John Irving
překlad: Radoslav Nenadál

SVĚT PODLE GARPA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14. Svět podle Marca Aurelia

Tak se Jenny stala vlastně zase zdravotní sestrou; po všech těch letech v bílé uniformě a se vší svou péčí o ženské hnutí byla Jenny pro svou roli patřičně oblečena. Garpova rodina se na Jennin návrh totiž přestěhovala na sídlo Fieldsů do Dog's Head Har-bor. Jenny tam o všechny mohla pečovat v četných pokojích, kam zaznívalo léčivé šumění moře s jeho kolébavým příbojem, jímž se všechno pročišťuje.

Celý život spojoval pak Duncan Garp zvuk moře se svým uzdravováním. Babička mu sundala obvaz; jamka, již předtím zaplňovalo Duncanovo pravé oko, jako by stále zevnitř vlhla. Otec ani matka se na prázdnou jamku nevydrželi dívat, ale Jenny byla zvyklá hledět do ran, dokud se nezahojily. S babičkou si také Duncan prohlédl své první skleněné oko. "Vidíš?" řekla mu Jenny. "Je velké a hnědé; není sice tak hezké jako tvoje levé, ale stačí, když si dáš pozor, aby se ti děvčata nejdřív podívaly na to levé." Ta slova neměla příliš feministického ducha, myslela si Jenny, ale Jenny o sobě vždycky tvrdila, že je v první řadě zdravotní sestra.

Duncan přišel o oko, když ho to v autě vymrštilo kupředu z mezery mezi zadními sedadly; jeho pádu se do cesty postavil obnažený vršek řadicí páky. Garpova pravá paže, která se natáhla do mezery, zasáhla příliš pozdě; Duncan proletěl pod ní a přitom si vypíchl pravé oko a zlomil si tři prsty u pravé ruky, kterou mu přiskřípl mechanismus ochranného pásu.

Nikdo by byl neřekl, že by se bylo volvo pohybovalo větší rychlostí než dvacet pět mil - nejvýš pětatřicet, ale srážka byla ohromující. Třítunový buick neuhnul Garpovu setrvačně se řítícímu autu ani o píď. Ve volvu byly děti v okamžiku nárazu jako vejce, která vylétla z krabice volně do tašky. Ale i uvnitř buicku proběhl náraz s překvapivou prudkostí.

Heleně vymrštil hlavu kupředu, při čemž minula jen o chlup sloupek volantu, o který však zachytila zátylkem. Děti zápasníků mívají často tuhé vazy, protože ani Helenin se nezlomil - přestože musela skoro šest týdnů nosit korzet a záda ji zlobila do konce života. Pravou klíční kost měla zlomenou a nos přes můstek rozseknutý - bylo zapotřebí devíti stehů - zřejmě přezkou od Miltonova řemenu, Heleně náraz náhle přirazil ústa s takovou silou, že si zlomila dva zuby a museli jí dvěma stehy sešít jazyk.

Nejdřív si myslela, že si jazyk ukousla, protože měla pocit, jako by jí plaval v ústech plných krve; ale hlava ji tak příšerně bolela, že se ústa neodvážila otevřít, až teprve když se potřebovala nadechnout; a taky nemohla hýbat pravou paží. To, co pokládala za svůj jazyk, vyplivla do dlaně levé ruky. Samozřejmě to nebyl její jazyk, ale tři čtvrtiny penisu Michaela Miltona.

Teplý proud krve, který cítila v obličeji, připadal Heleně jako benzín; začala křičet - ne z obavy o svou bezpečnost, ale kvůli Garpovi a dětem. Věděla, co narazilo do buicku. Vší mocí se snažila vymanit z Miltonova klínu, protože se musela jít podívat, co se stalo s její rodinou. To, co pokládala za svůj jazyk, upustila na podlahu a zdravou levou paží nabrala Michaela Miltona, jehož klín ji tiskl k sloupu pod volantem. Teprve tehdy uslyšela, že se do jejího křiku mísí další. Samozřejmě že křičel Michael Milton, ale Helena vnímala i zvuky vzdálenější - až od volva. To určitě křičí Duncan a Helena se přes Miltonův krvácející klín drala levou rukou po klice u dveří. Když se dveře otevřely, vystrčila Michaela z buicku; cítila v sobě neuvěřitelnou sílu. Michael se ze své původní skrčené pozice vsedě nenapřímil; zůstal ležet v mrznoucím blátě na boku, jako by seděl přímo za volantem, řval a krvácel jako býk.

Když se v obrovském buicku rozsvítilo světlo nade dveřmi, Garp uviděl ve volvu matně všechnu tu spoušť - Duncanovu zakrvácenou tvář s otevřenými ústy, jimiž se dral chlapcův křik. Garp začal také skučet, ale jeho skučení nebylo silnější než sténání; jeho vlastní podivné zvuky ho tak vyděsily, že se snažil na Duncana tiše hovořit. Tehdy si Garp uvědomil, že nemůže mluvit.

Když Garp totiž vymrštil paži, aby zabránil Duncanovu pádu, téměř se za volantem otočil na bok a narazil na něj tváří s takovou silou, že si roztříštil čelist a pohmoždil jazyk (dvanáct stehů). Během dlouhých týdnů Garpova uzdravování v Dog's Head Harbor se Jenny velice hodily zkušenosti se stoupenkyněmi Ellen Jamesové, protože Garp měl ústa stáhnutá drátky a nemohl je otvírat, takže vzkazy dával matce písemně. Někdy psal na stroji stránky a stránky a Jenny je pak předčítala Duncanovi, který sice mohl číst, ale měl nařízeno namáhat zbývající oko jen tím nejnutnějším způsobem. Za čas sice zdravé oko ztrátu vykompenzuje, ale Garp toho potřeboval spoustu říct ihned - a vyslovit to nemohl. Když vytušil, že matka jeho poznámky cenzuruje, a to jak Duncanovi, tak Heleně (které také psal stránky a stránky) -, hučel své protesty mezi drátky, při čemž se snažil držet rozbolavělý jazyk v klidové poloze. A Jenny Fieldsová jako výborná sestra ho moudře odsunula do vlastního odděleného pokoje.

"Tohle je Nemocnice Dog's Head Harbor," řekla jednou Helena Jenny. Přestože Helena mluvit mohla, mluvila jen málo; nepotřebovala toho vyjádřit stránky a stránky. Svou rekonvalescenci trávila z valné části v Duncanově pokoji a chlapci předčítala, protože byla daleko lepší předčitatelka než Jenny a v jazyku měla jen dva stehy. S Garpem to naopak v tomto údobí uzdravování dovedla daleko líp Jenny Fieldsová než Helena.

Helena a Duncan spolu často seděli bok po boku v Duncanově pokoji. Duncan měl krásný výhled na moře pro jedno oko a hleděl na ně celý den, jako by byl fotografický aparát. Zvykat si na jedno oko je něco jako uvykat pohledu na svět fotografickým aparátem; jsou tu podobnosti v hloubce zorného pole a v problémech se zaostřováním. Když si to Duncan zřejmě začal uvědomovat, koupila mu Helena fotografický aparát - jednookou zrcadlovku; pro Duncana to mělo skutečně velký význam.

V tomto údobí života, vzpomínal později Duncan Garp, ho poprvé napadla myšlenka, že by se mohl stát umělcem, malířem a fotografem; bylo mu téměř jedenáct. I když měl tělesné předpoklady, s jedním okem se začal stavět ke všem míčovým hrám nedůvěřivě (podobně jako jeho otec). I při běhu mu vadilo nedostatečné periferní vidění; tvrdil, že si připadá neobratný. Garpův smutek časem ještě zvýšila skutečnost, že Duncan neměl zájem o zápas, Duncan mluvil v pojmech fotografického aparátu a řekl otci, že jeden problém, který má s hloubkou pole, je fakt, že nedovede odhadnout vzdálenost žíněnky. "Když zápasím," řekl Garpovi, "mám pocit, jako bych šel potmě ze schodů; nevím, kdy se dostanu dolů, až teprve když to ucítím." Garp došel k závěru, že úraz v Duncanovi vzbudil vůči sportu jakousi nejistotu, ale Helena tvrdila, že se u Duncana vždycky vůči sportování projevovala jistá bojácnost, jakási rezervovanost - a přestože si v nejrůznějších hrách vedl pěkně a měl zřejmě dobrou koordinaci, vždycky jevil spíš tendenci nezúčastnit se. Anebo rozhodně aspoň ne s takovou vehemencí jako Walt - který byl neohrožený a vrhal se celým svým tělem naprosto oddaně a zbrkle do všech nových situací. Helena tvrdila, že jedině Walt je mezi nimi ten pravý atlet. Po nějaké době dospěl Garp k názoru, že má pravdu.

"Helena mívá skutečně často pravdu, víš," řekla jednou večer v Dog's Head Harbor Jenny Garpovi. Kontext té poznámky mohlo tvořit cokoli, ale bylo to dost brzy po neštěstí, protože Duncan měl vlastní pokoj a Helena měla vlastní pokoj i Garp měl vlastní pokoj a tak dále.

Helena mívá často pravdu, řekla mu matka, ale Garp vypadal navztekaně a napsal Jenny:

Tentokrát ne, mami.

Měl - zřejmě - na mysli Michaela Miltona. Nejspíš tím mínil celou záležitost.

Helena se svého místa na fakultě vzdala, ale ne výslovně kvůli Michaelu Miltonovi. Když si vše Garp i Helena rozvážili, došli k závěru, že možnost být v tom Jennině obrovském špitále u moře jim nabízí únik od nežádoucí důvěrnosti jejich domu i blízkosti příjezdové cesty.

A podle fakultního kodexu etiky se "morální zkaženost" pokládá za důvod pro zrušení definitivy - i když se o tom nikdy nediskutovalo; když se někdo vyspal se studenty nebo se studentkami, to se tak přísně nebralo. Mohl to sice být skrytý důvod, proč se někomu definitiva neudělila, ale sotva to byl důvod, aby se někomu zrušila. Helena mohla předpokládat, že ukousnout nějakému studentovi tři čtvrtiny penisu už znamená provinění, které na žebříčku všech možných zneužití studentů stojí hodně vysoko. Že se s nimi někdo vyspal, to se stávalo, i když se to vidělo nerado; existovala řada horších způsobů, jak hodnotit studenty a kategorizovat je na celý život. Ale amputace genitálií bylo cosi rozhodně krutého, i vůči špatným studentům, a Helena cítila neodbytné nutkání potrestat sebe samu. Odepřela si tedy další potěšení z úkolu, na který byla tak dobře připravena, a rozhodla se nadále nedopřávat si vzrušení, jaké jí vždy poskytovaly knihy a debaty o nich. Helena ušetřila sebe samu značného množství nešťastných pocitů, když odmítla brát na sebe vinu; celá záležitost s Michaelem Miltonem ji v pozdějším životě vždy naplňovala spíš zlostí než smutkem - protože byla natolik silná, aby věřila, že je dobrá žena, což taky byla, žena, která měla nepřiměřeně trpět za triviální nerozvážnost.

Ale aspoň po nějaký čas hojila Helena jak sebe tak svou rodinu. Jelikož nikdy neměla matku, a Jenny v tom smyslu mohla využít dosud jen nepatrně, ochotně na toto údobí hospitalizace v Dog's Head Harbor přistoupila. Ošetřovala Duncana a tím se uklidňovala, a věřila, že o Garpa se dobře postará Jenny.

Toto nemocniční ovzduší nebylo pro Garpa ničím novým, protože jeho časné zkušenosti - se strachem, se sny i se sexem - se všechny odehrály v nemocniční atmosféře staré Steeringské školy. Přizpůsobil se. Také mu pomohlo, že to, co chtěl říct, musel napsat, protože musel být opatrnější; nutilo ho to znovu uvážit všechno, co podle svého domnění chtěl vyslovit. Když ty holé myšlenky viděl napsány, uvědomil si, že by je ani vyslovit nemohl nebo neměl; když je revidoval, díval se na ně moudřeji a zahazoval je. V jednom vzkaze pro Helenu stálo:

Tři čtvrtiny není dost.

Vzkaz zahodil.

Pak napsal jeden, který Heleně skutečně dal.

Já tě z ničeho neviním.

Později napsal další.

Sebe taky z ničeho neviním.

Matce napsal:

Jenom takhle můžeme zase tvořit celek.

A Jenny Fieldsová, celá v bílém, pochodovala domem provlhlým solí, z pokoje do pokoje, se svými sesterskými způsoby a s Garpovými vzkazy. Nic jiného psát nedokázal.

Dog's Head Harbor se samozřejmě už předtím užíval jako místo rekonvalescence. Dávaly se tu dohromady Jenniny zraněné ženy; ty pokoje vonící mořem znaly historie přežitých smutků. Mezi nimi také smutku Roberty Muldoonové, která tu žila s Jenny během těch nejobtížnějších údobí svého přizpůsobování nové sexuální identitě. Když pak měla žít sama, Roberta vlastně neuspěla - ani s řadou mužů -, a když se do Dog's Head Harbor nastěhovali Garpovi, byla už zase zpátky a žila tu s Jenny.

Jakmile se jaro proteplilo a jamka po Duncanově pravém oku se natolik zahojila, že už nebyla citlivá na zapadlá zrnka písku, vzala Roberta Duncana na pobřeží. A tady na mořském břehu Duncan objevil svůj problém s hloubkou zorného pole, jak se mu jevil, když pozoroval hozený balón, protože Roberta Muldoonová se pokoušela s Duncanem házet míčem, ale brzy ho ragbyovým míčem zasáhla do tváře. Nechali tedy hraní a Roberta bavila Duncana tím, že mu do písku črtala nákresy všech utkání, v kterých kdysi hrála na křídle za Philadelphia Eagles; soustředila se na onu část útoku Eagles, která se týkala jí, když ještě byla Robert Muldoon, č. 90, a oživila před Duncanem své finální přihrávky, odhozené míče i tresty za ofsajd, které byly jejími nejvychytralejšími zákroky. "To jsme tehdy hráli proti mužstvu Cowboys," vyprávěla Duncanovi. "Bylo to v Dallasu, a vtom se vedle mě objeví jako had v trávě - ta Mičudová osmička, jak mu všichni říkali - najednou tu byl, na mé slepé straně..." A Roberta se náhle podívala na to dítě, které mělo jednu stranu slepou na celý život, a rychle změnila řeč.

Pro Garpa měla Roberta schovány choulostivé detaily o své adaptaci na novou sexuální identitu, protože Garpa to zajímalo a Roberta věděla, že nejspíš rád poslouchá o záležitosti, která je jeho vlastnímu problému tak vzdálená.

"Já jsem vždycky věděla, že jsem měla být děvče," vyprávěla Garpovi. "Zdávalo se mi, jak mě miluje muž, a ve svých snech jsem byla vždycky žena; nikdy jsem nebyla muž, kterého miloval jiný muž." V Robertině narážce na homosexuály bylo daleko víc než jen zdání odporu a Garpovi připadalo divné, že lidé jsou v procesu rozhodování, které je pevně a navždy zakoření mezi nějakou menšinu, možná daleko méně tolerantní vůči jiným menšinám, než bychom předpokládali. Z Roberty šla dokonce až jakási zloba, když si stěžovala na ostatní zkoušené ženy, které se přišly do Dog's Head Harbor k Jenny Fieldsové vzpamatovat. "Zatracený lesby," nadávala před Garpem. "Snaží se z tvé matky udělat cosi, co ona vůbec není."

"Někdy si myslím, že právě na to je matka jako dělaná," škádlil Robertu Garp. "Dává lidem pocit štěstí, protože je nechá myslet si o ní, že je něco, co není."

"Víš, snažili se mě zmást," líčila mu Roberta, "když jsem se připravovala na operaci, pokoušeli se mi to vymluvit. ,Radši zůstaň jako teplej,' radili mi. ,Když chceš chlapy, dopřej si je tak, jak jsi. Až se z tebe stane ženská, budou tě jenom zneužívat,' říkali mi. Všichni to byli zbabělci," uzavřela Roberta, i když Garp si se smutkem uvědomoval, že Robertu skutečně ,znovu a znovu' zneužívají.

Robertina prudkost nebyla ojedinělá; Garp uvažoval, jak i ty ostatní ženy v matčině domě a v matčině péči byly všechny oběťmi netolerantnosti - a přesto většina těch, s kterými se seznámil, mu připadala především netolerantní vůči sobě navzájem. Byl to jakýsi druh boje ve vlastních řadách, který Garpovi nedával žádný smysl, a Garp se obdivoval matce, jak je všechny zvládne a jak dokáže, aby si nevjely do vlasů. Garp věděl, že Robert Muldoon strávil před svou operací několik měsíců v dámském oblečení. Ráno vyrážel oblečený jako Robert Muldoon, chodil nakupovat dámské šaty a téměř nikdo neměl ponětí, že za změnu svého pohlaví zaplatil z poplatků, které povybíral při nejrůznějších slavnostních obědech a večeřích v chlapeckých a pánských klubech, kde řečnil. Večer pak Robert Muldoon předváděl v Dog's Head Harbor své nové šaty Jenny a kritickým očím žen, které tu s Jenny zrovna pobývaly. Když se mu po estrogenových hormonech začínaly zvětšovat prsy a tvary se mu začaly zaoblovat, přestal Robert jezdit po banketech a vyrážel z domu v Dog's Head Harbor v ženských šatech spíš mužského stylu a v poměrně umírněných parukách ven; snažil se být Robertou již dlouho před operací. Z hlediska klinického měla teď Roberta stejné genitálie a urologické vybavení jako většina ostatních žen.

"Ale počít samozřejmě nemůžu," řekla Garpovi. "Nemám ovulaci ani menstruaci."

"To nemají tisíce jiných žen taky," ujišťovala ji Jenny Fieldsová.

"Když jsem se vrátila z nemocnice domů," vyprávěla Roberta Garpovi, "víš, co mi ještě tvoje matka řekla?"

Garp zavrtěl hlavou; to "domů" znamenalo pro Robertu, jak Garp dobře věděl, do Dog's Head Harbor.

"Řekla mi, že jsem sexuálně daleko méně nevyhraněná než většina lidí, co zná," pokračovala Roberta. "Skutečně jsem to potřebovala, protože jsem musela pořád užívat ten příšerný dilatátor, aby se mi nezavřela vagína; připadala jsem si jako mašina."

Ta máma je tak hodná, psal Garp.

"V tom, co píšeš, je tolik soucitu s lidmi," řekla mu najednou Roberta. "Ale tolik soucitu rozhodně není vidět v tobě samém, ve tvém skutečném životě." Stejné obvinění vůči němu vznášela i Jenny.

Ale Garp v sobě nyní cítil soucitu podstatně víc. Teď když měl ústa zadrátkovaná, když manželka nosila celý den ruku na pásce a Duncan měl jen půlku své hezké tváře nepoškozenou - pociťoval Garp vůči všem těm troskám, které doputovaly do Dog's Head Harbor, daleko víc ušlechtilých sympatií.

Bylo to město léta. Mimo sezónu byl ten šindelový dům, vybělený od slunce, s verandami a podkrovními komorami, jediným obydleným sídlem u těch šedozelených dun a bílého pobřeží na konci Ocean Lane. Občas se tu objevil pes, který očichával naplavené dříví barvy kostí, nebo se sem zatoulali penzisté, kteří žili pár mil odtud ve svých někdejších letních vilkách a prohlíželi si zkoumavým zrakem mušle. V létě bylo na pobřeží plno psů a dětí a nejrůznějších pomocníků matek a v přístavu vždycky kotvilo pár zářivě bílých lodí. Ale když se k Jenny nastěhovali Garpovi, pobřeží vypadalo pustě. Břeh, plný odpadků, které sem naplavily silné zimní příboje, byl opuštěný. Atlantický oceán měl v dubnu a v květnu sinalou barvu zhmožděniny - barvu Helenina nosního můstku.

Mimo sezónu se dali návštěvníci městečka rychle identifikovat jako ztracené ženy hledající slavnou sestru Jenny Fieldsovou. V létě strávily tyto ženy v Dog's Head Harbor často celý den, když hledaly někoho, kdo by věděl, kde Jenny bydlí. Ale stálí obyvatelé Dog's Head Harbor to všichni věděli: "Poslední dům na konci Ocean Lane," sdělovali postiženým dívkám a ženám, které se ptaly na cestu. "Je to obrovský dům, jako hotel, děvenko. Nemůžete ho minout."

Někdy se ty hledající ženy dovlekly nejdřív na pobřeží a tam-odtud se dlouhou dobu na dům nejdřív jen zpovzdálí dívaly, než si dodaly odvahy jít se poptat, jestli je Jenny doma; někdy je Garp pozoroval, buď samotné nebo ve dvojicích či trojicích, přidřeplé k větrným dunám a zahleděné na dům, jako by z něho chtěly vyčíst, kolik je v něm skryto soucitu. Když jich bylo víc než jedna jediná, radily se spolu na břehu; jednu pak vyslaly a ta zaklepala na dveře, zatím co ostatní se krčily na dunách, jako psi, kteří mají nařízeno čekat, dokud je někdo nezavolá.

Helena koupila Duncanovi dalekohled a Duncan ze svého pokoje s výhledem na moře spatřil ty bázlivé návštěvnice a oznámil jejich přítomnost již hodiny předtím, než se ozvalo zaklepání. "Někdo jde za babičkou," hlásil. A zaostřoval, pořád zaostřoval. "Je jí asi čtyřiadvacet. Anebo možná čtrnáct. Má modrý ruksak. Má pomeranč, ale nevypadá to, že ho bude jíst. Je s ní ještě jedna, ale té do obličeje nevidím. Leží na zemi; ne, je jí špatně. Ne, má na obličeji něco jako masku. Třeba to bude matka té první -ne, sestra. Anebo jenom přítelkyně.

Teď jí pomeranč. Moc zvlášť ten pomeranč nevypadá," hlásil Duncan. A pak se taky podívala Roberta a někdy Helena. Dveře chodil často otvírat Garp.

"Ano, to je moje matka," říkal, "ale šla zrovna nakoupit. Prosím, pojďte dál, jestli na ni chcete počkat." A usmíval se, i když si dotyčnou osobu zevrubně prohlížel, jako si prohlíželi penzisti na pobřeží mušle. A než se Garpovi zahojila čelist a poničený jazyk mu srostl, chodil otvírat dveře s nachystanou zásobou lístků. Mnohé návštěvnice vůbec nepřekvapovalo, když jim podal jen lístek, protože i pro ně to byl jediný způsob komunikace.

Dobrý den, já se jmenuji Beth. A jsem stoupenkyně Ellen Jamesové.

A Garp jí podal svůj lístek:

Dobrý den, já se jmenuji Garp. A rozbil jsem si čelist.

A s úsměvem jim podle okolností podal další lísteček. Na jednom stálo:

V kuchyni máme kamna na dřevo a je v nich pěkně zatopeno; dejte se doleva.

A na dalším bylo napsáno:

Uklidněte se. Matka se hned vrátí. Jsou tu ještě jiné ženy. Nemáte chuť se s nimi setkat?

Někdy touhle dobou začal Garp zase nosit sportovní sako, ne z nějaké nostalgické vzpomínky na Steering nebo na Vídeň -rozhodně ne proto, aby byl slušně oblečený v Dog's Head Harbor, kde Roberta byla zřejmě jediná žena, které záleželo na tom, co má na sobě -, ale jen proto, že potřeboval kapsy; nosil při sobě totiž spousty vzkazů.

Pokoušel se běhat po pobřeží, jenže toho musel nechat, jelikož mu to jitřilo čelist a jazyk se mu přitom dřel o zuby. Prochodil zato míle v písku. Ten den, co policejní auto přivezlo k Jenny do domu toho mladíka, se zrovna vracel z procházky; policisté drželi chlapce každý z jedné strany a vedli ho vzhůru na velkou přední verandu.

"Pan Garp?" zeptal se jeden policista.

Garp, oblečený na své procházky do běžeckého úboru, u sebe neměl žádné lístečky, ale přikývl, ano je Garp.

"Znáte toho mladíka?" zeptal se policista.

"Samozřejmě, že mě zná," ujišťoval je hoch. "Vy policajti nikdy nikomu nevěříte. A vůbec už se nedovedete uvolnit."

Byl to mladík v purpurovém kaftanu, hoch, kterého Garp vyprovodil z budoáru paní Ralphové - což Garpovi připadalo už před dávnými lety. Nejdřív ho napadlo, že by se k chlapci nemusel hlásit, ale pak přikývl.

"Nemá peníze," vysvětloval policista. "Nikde tady nebydlí a zaměstnaný není. Do žádné školy nechodí, a když jsme volali k němu domů, řekli nám, že vůbec nemají ponětí, kde je -a zřejmě je ani moc nezajímalo to zjistit. Ale on tvrdí, že bydlí u vás a že vy všecko vysvětlíte."

Garp samozřejmě mluvit nemohl. Ukázal na drátěnou síťku na ústech a naznačil na dlani, jako by psal na lísteček vzkaz.

"Kdy vám dali ty rovnátka?" zeptal se ho mladík. "Většinou se dávají, když je člověk ještě malej. Teda tak šílený rovnátka jsem v životě neviděl."

Policista Garpovi podal formulář na dopravní přestupky a Garp na zadní stranu napsal:

Ano, vezmu ho na svou odpovědnost. Ale nemohu mluvit, mám zlomenou čelist.

Kluk si lístek přečetl policistovi přes rameno.

"Pánové," zazubil se. "Co se asi stalo tomu druhýmu?"

Přišel o tři čtvrtě verku, pomyslel si Garp, ale to na formulář dopravních přestupků nenapsal, a nic jiného. A vůbec nikdy.

Ukázalo se, že co byl hoch ve vězení, přečetl Garpovy romány.

"Kdybych byl věděl, že to vy jste napsal ty knížky," řekl Garpovi, "nikdy bych se k vám nechoval tak neuctivě." Jmenoval se Randy a stal se nadšeným Garpovým obdivovatelem. Garp byl přesvědčen, že hlavní proud jeho obdivovatelů tvoří děti bez rodičů, bezprizorné děti, dospělí s opožděným vývojem, cvokové a jen tu a tam řádní občané nestižení zvráceným vkusem. Ale Randy přišel za Garpem, jako by Garp byl nyní jediný guru, kterého Randy hodlal poslouchat. V atmosféře matčina domova v Dog's Head Harbor mohl Garp chlapce těžko vyhodit.

Roberta Muldoonová se ujala úkolu seznámit Randyho s neštěstím, jaké potkalo Garpa a jeho rodinu.

"Kdo je ten fantastickej kus?" pošeptal Randy Garpovi s posvátnou úctou.

Copak ji nepoznáváš? napsal mu Garp.

Hrála za Philadelphia Eagles na křídle.

Ale ani Garpova zahořklost nemohla zkalit Randyho roztomilé nadšení; aspoň hned ne. Hoch hodiny bavil Duncana.

Bůhvíjak, postěžoval si Garp Heleně.

Asi Duncanovi vykládá o všech svých zkušenostech s drogami.

"Ten kluk nic nebere," ubezpečila Helena Garpa. "Matka se ho ptala."

Pak tedy vypráví Duncanovi vzrušující historii svého trestního rejstříku, napsal Garp.

"Randy chce být spisovatelem," řekla mu Helena.

Kdekdo chce být spisovatelem! psal Garp. Ale nebyla to pravda. On sám spisovatelem nechtěl být - už ne. Když se pokoušel psát, vyvstávalo mu na mysli jediné téma, téma smrti. Věděl, že na ně musí zapomenout - nesmí v něm ve svých vzpomínkách nacházet zalíbení a nesmí jeho hrůzu svým uměním ještě zveličovat. Bylo to šílenství, ale kdykoli pomyslel na psaní, to jediné téma před ním vyskočilo, poťouchle, s čerstvě zakrvácenými kalužemi a se smrtelným pachem. A tak nepsal; dokonce se o to ani nepokoušel.

Randy nakonec odešel. Přestože Duncan nerad viděl, že odchází, Garpovi se ulevilo; vzkaz, který mu Randy nechal, Garp nikomu neukázal.

Nikdy nebudu tak dobrý jako vy - v ničem. A i když je to pravda, mohl byste si najít nějaký velkorysejší způsob, aby to lidem došlo.

Takže laskavý nijak nejsem, myslel si Garp. Co ještě je nového? Lístek od Randyho zahodil.

Když Garpovi sundali drátky a jazyk už nebyl tak rozbolavělý, začal zase běhat. Jakmile se oteplilo, Helena plavala. Říkali jí, že je to zdravé pro obnovu svalového napětí a na posílení klíční kosti, která ji pořád bolela - zvlášť když plavala prsa. Garpovi se zdálo, že Helena uplave míle: nejdřív přímo do moře a pak podél pobřeží. Tvrdila, že plave tak daleko proto, že voda je tam klidnější, blíž u břehu jí vadí vlny. Ale Garp měl strach. Spolu s Duncanem ji vždy pozorovali dalekohledem. Co budu dělat, jestli se něco stane? uvažoval Garp. Sám zvlášť dobrý plavec nebyl.

"Máma plave dobře," ujišťoval ho Duncan. Z Duncana taky rostl zdatný plavec.

"Plave moc daleko," říkal Garp.

Když přijeli do Dog's Head Harbor letní hosté, Garpova rodina se věnovala svým tělesným cvičením daleko nenápadnějším způsobem: hráli si na břehu nebo v moři jen brzy zrána. Za letních dnů a podvečerů, kdy bylo na pobřeží plno lidí, pozorovali svět ze stinných verand Jennina sídla; stahovali se do velkého chladivého domu.

Garpovi bylo o trochu líp. Začal psát - - nejdřív opatrně: dlouhé nástiny zápletek a úvahy o charakterech. Hlavním postavám se vyhýbal, aspoň se domníval, že to jsou hlavní postavy -manžel, manželka a dítě. Soustředil se místo toho na detektiva, člověka úplně mimo rodinu. Garp věděl, jaká hrůza bude číhat v jádru knihy, a možná právě proto se oné rodině přibližoval prostřednictvím charakteru tak vzdáleného jeho osobním úzkostem, jako je policejní inspektor vzdálený zločinu. Proč já vlastně píšu o policejním inspektorovi? pomyslel si, a proto z policejního inspektora udělal kohosi, komu by i on sám rozuměl. Tak se dostal až k tomu špinavému. Duncanovi sundali z oční jamky obvazy a chlapec začal nosit černou pásku, která mu s jeho letním opálením docela slušela. Garp se zhluboka nadýchl a začal psát román.

Garp začal Svět podle Bensenhavera v pozdním létě své rekonvalescence. Asi tou dobou pustili z nemocnice Michaela Miltona, který chodil s pooperačním nahrbením těla a se ztrápeným obličejem. Díky infekci a v důsledku nedostatečné drenáže - a vzhledem k situaci ztížené obyčejným urologickým problémem - museli Michaelu Miltonovi odoperovat i zbývající čtvrtinu penisu. Garp se to nikdy nedověděl; a tou dobou by mu to už dokonce asi náladu nijak ani nepovzneslo.

Helena věděla, že Garp zase píše.

"Já to číst nebudu," řekla mu. "Ani slovo. Já vím, že to musíš napsat, ale já to nechci nikdy vidět. Nechci tě urazit, ale musíš to pochopit. Já na to musím zapomenout; jestli ty o tom musíš psát, pámbů ti pomáhej. Lidé pohřbívají takové záležitosti různým způsobem."

"Není to přesně ,o tom'," říkal jí. "Já přece nepíšu autobiografické romány."

"To vím taky." odpověděla. "Ale stejně to nebudu číst."

"Jistě, rozumím," odpověděl.

Vždycky věděl, že psaní je samotářská záležitost. Na osamělého člověka to bylo tvrdé, cítit se takto ještě osamělejší. Věděl, že Jenny si to přečte; ta byla tuhá jako houžev. Jenny sledovala, jak se všichni uzdravují, sledovala, jak pacienti přicházejí a odcházejí.

Jedna taková pacientka byla nějaká ošklivá dívka jménem Laurel, a ta udělala jednou ráno u snídaně tu chybu, že si pustila pusu ohledně Duncana. "Nemohla bych spát v nějaké jiné části domu?" zeptala se Jenny. "Tady je takovej úděsnej kluk s dalekohledem, má aparát a na oku pásku! Vypadá jako nějakej vodpornej pirát a šmíruje mě, I ty malí kluci chtějí člověka vomakávat očima - a dokonce i jedním vokem."

Když Garp běhal v předjitřním šeru na pobřeží, upadl; znovu si poranil čelist a znovu ho zdrátkovali. Neměl u sebe už žádné vhodné staré lístečky, aby dívce sdělil, co jí chtěl říct, ale rychle načmáral na ubrousek:

Jděte do hajzlu nebo vám to ukážu! a hodil jej po překvapené dívce.

"Podívejte se," stěžovalo si děvče Jenny, "tohle jsou přesně ty způsoby, před kterými jsem musela utéct. Já už mám dost těch chlapů, co člověka pořád zastrašujou, ať mi vleze na záda nějakej hulvát, co mi vyhrožuje, že mě znásilní tím svým mamutím utahovákem! Kdo to má zapotřebí? Chci říct, zvlášť tady - kdo to má zapotřebí? Copak jsem sem přišla snášet to samý?"

Jděte do hajzlu a zhebněte,

pokračoval Garp na příštím lístečku, ale Jenny dívku vyvedla ven a vypověděla jí historii Duncanovy pásky a dalekohledu i fotoaparátu, a děvče se v závěru svého pobytu snažilo vší mocí Garpovi vyhnout.

Její pobyt trval jen několik dnů a pak si pro ni naráz někdo přijel: sportovní vůz s newyorskou poznávací značkou a v něm chlap, který skutečně vypadal jako hulvát - kdosi, kdo opravdu celou dobu nebohé Laurel vyhrožoval, že ji znásilní svým "mamutím utahovákem".

"Hej, vy tam, vy kokoti," volal na Garpa a Robertu, kteří seděli na přední verandě na houpačce jako dva staromódní milenci. "Je todle ten bordel, kde držíte Laurel?"

"Přesně řečeno, my ji tady nijak ,nedržíme'," řekla Roberta Muldoonová.

"Ty nekafrej, ty lesbo," volal Newyorčan; vyšel za nimi až nahoru na verandu. Nechal motor u sporťáku běžet naprázdno a motor se rozbušil a utichl - a znovu se rozbušil. Chlap měl na nohou kovbojské boty a kalhoty měl ze zelené semišové kůže, dole do zvonu. Byl vysoký a měl mohutnou hruď, i když nebyl zas tak vysoký a neměl tak mohutnou hruď jako Roberta Muldoonová.

"Já nejsem žádná lesba," pravila Roberta.

"Hm, ale panenská vestálka rozhodně taky ne," pokračoval příchozí. "Kde je do prdele Laurel?" Na jeho oranžovém tričku byl v prostoru mezi prsními bradavkami natištěn zářivě zelený nápis

BUĎ FIT!

Garp hledal po kapsách tužku, aby mohl napsat vzkaz; vytahoval však jen použité lístečky: staré vzkazy, které míval pohotově, ale které se pro tuhle hulvátskou osobu vůbec nehodily.

"Laurel na vás čeká?" zeptala se příchozího Roberta Muldoonová a Garp věděl, že Roberta má opět problém se svou sexuální identitou; popichovala toho idiota jen v naději, že bude mít za chvíli oprávnění vyrazit z něho duši. Ale Garpovi připadalo, že jsou s Robertou vcelku rovnocenní partneři. Všechen estrogen totiž změnil víc než jen Robertiny tvary - zbavil bývalého Roberta Muldoona do značné míry i jeho svalů, na což Roberta zřejmě zapomínala.

"Podívejte se, milánkové," pravil ten člověk Garpovi i Robertě. "Jestli Laurel vodsuď tu svou prdelku nevytáhne, tak to tady vybílím. Co je tohle za teploušský doupě? Už si vo něm povídá kdekdo. Vůbec mi nedalo práci zjistit, kam šla. Kdejaká pošahaná newyorská kurva vo tomhle kundím lochu ví."

Roberta se usmívala. Začínala se houpat ve velké houpačce tak, že se z toho Garpovi dělalo špatně od žaludku. Garp se hrabal zuřivě v kapsách, ale vyhrabával jenom nepotřebné vzkazy.

"Podívejte se, vy šášové," křičel na ně Newyorčan, "já vím, jaký můry se tady držejí. Tohle je pěkná lesbárna, co?" Rýpl do okraje houpačky kovbojskou botou, takže se houpačka celá podivně rozkomíhala. "A copak jste vy?" zeptal se Garpa. "Vy jste tady jedinej mužskej v domě? Anebo dvorní eunuch?"

Garp mu podal jeden lísteček:

V kuchyni máme kamna na dřevo a je v nich pěkně zatopeno; dejte se doleva.

Jenže byl srpen a byl to špatný lísteček.

"Co je to za hovadiny?" zeptal se chlap. A Garp mu podal další lístek, první, který mu vypadl z kapsy.

Uklidněte se. Matka se hned vrátí. Jsou tu ještě jiné ženy. Nemáte chuť se s nimi setkat?

"S mámou se můžete jít vycpat!" řekl muž. Zamířil k velkým sítěným dveřím. "Laurel!" zaječel. "Seš tam? Ty mrcho!"

Ale do dveří mu vešla vstříc Jenny Fieldsová,

"Dobrý den," pozdravila.

"Já vím, kdo jste," řekl muž. "Tu pitomou uniformu poznám hned. Moje Laurel není typ pro vás, dušinko; ta si ráda práskne."

"Možná ale že ne právě s vámi," pravila Jenny Fieldsová.

Ať už hodlal ten muž v tričku s nápisem BUĎ FIT! vmést Jenny Fieldsové do tváře jakoukoli nadávku, zůstala nevyslovena. Roberta Muldoonová se totiž na překvapeného muže vrhla zkušeným skládacím manévrem, zasáhla ho zezadu a z jedné strany pod koleny. Byl to dokonalý zásah hodný trestu za patnáctiyardové území ze slavných Robertiných dnů jakožto někdejšího filadelfského orla. Chlap padl na šedou prkennou podlahu verandy s takovou silou, že se až rozhoupaly zavěšené květináče. Pokusil se vstát, ale nemohl. Zřejmě utrpěl běžné ragbyové poranění kolene, což byl přesně důvod, proč se podobný zásah pokutuje patnáctiyardovou penaltou. Muž neměl ze své pozice na zádech odvahu chrlit na nikoho další urážky; ležel s tichým náměsíčným výrazem ve tváři, která mu díky bolesti lehce pobledla.

"To bylo trochu tvrdé, Roberto," pravila Jenny,

"Přivedu Laurel," řekla Roberta poněkud zahanbeně a vešla do domu. Garp i Jenny věděli, že Roberta je v jádru srdce daleko ženštější než kdo jiný; ale jádrem svého těla byla vysoce trénovaný šampión těžké váhy.

Garp zatím našel další lísteček, který hodil dotyčnému Newyorčanu na prsa, přesně na onen nápis BUĎ FIT! Byl to lísteček, který měl Garp v mnoha exemplářích.

Dobrý den, já se jmenuji Garp. A mám zlomenou čelist.

"Já se jmenuju Harold," řekl muž. "To máte smůlu s tou čelistí."

Garp našel tužku a napsal další lísteček,

To máte smůlu s tím kolenem, Harolde.

Dovedli Laurel. "Jé brouku, tak tys mě našel!" vyhrkla,

"Myslím, že to zatracený auto nebudu moct řídit." oznámil jí Harold, Na Ocean Lane jeho sporťák dosud supěl jako nějaký živočich, který chce požírat písek.

"Můžu řídit já, brouku," pravila Laurel, "Tys mě prostě nikdy nenechal."

"Teď tě nechám," zasténal Harold, "Věř mi,"

"Jéje, brouku," řekla Laurel.

Roberta s Garpem odnesli muže k autu, "Myslím, že Laurel teď skutečně potřebuju," svěřoval se jim muž, "To jsou ale zkurvený sedadla, tyhle nízký," stýskal si. když ho šetrně vmáčkli do auta. Bylo to poprvé, co Garp byl zase po dlouhé době u auta, a zdálo se mu. jako by to bylo už léta. Roberta položila Garpovi ruku na rameno, ale Garp se otočil na druhou stranu.

"Já si myslím, že mě Harold potřebuje," obrátila se Laurel na Jenny Fieldsovou a bezradně pokrčila rameny,

"Ale proč ona potřebuje jeho?" řekla Jenny Fieldsová, když autíčko odjelo, aniž se se svými slovy vlastně na někoho obracela. Garp už odešel. A Roberta se chtěla potrestat za to, že jí na okamžik ujela její ženskost. a šla hledat Duncana, aby ho mohla obšťastnit mateřskými city.

Helena hovořila telefonem s Fletcherovými, s Harrisonem a Alicí, kteří k nim chtěli přijet na návštěvu. To by nám mohlo pomoct, myslela si Helena, Měla pravdu a muselo jí to povznést sebevědomí - že zase má v něčem pravdu

Fletcherovi u nich zůstali týden. Aspoň měl Duncan někoho, s kým si mohl hrát, i když to nebyl kamarád stejného věku a pohlaví; bylo to aspoň děcko, které vědělo, jak je to s jeho páskou přes oko, a Duncan si ji hodně přestal připouštět. Když Fletcherovi odjeli, ochotněji chodil sám na pobřeží, a to i v době, kdy tam mohl potkat jiné děti, které se mohly vyptávat a taky ho škádlit.

Harrison Heleně opět dělal důvěrníka, jakým pro ni byl již dříve; Harrisonovi byla Helena s to říct spoustu věcí o Michaelu Miltonovi v jejich holé pravdě, jaká by byla pro Garpa příliš drsná, ale jakou Helena nicméně potřebovala vyslovit. Cítila potřebu hovořit o svých úzkostech, jaké měla o své manželství; a o tom, jak rozdílně, ve srovnání s Garpem, se snaží vypořádat s tím neštěstím. Harrison navrhoval, aby měli další dítě. Měla bys otěhotnět, radil. Helena se mu svěřila, že už nebere pilulky, ale neřekla Harrisonovi, že s ní Garp nespí - od té doby, co se to stalo. Ani mu to nakonec říkat nemusela, protože si všiml oddělených pokojů.

Alice Garpovi radila, aby nechal těch pošetilých lístků. Kdyby se snažil, mohl by mluvit; a kdyby nebyl tak marnivý na to, jak jeho slova znějí. Když ona dokáže mluvit, mohl by on ta slova ze sebe dostat taky, dokazovala mu Alice - i přes to zadrátkování úst a přes ten zjitřený jazyk a vůbec; aspoň pokusit by se měl.

"Alice," zašišlal Garp.

"Vidíf, to je moje jméno. Jak fe jmenujef ty?"

"Arp," podařilo se Garpovi vyslovit.

Jenny Fieldsová, která šla celá v bílém kolem do jiného pokoje, se otřásla jako duch a kráčela dál.

"Mně tak hrozně chybí," přiznal se Garp Alici.

"Hm, ten ti mufí chybět," řekla Alice, a co plakal, držela ho za ruku.

Za dost dlouhou dobu poté, co Fletcherovi odjeli, přišla Helena v noci ke Garpovi do pokoje. Nepřekvapilo ji, že leží a je vzhůru, protože poslouchal totéž, co slyšela ona. Proto taky nemohla spát.

Kdosi z Jenniných pozdních příchozích - nějaký nový host - se koupal. Nejdřív Garpovi slyšeli, jak někdo točí do vany vodu a pak žuchnutí do vody a potom cákání a čvachtavé mydlení. Ozývalo se dokonce jakési tiché prozpěvování anebo pobroukávání.

Samozřejmě se oba pamatovali na léta, kdy se koupával Walt a oni byli v doslechu a čekali, jestli neuslyší nějaké podezřelé zvuky, uklouznutí anebo ten zvuk nejděsivější - totiž žádný zvuk. Pak vždycky volali: "Walte?" a Walt se ozval: "Co?" Odpovídali: "Nic, jen jsme chtěli vědět!" Potřebovali se ujistit, že nesklouzl pod vodu a neutopil se.

Walt rád ležel s ušima pod vodou a poslouchal přitom, jak prsty šplhají po stěnách vany, a často neslyšel, jak ho Garp s Helenou volají; když náhle nad sebou uviděl jejich tváře, které na něho hleděly s úzkostí přes okraj vany, podíval se na ně s překvapením, řekl "Já jsem v pořádku," a posadil se.

"Proboha, vždyť nám vždycky jenom odpověz, Walte," říkával mu Garp. "Když na tebe zavoláme, jenom odpověz."

"Já vás neslyšel," omlouval se Walt.

' Tak drž hlavu nad vodou," nabádala ho Helena.

"Ale jak si mám umýt vlasy?" zeptal se Walt.

"Takhle pitomě se vlasy nemyjou," prohlásil Garp. "Zavolej mě! Já ti je umyju."

,Hm," přikývl Walt. A když ho nechali o samotě, zase strčil hlavu pod vodu a tak naslouchal světu.

Helena a Garp leželi vedle sebe na Garpově úzkém lůžku v jednom podkrovním pokoji pro hosty v Dog's Head Harbor. Dům měl několik koupelen, takže ani nemohli vědět, z které koupelny se ty zvuky nesou, ale poslouchali.

"Myslím, že to bude nějaká žena," usuzovala Helena.

"Tady?" řekl Garp. "Samozřejmě že je to ženská."

"Nejdřív jsem si myslela, že je to malé dítě," vysvětlovala Helena.

"Já vím," kývl Garp.

"Nejspíš podle toho pobroukávání," řekla Helena. "Přece víš, jak si povídal sám pro sebe."

"Vím," řekl Garp.

Drželi se jeden druhého na té posteli, která byla vždycky trochu vlhká, v pokojí tak blízko u moře, s okny celý den otevřenými a se šílenými dveřmi, které se komíhaly a bouchaly.

"Chtěla bych ještě jedno dítě."

"Dobře," odpověděl Garp.

"Co nejdřív," řekla Helena.

"Hned," přikývl Garp. "Samozřejmě."

"Když to bude holčička," pokračovala Helena, "dáme jí jméno Jenny, po tvé matce."

"Dobře," souhlasil Garp.

"Jestli to bude chlapec, tak nevím," řekla Helena.

"Walt ne," pravil Garp.

"Jistě," přikývla Helena.

"Už nikdy žádného jiného Walta," prohlásil Garp. "I když vím, že se to někdy dělá."

"To já bych nechtěla," pravila Helena.

"Když to bude kluk, dáme mu nějaké jiné jméno," navrhl Garp.

"Doufám, že to bude děvče," řekla Helena.

"Mně to bude jedno," poznamenal Garp.

"Jistě. Mně taky," přitakala Helena.

"Mně je to tak líto," objal ji Garp kolem ramen.

"Ne, to ty promiň," řekla.

"Ne, ty promiň," řekl Garp.

"Ty," řekla Helena.

"Ty."

Milovali se s nesmírnou ohleduplností. Helena si představovala, že je Roberta Muldoonová a je právě po operaci a zkouší si zbrusu novou vagínu. Garp se snažil nepředstavovat si nic.

Kdykoli si Garp něco začal představovat, viděl jen zakrvácené volvo. Slyšel Duncanovy výkřiky a Helenino volání venku; a ještě někoho jiného. Otočil se tehdy pod volantem a klekl si na sedadlo; držel Duncanovu tvář v rukou, ale krev nepřestávala prýštit a Garp neviděl celý rozsah všeho, co se stalo.

"To nic," šeptal Duncanovi. "Tiše, to bude v pořádku." Ale vzhledem k jazyku nesplývala z jeho rtů slova - jen jakási jemná sprška zvuků.

Duncan pořád křičel a Helena také a ještě někdo stále sténal - jako když má pes zlý sen. Ale co ještě to slyšel Garp, co ho tak vyděsilo? Co ještě?

"To nic, Duncane, věř mi," šeptal nesrozumitelně. "Budeš zase v pořádku." Setřel chlapci rukou krev z hrdla; viděl, že na krku není nikde pořezán. Setřel chlapci krev ze spánků a viděl, že nejsou promáčklé. Nohou otevřel dveře na straně u volantu, aby se ujistil; světlo nade dveřmi se rozsvítilo a Garp uviděl, že jedno Duncanovo oko prudce skáče. Zřejmě se dožadovalo pomoci, ale Garp rozpoznal, že na to oko Duncan vidí.

Znovu chlapci otřel rukou krev, ale druhé Duncanovo oko nalézt nemohl. "To nic," šeptal mu, ale hoch křičel ještě silněji.

Přes otcovo rameno zahlédl Duncan matku u otevřených dvířek volva. Z rozseknutého nosu a pořezaného jazyka jí tekla krev. Pravou ruku držela, jako by ji měla zlomenou někde u ramene. Ale Duncana vyděsila především ta hrůza, která se jí zračila v obličeji. Garp se otočil a spatřil ji. Jeho vyděsilo něco jiného.

Nebyl to Helenin křik, ani Duncanův. Garp věděl, že Michael Milton, který sténal, by se mohl - pokud šlo o něho - třeba usténat k smrti. Bylo to něco jiného. Nebyl to zvuk. Nebyl to žádný zvuk. Byla to absence zvuku.

"Kde je Walt?" zeptala se Helena a snažila se nahlédnout do volva. Přestala křičet.

"Walte?" zavolal Garp. Zatajil se v něm dech. Duncan přestal naříkat.

Neslyšeli nic. A Garp věděl, že Walt má takové nastuzení, jaké bylo slyšet i vedle v pokoji - dokonce ob dva pokoje bylo to vlhké chraptění v chlapcově hrudi slyšitelné.

"Walte?" vykřikli.

Helena i Garp si spolu později šeptem sdělili, že v tom okamžiku si oba představili Walta s ušima pod vodou, jak napjatě naslouchá zvukům svých prstů hrajících si ve vaně.

"Já ho pořád vidím," šeptala Helena později.

"Pořád," přikyvoval Garp. "Já vím."

"Já jsem jen zavřela oči," vzpomínala Helena.

"Ano," kývl Garp. "Já vím."

Duncan to řekl nejlíp. Vyjádřil se, že někdy má pocit, jako by to chybějící oko úplně nezmizelo. "Jako bych na ně ještě - někdy - viděl," líčil. "Ale je to jako vzpomínka, není to skutečné - to, co vidím."

"Možná že se z něho stalo oko, kterým vidíš svoje sny," řekl mu Garp.

"Tak nějak," přitakal Duncan. "Ale vypadá to strašně opravdově."

"Je to oko tvé představivosti," pravil Garp. "A ta může být velice opravdivá."

"Tím okem vidím i Walta," řekl Duncan. "Víš?"

"Já vím," kývl Garp.

Děti zápasníků mívají často tuhé vazy, ale ne všechny děti zápasníků mají vazy, které jsou dost tuhé.

Duncanovi a Heleně se začínalo zdát, že Garp má nevyčerpatelnou zásobu laskavosti; rok na ně mluvil vlídně; rok vůči nim neprojevil žádnou netrpělivost. Ta jeho jemnost je musela až trochu vyvádět z míry. Jenny Fieldsová si všimla, že ti tři potřebují rok, aby o sebe mohli navzájem pečovat.

Během toho roku Jenny uvažovala, co dělají s ostatními city, kterými jsou obdařeny lidské bytosti. Helena je skrývala; Helena byla velice silná. Duncan je viděl jen svým chybějícím okem. A Garp? Byl silný, ale ne zas tak moc silný. Všechny jeho ostatní city jako by se vtělily do nového románu, který napsal a který se jmenoval Svět podle Bensenhavera.

Když si Garpův vydavatel John Wolf přečetl ze Světa podle Bensenhavera první kapitolu, napsal Jenny Fieldsové: "Co se tam proboha děje? Připadá mi, jako by vnikla Garpovi do srdce s tím žalem jakási zvrácenost."

Ale Garp měl pocit, že jej vede impuls, který sahá až k Marcu Aureliovi, jenž měl to moudré nutkání poznamenat, že "v životě člověka je jeho čas jen okamžik... jeho mysl matné blikátko."