zplodil, jej o zrak přivedlo‘, a Edmund odpovídá – vzpomínáte si, je raněn, umírá – ‚Máš pravdu – tak; svůj celý okruh kolo doběhlo, a tady jsem.‘ Jak to tedy všechno je? Což neexistuje Bůh, který vládne, trestá, odměňuje?“

„No, a existuje?“ ptal se zase inspektor. „Můžete se oddávat všem možným příjemným neřestem s neplodnou ženou a nejste v ne­bezpečí, že syn vaší milenky vám vyškrábe oči. ‚Svůj celý okruh kolo doběhlo, a tady jsem.‘ Ale kde by byl Edmund dnes? Seděl by v pneu­matickém křesle, ruku by měl ovinutou kolem pasu nějaké dívky, cucal by hormonovou žvýkačku a díval by se na pocitový film. Bohové jsou spravedliví. Nelze o tom pochybovat. Avšak jejich zákoník je nakonec diktován lidmi, kteří organizují společnost. Člověk dělá pro­zřetelnosti nápovědu.“

„Jste si tím jist?“ ptal se divoch. „Jste si tak zcela jist, že Ed­mund není ve svém pneumatickém křesle právě tak těžce potrestán jako Edmund, který vykrvácel z tolika ran? Bohové jsou spravedliví. Nepoužili jeho příjemných neřestí jako nástroje, jak ho ponížit?“

„Ponížit ho, ale z jaké úrovně? Je to šťastný občan, pilně pracuje, náležitě spotřebovává zboží a v tom směru je dokonalý. Ovšem, když si zvolíte jinou normu, než je ta naše, potom snad můžete říci, že je ponížen. Ale musíte zůstat u jedné skupiny postulátů. Nemůžete hrát elektromagnetický golf podle pravidel odstředivého míče.“

„Však ctnosti nedlí v pouhém záměru,“ řekl divoch. „Své mají hodnoty i vznešenost, ať jsou už vlastní jim, či jejich původci.“

„Ale jděte,“ odporoval Mustafa Mond, „nezacházíte už trochu daleko?“

„Kdybyste si nezakazovali myslet na Boha, nepřipustili byste to ponížení, které jmenujete příjemnými neřestmi. Měli byste proč sná­šet vše trpělivě, měli byste proč dělat vše odvážně. Viděl jsem to u Indiánů.“

„Nepochybuji o tom,“ pravil Mustafa Mond. „Ale my nejsme Indiáni. Pro civilizovaného člověka není naprosto třeba, aby snášel cokoliv, co je skutečně nepříjemné. A pokud jde o odvážné činy – chraň Ford, aby člověka něco takového napadlo! To by zvrátilo celý společenský řád, kdyby lidé začali jednat po svém.“

„A co sebezapření? Máte-li Boha, máte důvod pro sebezapření.“

„Ale průmyslová civilizace je možná jen tak, že tu není třeba žádného sebezapírání. Vyhovět lidským nepravostem až po ty nejzazší hranice, které ukládá hygiena a ekonomie. Jinak se kola přestanou to­čit.“

„Měli byste důvod k cudnosti!“ pravil divoch a trochu se začer­venal, když vyslovil tato slova.

„Avšak cudnost znamená vášeň, cudnost znamená neurastenii. A vášeň a neurastenie znamenají nestabilitu a nestabilita znamená konec civilizace. Nemůžete mít trvalou civilizaci bez množství příjem­ných neřestí.“

„Avšak Bůh je důvod všeho ušlechtilého, vznešeného a hrdin­ného. Když má člověk Boha...“

„Můj milý mladý příteli,“ pravil Mustafa Mond, „civilizace ab­solutně nepotřebuje vznešenost nebo hrdinství. Jsou to příznaky poli­tické neschopnosti. V náležitě organizované společnosti, jako je naše, nemá nikdo příležitost být vznešený nebo hrdinný. Taková příležitost může vzniknout jen za zcela nestabilních podmínek. Tam, kde jsou války, kde dochází ke konfliktům věrnosti, kde je třeba přemáhat po­kušení, kde se musí vybojovat nebo ochránit láska – tam ovšem vzne­šenost a hrdinství mají svůj smysl. Avšak dnes už nejsou války. Vyna­kládáme maximální úsilí, aby se předešlo příliš velké lásce mezi dvě­ma lidmi. Není tu nic takového jako konflikty svědomí. Jste predestinován tak, abyste nemohl dělat nic jiného, než co dělat máte. A to, co máte dělat, je vcelku tak příjemné a přirozeným pudům se ponechává tolik volného prostoru, že tu skutečně není žádných pokušení, která by bylo třeba přemáhat. A když už by se někdy přihodilo náhodou něco nepříjemného, pak je tu vždy soma, aby vás poslala na dovolenou od skutečnosti. Vždycky je tu soma, aby utišila vaši zlost, aby vás smířila s nepřáteli, aby vás obdařila trpělivostí a shovívavostí. V minulosti se toho mohlo dosáhnout jen s vynaložením velikého úsilí a po letech tvrdé mravní výchovy. Teď spolknete dvě nebo tři půlgramové tablet­ky, a je to. Dnes může být každý ctnostný. Můžete nosit přinejmenším polovinu své mravnosti při sobě v lahvičce. Křesťanství bez slz – to je soma.“

„Ale slzy jsou nutné. Nevzpomínáte si, co říká Othello? ‚Po kaž­dé bouři tak milá útiš kdyby nastala, ať vítr burácí, až vzbudí smrt.‘ Jeden starý Indián nám občas vyprávěl o dívce z Matsaki. Mladíci, kteří se ucházeli o její ruku, musili okopávat celé dopoledne její zahra­du. Zdálo se to snadné; ale byly tam čarovné mouchy a moskyti. Vět­šina mladíků prostě nemohla vydržet jejich kousání a bodáni. Ale je­den nakonec vydržel a tu dívku dostal.“

„Moc hezké! Ale v civilizovaných zemích,“ pravil inspektor, „můžete mít dívky, aniž byste pro ně musil překopávat zahradu. A ta­ké nejsou žádné mouchy nebo moskyti, aby vás bodali. Zbavili jsme se jich již před staletími.“

Divoch svraštil čelo a přikývl. „Zbavili jste se jich. Ano, to jste celí vy. Zbavit se všeho, co je nepříjemné, místo abyste se učili to sná­šet. ‚Víc důstojnosti ducha, trpěti od střel a praků zlého osudu, neb ozbrojit se proti moři běd a ukončit je vzpourou...‘ Vy neděláte ani jedno, ani druhé. Nic nesnášíte, ničemu neodporujete. Prostě zrušíte praky a šípy. Tak je to snadnější.“

Náhle zmlkl a vzpomněl si na svou matku. V onom pokoji ve třicátém sedmém poschodí plula Linda na vlnách zpívajících světel a parfémovaných něžností – až odplula pryč, z prostoru, z času, z vě­zení svých vzpomínek, svých zvyků, svého zestárlého a odulého těla. A Tomakin, bývalý ředitel líhní a predestinace, Tomakin je stále ještě na dovolené – na dovolené od ponížení a bolesti, ve světě, kde nemůže slyšet ta slova a ten posměšný smích, kde nemůže vidět tu ošklivou tvář, cítit ty vlhké a uvadlé paže kolem své šíje, v krásném světě...

„Víte, vy byste potřebovali,“ pokračoval divoch, „něco se slza­mi. Pro změnu. Tady u vás nic není tak drahé.“

(„Dvanáct a půl miliónu dolarů,“ namítl Henry Foster, když s ním divoch takhle mluvil. „Dvanáct a půl miliónu dolarů stála nová ústředna pro predestinaci. Ani o cent méně.“)

„,Vystavit, co je smrtelné a chabé, všemu co sudba, smrt či ne­bezpečí zmohou, byť pro jediné pírko.‘ Není na tom něco?“ ptal se a podíval se na Mustafu Monda. „I když nebudeme na Boha vůbec myslit – ačkoliv Bůh by byl přirozeným důvodem. Což není něco na tom, když se žije nebezpečně?“

„Dokonce velmi mnoho,“ odpověděl inspektor. „Čas od času musí muži i ženy podstoupit stimulaci svých nadledvin.“

„Co?“ zeptal se nechápavě divoch.

„Je to jeden z předpokladů dokonalého zdraví. Proto jsme zaved­li povinnou léčbu N.P.V.“

„N.P.V.?“

„Náhražka prudké vášně. Pravidelně každý měsíc. Celý organis­mus se proplaví adrenalinem. Je to dokonalý fyziologický ekvivalent strachu a zběsilosti. Všechny tonické účinky, jako když se vraždí Desdemona nebo když je vražděna Othellem – bez jakéhokoliv nepohodlí.“

„Ale já mám nepohodlí rád.“

„My ne,“ pravil inspektor. „My máme raději pohodlné věci.“

„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“

„Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťas­tný.“

„Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být ne­šťastný.“

„Nemluvě již o právu na stáří, ošklivost a impotenci; o právu na syfilis a rakovinu; o právu na hlad; o právu na vši; o právu na život v ustavičných obavách před zítřkem; o právu dostat tyfus; o prá­vu být mučen nevýslovnými bolestmi všeho druhu.“

Dlouho bylo ticho.

„Všechna tato práva požaduji,“ pravil konečně divoch.

Mustafa Mond pokrčil rameny. „Ať vám slouží,“ pravil.