John Irving
překlad: Radoslav Nenadál

SVĚT PODLE GARPA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15. Život podle Bensenhavera

Když Oren Rath vešel do kuchyně Hope Standishové, byla doma se svým synem Nickym. Utírala nádobí a ihned uviděla rybářský nůž s úzkou čepelí s hladkým ostřím a ostřím zubatým iako pila, nůž, kterému se říká šupináč a vyvrhovač. Nickymu nebyly ještě tři; dosud jedl na vysoké židličce, a když se Oren Rath objevil za ním a přitiskl svůj rybářský nůž zubatým koncem dítěti k hrdlu, chlapec právě snídal.

"Nechte to nádobí," poručil Hope. Paní Standishová provedla, co žádal. Nicky začal na cizího příchozího cosi broukat; nůž pod bradou ho jenom lechtal.

"Co chcete?" zeptala se Hope. "Dáni vám, o co si řeknete."

"To víte, že dáte," odpověděl Oren Rath. "Jak se jmenujete?"

"Hope."

"Já Oren."

"To je hezké jméno," řekla mu Hope.

Nicky se na vysoké židličce nemohl otočit, aby se podíval po cizinci, který ho lechtal pod krkem. Na prstících měl vlhké kukuřičné vločky, a když se natáhl po ruce Orena Rathe, stoupl si Rath vedle židle a přiložil hladké ostří rybářského nože k masitému polštářku na chlapcově tváři. Jedním tahem řízl, jako by chtěl narýsovat kontury chlapcovy lícní kosti. Pak o krok ustoupil, aby se podíval na Nickyho překvapenou tvář a pozoroval jeho upřímný pláč; na líci se objevila krvavá nitka, jako když se nastehuje kapsa. Vypadalo to, jako by se chlapci náhle udělala žábra.

"Myslím, jako že si to s váma rozdám," řekl Oren Rath. Hope se rozběhla k Nickymu, ale Rath ji mávnutím zarazil. "Ten vás nepotřebuje. Ty vločky nechce. Chce koláč." Nicky brečel.

"Když pláče, mohl by se zadusit," řekla Hope.

"Tak vy se se mnou chcete hádat?" usykl Oren Rath. "Budete mi povídat něco o udušení? Uříznu mu pinďoura a nacpu mu ho do krku - když už chcete mluvit o udušení."

Hope dala Nickymu kousek cvíbachu a chlapec se utišil.

"Vidíte?" řekl Oren Rath, Zvedl židli s Nickym do vzduchu a přitiskl si ji k hrudi, "Teď půjdem do ložnice." Pak kývl na Hope: "Vy napřed."

Šli spolu chodbou. Standishovi bydleli v domě postaveném ve stylu ranče; když se jim narodil chlapec, rozhodli se pro tento typ domu, protože je v případě požáru bezpečnější. Hope vešla do ložnice a Oren Rath postavil vysokou židli s Nickym před dveře. Nicky už skoro přestal krvácet; na tváři měl jen trochu krve; Oren Rath mu ji setřel rukou a pak se utřel do kalhot. Nato vešel do ložnice za Hope, Když zavřel dveře, Nicky se rozplakal.

"Prosím vás," prosila Hope. "Skutečně by se mohl udusit a taky už ví, jak se dostane ze židličky nebo by ji mohl převrátit. Je nerad sám."

Oren Rath šel k nočnímu stolku a rybářským nožem přeřízl šňůru od telefonu, tak lehce, jako by rozkrajoval přezrálou hrušku. "Se mnou se nepřete!" varoval ji.

Hope se posadila na postel. Nicky plakal, ale nebyl to hysterický pláč: zdálo se, že by mohl přestat, Hope se také rozplakala.

"Sundejte si šaty," poručil jí Oren, Pomohl jí svlékat. Byl vysoký, rezatě plavý, vlasy měl splihlé a tak přilepené k hlavě, že vypadaly jako vysoká tráva polehlá po záplavě. Páchl jako siláž a Hope si vzpomněla, že si všimla okamžik před tím, než vstoupil do kuchyně, na příjezdové cestě tyrkysového auta, otevřené dodávky. "Vy máte v ložnici dokonce koberec," řekl jí. Byl hubený, ale svalnatý; měl velké neohrabané ruce, jež připomínaly tlapy štěněte, z kterého vyroste veliký pes. Vypadal, jako by po těle neměl vůbec chlupy, ale byl tak bílý a tak plavý, že chlupy nebylo na břiše skoro vidět.

"Vy znáte mého muže?" zeptala se Hope.

"Já akorát vím, kdy je a není doma," odpověděl Rath. "Poslouchejte," řekl jí; Hope zatajila dech. "Slyšíte? Tomu vašemu klukovi je to dokonce fuk." Nicky si před dveřmi broukal nějaké samohlásky a brekavě cosi povídal cvíbachu. Hope se rozplakala hlasitěji. Když se jí Oren Rath dotkl, měla dojem, jako by uvnitř byla tak suchá, že se snad do ní nedostane ani tím svým hrozivým prstem.

"Prosím vás, počkejte," řekla.

"Se mnou se nebudete o ničem dohadovat."

"To ne, chci vám jen pomoct," řekla. Chtěla mít vše odbyto co nejrychleji; myslela na Nickyho ve vysoké židličce na chodbě. "Můžu vám pomoct a bude to pěknější, víte," pokračovala nepřesvědčivě; nevěděla, jak vyjádřit, co chtěla povědět. Když ji Oren Rath popadl tak drsně za prs, ihned si Hope pomyslela, že se v životě prsu nedotkl; měl tak studenou ruku, že sebou až trhla. Ve své neohrabanosti ji uhodil temenem do brady.

"Žádný dohadování," hučel.

"Hope!" zavolal někdo. Oba hlas uslyšeli a strnuli. Oren Rath zůstal hledět na přeříznutou šňůru od telefonu.

"Hope?"

Byla to Margot, sousedka a její kamarádka. Oren Rath přiložil ostří rybářského nože naplocho k bradavce jejího prsu.

"Půjde rovnou sem," šeptala mu Hope. "Je to moje dobrá přítelkyně."

"Panebože, Nicky," slyšeli Margot, "koukám, že ty papáš po celém domě. Maminka se obléká?"

"Tak vás budu muset voptákovat a pak voddělat vobě," zašeptal Oren Rath.

Hope ho obemkla volnýma nohama v pase a přitiskla ho k hrudi i s nožem. "Margot!" vykřikla. "Popadni Nicka a utíkej. Prosím tě," ječela. "Je tady blázen a všechny nás pozabíjí! Vezmi Nickyho, vezmi ho pryč!"

Oren Rath ležel strnule na ní, jako by ho k sobě v životě takhle někdo přitiskl vůbec poprvé. Nebránil se, nože neužil. Leželi bez pohnutí a poslouchali, jak Margot táhne Nickyho chodbou a kuchyňskými dveřmi ven. Jedna noha vysoké židle se zřejmě odštípla o lednici, ale Margot se nezastavila a Nickyho ze židle nevyndala, dokud nedorazila do půli ulice, kde si kopnutím otevřela dveře u domu.

"Nezabíjejte mě," šeptala Hope. "Běžte rychle, ještě utečete. Ta teď určitě volá policii."

"Voblečte se," poručil jí Oren Rath. "Ještě jsem vás neměl, ale budu." Když jí předtím vrazil temenem do brady, rozsekl jí o zuby ret, takže jí začal krvácet. "Myslím, jako že si to s váma rozdám," opakoval, ale nejistějším tónem. Byl kostnatý a neohrabaný jako mladý býk. Donutil ji, aby si oblékla šaty na holé tělo, vystrčil ji před sebou neobutou do chodby a sám šel s botami pod paží za ní. Teprve když seděla ve voze vedle něho, uvědomila si, že si oblékl flanelovou košili jejího muže.

"Margot si nejspíš napsala i číslo vozu," řekla mu. Natočila si zpětné zrcátko tak, aby se v něm viděla; lehce si poklepala roztržený ret širokým volným límcem šatů. Oren Rath jí vrazil topornou paží do ucha a odstrčil jí hlavu od dvířek.

"To zrcátko potřebuju, musím vidět," řekl. "Nijak neblbněte, nebo vám vopravdu ublížím." Vzal s sebou její podprsenku a přivázal jí s ní ruce k silným zrezivělým pantům dvířek od přihrádky v přístrojové desce, jejíž útroby na ni zely prázdnotou.

Jel, jako by neměl naspěch, aby se dostal z města. Nebyl ani netrpělivý, když zůstali stát před zdlouhavými světelnými signály kousek od univerzity. Pozoroval, jak chodci přecházejí ulici; vrtěl hlavou a mlaskal jazykem v údivu nad tím, jak chodí někteří studenti a studentky oblečení. Hope viděla ze svého místa v kabině vozu okno manželovy pracovny, ale nevěděla, jestli je v tu chvíli u sebe nebo jestli učí.

Byl v pracovně - o tři patra výš. Dorsey Standish se podíval z okna a viděl, jak se dopravní světla mění; proud vozidel se mohl zase hnout kupředu, davy pěších studentů musely zůstat na nějakou dobu u přechodu přes křižovatku stát. Dorsey Standish rád pozoroval dopravní ruch. V univerzitním městě je vidět spousta cizích luxusních vozů, ale zde takové vozy kóntrastovaly s vozidly domácími: jezdily tu farmářské nákladní vozy, dobytkářské vozy se sklopnými postranicemi na převoz prasat a dobytka, podivné zemědělské stroje, všechny zablácené z farem a venkovských cest. Standish o farmách nevěděl nic ale silně ho přitahovala zvířata a stroje, zvláště ta záhadná nebezpečná vozidla. Zrovna jedno jelo, s jakousi skluzavkou -- na co? - se spletí kabelů a lan, která zřejmě měla něco těžkého táhnout nebo na nich mělo něco viset. Standish si rád představoval, jak to všechno funguje.

Dole pod ním se s proudem pohnula kupředu také temně tyrkysová dodávka; blatníky měla jako poseté drobnými skvrnami a dolíčky, masku chladiče promáčknutou a celou zčernalou od rozdrcených much a - Standish si představoval- od hlaviček chycených ptáků. V kabině vedle řidiče zahlédl Dorsey Standish hezkou ženu - něco na jejích vlasech a na jejím profilu mu připomnělo Hope a ty ženské šaty před ním blýskly barvou, kterou nosila ráda jeho manželka. Ale byl o tři patra výš; vůz přejel a zadní okno kabiny bylo tak zablácené, že už ji nespatřil. Mimo to musel do třídy, začínal v devět třicet. Dorsey Standish dospěl k závěru, že rozhodně není pravděpodobné, aby žena jedoucí v tak ohyzdném nákladním voze byla vůbec hezká.

"Tak si myslím, že ten váš bude hoblovat ty studentky v jednom kuse," pravil Oren Rath. Jeho veliká tlapa s nožem spočívala Hope v klíně.

"Ne, myslím že ne," odmítla Hope.

"Ale prd, nic nevíte," řekl. "Já vám to udělám tak, že vůbec nebudete chtít, abych přestal."

"Mně je jedno, co uděláte," řekla mu Hope. "Mému dítěti už ublížit nemůžete."

"Vám ale můžu udělat dost," řekl Oren Rath. "Spoustu věcí."

"Ano. Vždyť si to se mnou chcete rozdat," řekla Hope ironicky,

Vjížděli do farmářské oblasti. Rath nějakou dobu mlčel. Pak prohlásil: "Nejsem takovej blázen, jak si myslíte."

"Já si vůbec nemyslím, že jste blázen," zalhala Hope. "Myslím si, že jste prostě neotesanej kluk, kterej to potřebuje a ještě to s žádnou nedělal."

Oren Rath musel v tu chvíli cítit, že jeho myšlenka nahnat té ženě hrůzu se mu rychle rozplývá pod rukama. Hope se chytala kdejaké možnosti, na kterou byla s to připadnout; ale nevěděla, jestli je Oren Rath natolik normální, že by bylo možno ho ponížit.

Z okresní silnice zahnuli po dlouhé nedlážděné příjezdové cestě k farmářskému stavení, z jehož oken slepě hleděla izolace z umělé hmoty; na zanedbaném trávníku ležely rozházeny jednotlivé díly traktoru a jiné kovové haraburdí. Na poštovní schránce stálo: "R, R, W, E & O RATH".

Tihle Rathové nebyli žádní příbuzní známých uzenářů Rathů, ale zřejmě to byli farmáři, kteří pěstují prasata. Hope viděla řadu šedivých hospodářských stavení s šikmými rezatými střechami. Na rampě před hnědým chlívkem ležela na boku dospělá svině a namáhavě dýchala; u ní stáli dva muži, kteří Hope připadali jako dva mutanti stejné mutace, z jaké vzešel Oren Rath.

"Budu potřebovat černou dodávku," oznámil jim. "Po téhle jdou." Rozřízl svým nožem velice věcně Hopinu podprsenku, kterou jí přivázal zápěstí k přihrádce v přístrojové desce.

"Do hajzlu," řekl jeden muž.

Druhý pokrčil rameny; měl na tváři červenou skvrnu - jakési mateřské znaménko barvy i hrudkovitého povrchu maliny. Proto se mu taky v rodině říkalo Raspberry Rath, Malináč Rath. Hope to naštěstí nevěděla.

Ani se na Orena nebo na Hope nepodívali. Sviňka supící před chlívkem se do ticha rachotivě upšoukla. "Kurvašteluňk, už zase," zasakroval muž bez mateřského znaménka; s výjimkou očí působila jeho tvář více méně normálně. Jmenoval se Weldon.

Raspberry Rath četl z nálepky na hnědé lahvičce, kterou držel před prasnicí, jako by jí dával pít: ",Může způsobit nadměrnou plynatost a nadýmání,' píšou tady."

"Co se s takovýmdle prasetem může a nemůže stát, s tím mě vůbec nebav," pravil Weldon.

"Potřebuju ten černej náklaďák," opakoval Oren.

"Dyť klíček je v něm, Orene," odpověděl Weldon Rath. "Jestli myslíš, že to zvládneš sám."

Oren Rath postrčil Hope k černému vozu. Raspberry držel v ruce lahvičku s prasečí medicínou a civěl na Hope, která na něho vyhrkla: "Unesl mě. Chce mě znásilnit. Už ho hledá policie." Raspberry nepřestal civět na Hope, ale Weldon se otočil k Orenovi: "Doufám, že nevyvedeš moc velkou blbost."

"Ne," odpověděl Oren. Oba muži obrátili opět všechnu pozornost k praseti.

"Počkal bych hodinu a pak bych jí dal ještě jednu dávku," pravil Raspberry. "Veterináře už tady tendle tejden bylo až dost." Podrbal svini špičkou boty za zabláceným krkem; prase se zase upšouklo.

Oren zavedl Hope za chlívek, kde se ze sila sypala kukuřice. Hrála si v ní selátka sotva větší než koťata. Když Oren nastartoval černý náklaďák, rozutekla se. Hope se rozplakala.

"Pustíte mě?" zeptala se Orena.

"Ještě jsem vás neměl," ucedil.

Hope bylo zima na nohy, které měla celé černé od jarního hnoje. "Bolí mě nohy," řekla. "Kam pojedeme?"

Vzadu na voze uviděla starou zmačkanou deku celou od slámy. Aha, tak tam pojedou: někam na kukuřičná pole, tam rozprostře deku na hrudkovitou jarní zem - a až s ní skončí a podřízne jí tím rybářským nožem hrdlo a zohaví, zabalí ji do deky, která tu ležela schumlaná a tuhá na podlaze, jako by zakrývala nějaké zvířecí potraty.

"Musím si na vás najít pěkný místečko," řekl Oren Rath. "Nechal bych si vás doma, ale to bych se o vás musel dělit."

Hope Standishová se snažila proniknout nezvyklým Rathovým osobnostním ustrojením. Nefungoval jako lidské bytosti, které znala.

"Co děláte, je špatnost," pověděla mu.

"Ne, není," odmítl. "Nic špatnýho nedělám."

"Chcete mě znásilnit," pokračovala Hope. "A to je přece špatnost."

"Chci se s váma akorát vyspat," řekl. Tentokrát už ji k ničemu nepřivázal. Neměla kam utéci. Jeli pomalu po oněch dlouhých polních cestách podél pozemků a postupovali na západ po obrysech malých čtverců, jako když kůň postupuje po šachovnici: o jedno pole kupředu, o dvě do strany, o jedno do strany, o dvě kupředu, Hope to připadalo bezcílné, ale pak ji napadlo, že tu asi bude znát silnice dost dobře, protože jinak by nemohli ujet takovou dálku, aniž projeli nějakým městem. Viděli jen tabule se jmény měst, a přestože se od univerzity nemohli vzdálit víc než takových třicet mil, žádná jména jí nebyla povědomá: Coldwater, Hills, Fields, Plainview. Třeba to ani nejsou města, pomyslela si, ale jen jakési obecné označení pro lidi, kteří tu žijí - označení, které jim pouze identifikuje jejich půdu, jako by sami neměli prostá slova pro věci, které vidí každý den.

"Nemáte žádné právo mi něco takového dělat," pravila Hope.

"Blbost," vyhrkl. Dupl na brzdy, až Hope narazila na tvrdou přístrojovou desku. Čelem se odrazila od předního skla, hřbet ruky jí nárazem vyletěl k nosu. Měla pocit, jako by se jí v prsou utrhl nějaký malý sval nebo nějaká lehounká kůstka. Pak šlápl na plyn a s ní to opět hodilo zpátky. "Nesnáším, když se se mnou někdo chce o něco hádat," prohlásil.

Z nosu jí tekla krev; seděla v předklonu, s hlavou v dlaních a krev jí kapala na stehna. Popotahovala; krev jí stékala po rtech a pokrývala jí tenounkou vrstvičkou i zuby. Zaklonila hlavu a zkoušela krev chutnat. Z nějakého důvodu ji to uklidňovalo - pomáhalo jí to myslet. Věděla, že jí na čele naskočila modrající boule, která se pod hladkou pokožkou rychle zvětšovala. Když si přejela rukou přes obličej a dotkla se jí, Oren Rath se na ni podíval a zasmál se. Plivla na něho tenounkou slinu s krvavým okrajem. Zachytila se mu na bradě a stékala na límec flanelové košile jejího muže. Popadl ji za vlasy svou tlapou, plochou a širokou jako podrážka. Chytila ho oběma rukama za předloktí, jedním trhnutím si přitiskla k ústům jeho zápěstí a kousla ho do měkké části, kde nerostou chlupy a kde se modrají žilky naplněné krví.

Chtěla ho tímto nemožným způsobem zabít, ale sotva mu stačila prokousnout kůži. Měl v paži takovou sílu, že jedním pohybem vytrhl celé její tělo ze sedadla vzhůru, až mu padla setrvačností přes klín. Zátylek jí přimáčkl k volantu - do hlavy jí zahoukal klakson - a hranou levičky jí rozbil nos. Pak se touž rukou zase chopil volantu. Rozevřenou dlaní ji chytil za hlavu a přitiskl obličej k žaludku; když cítil, že se nebrání, nechal jí hlavu položenou na stehnech. Zakryl jí dlaní lehce ucho, jako by jí v něm chtěl uvěznit zvuk klaksonu. Měla oči pevně zavřené, aby tolik necítila bolest v nose.

Několikrát zahnul doleva, pak několikrát doprava. Věděla, že každá odbočka znamená ujetou míli. V tom okamžiku jí spočívala jeho dlaň vzadu na krku. Opět slyšela, a cítila, jak se jí prsty zaplétá do vlasů.

"Já vás nechci zabít," řekl.

"Tak to nedělejte," řekla Hope.

"Musím," prohlásil Oren Rath. "Až to spolu odbydem, musím."

Ta slova na ni působila jako chuť vlastní krve. Věděla již, že on na žádné dohadování není. Pak si uvědomila, že zapomněla na jedno: na své znásilnění. To chce on přece provést. A ona se musí snažit, aby k tomu došlo. Teď je hlavní věc přežít; věděla, že to znamená přežít jeho. Že to znamená docílit, aby byl dopaden, nebo docílit, aby ho něco zabilo nebo ho někdo zabil, nebo že ho musí zabít sama.

Cítila na tváři drobné mince v jeho kapse; džíny měl změklé prachem z farmy a lepkavé mazadly na stroje. Přezka jeho řemene se jí zařezávala do čela: rty se dotýkala mastné kůže jeho pásku. Rybářský nůž se nosí v pochvě. Ale kde ji má? Nikde ji neviděla a rukama se po ní neodvažovala pátrat. Najednou na očích cítila, že mu tuhne penis. V tu chvíli si připadala - skutečně poprvé - téměř jako ochrnutá, zmatená a zoufale bezradná, neschopná rozhodnout se, co počít dřív. Opět jí pomohl sám Oren Rath.

"Podívejte se na to takhle," řekl jí. "Ten váš kluk unikl. Taky jsem ho chtěl voddělat, víte."

Ve světle Rathovy zvláštní verze normálního usuzování jako by před Hope všechno vyvstávalo ostřeji; slyšela další auta. Nebylo jich mnoho, ale ob několik minut nějaké vždy projelo. Litovala, že nic nevidí, ale věděla, že nejsou tak izolovaní jako předtím. Teď, napadlo ji, než se dostane tam, kam jede - pokud vůbec ví, kam jedeme. Ale myslela si, že on to asi ví. Nebo aspoň než odbočí z téhle cesty - než se ocitnou někde, kde nebudou žádní lidé.

Oren Rath na sedadle poposedl. Vadila mu erekce. Její teplý obličej v klíně, ruka v jejích vlasech, to všechno na něho začínalo působit. Teď, pomyslela si Hope. Posunula obličej lehce po jeho stehnu. Nebránil jí. Zavrtěla mu v klíně hlavou, jako by si chtěla udělat větší pohodlí na nějakém polštáři - jenže ten polštář byl jeho úd. Vrtěla sebou, až ten hrbol pod jeho mizernými kalhotami vzrostl, aniž se ho dotýkala obličejem. Ale mohla na něj působit dechem: trčel mu z klína blízko jejích úst, a tak mu na něj začala dýchat. Dýchání nosem ji nesmírně bolelo. Nastavila rty do O jako k polibku a soustředěně, velice jemně dýchala.

Nicky, blesklo jí hlavou. A Dorsey, manžel. Zase je uvidí, doufala. Usilovně se na Orena Rathe zaměřila horkým dechem. A soustředila se na něho jedinou chladnou myšlenkou: Já tě dostanu, ty grázle.

Bylo zřejmé, že sexuální zkušenost Orena Rathe podobné jemnosti jako takovéto cílené dýchání nezahrnovala. Pokoušel se jí pohnout v klíně hlavou tak, aby se mohl dotýkat jejího teplého obličeje, ale zároveň aby nepřerušil to jemné dýchání. Její počínání v něm vyvolávalo touhu po dalším a dalším blízkém kontaktu, a pomyšlení, že by měl o ten dráždivý pocit přijít, pro něho bylo nesnesitelné. Začal sebou vrtět. Hope nespěchala. Díky jeho pohybům se nakonec dostal vystupující hrbol nakyslých džínů k jejím rtům. Obemkla jej ústy, ale rty nepohybovala. Oren Rath cítil jen její horký dech, jenž pronikal drsnou tkaninou šatů; zasténal. Přijíždělo k nim auto a projelo kolem; seřídil vůz na vozovce. Uvědomil si, že se dostává příliš do středu.

"Co to děláte?" zeptal se Hope. Lehce přiložila zuby k vyboulené látce. Zvedl koleno, přibrzdil, narazil jí přitom do hlavy a bouchl do nosu. Vsunul ruku do klína pod její tvář. Myslela si, že jí chce nějak ublížit, ale zápasil se zipem. "Viděl jsem to na vobrázcích," řekl jí.

"Já sama," řekla. Aby mu mohla poklopec otevřít, musela se trochu nadzvednout. Chtěla se podívat, kde jsou; pořád byli samozřejmě ve volném venkovském kraji, ale na vozovce byly namalovány pruhy. Otevřela mu poklopec, a aniž se na něho podívala, vzala tu věc do úst.

"Kruci," vyjekl. Myslela, že bude dávit; měla strach, aby se jí neudělalo špatně. Pojala ho až dozadu do tváře a myslela si, že tam ho může držet dlouho, Seděl strnule, ale celý se třásl a ona z toho jasně viděla, že se dostal daleko za hranice své fantazijní zkušenosti. To ji trochu uklidnilo; dodalo jí to sebedůvěru a vědomí času, Pokračovala velice pomalu a poslouchala projíždějící auta. Poznala, že zpomalil. Při první známce, že by odbočil ze silnice, bude muset změnit plány. Je schopna tu hroznou věc ukousnout? uvažovala. Došla k závěru, že asi ne - aspoň ne dost rychle.

Pak kolem nich projely těsně za sebou dva nákladní vozy: v dálce jako by zaslechla houkání klaksonu. Zrychlila - nadzvedl klín. Zdálo se jí, že vůz jede rychleji. Opět kolem projelo auto - hodně blízko, pomyslela si. Klakson na ně zuřivě zahoukal. "Jdi se vycpat!" zařval za autem Oren Rath; začínal na sedadle poskakovat nahoru dolů a Hope to bolelo do nosu. Musí dávat pozor, aby mu teď ještě neublížila; a přitom mu chtěla ublížit strašně. Aby úplně ztratil hlavu, nabádala se.

Najednou slyšela, jak se pod vozem rozstřikuje štěrk. Sevřela ho pevně ústy. Ne, nehavarovali, ani neodbočili ze silnice; zastavil prudce u cesty. Motor zmlkl. Popadl ji oběma rukama za spánky; stehna mu ztuhla a narážela jí do sanice. Já se tím udusím, pomyslela si, ale on jí zvedl tvář z klína. "Ne! Ne!" vykřikl. Kolem proletěl nákladní vůz, ohodil je sprškou kamení a na okamžik utopil jeho slova. "Nemám nasazený tamto," stačila postřehnout. "Jestli máte nějaký bacily, vlezou hned do mě."

Hope klečela na sedadle, rty horké a rozbolavělé, v nose jí bolestivě pulsovalo. Chystal se nasadit si prezervativ, ale když ho vytrhl z balíčku v lehké kovové fólii, zůstal naň hledět, jako by byl očekával něco úplně jiného -- jako by myslel, že jsou jasně zelené, Jako by ani nevěděl, jak si jej nasadit. "Svlíkněte si šaty," poručil jí; vyvádělo ho z míry, že se na něho dívá. Po obou stranách silnice viděla kukuřičná pole, několik yardů od nich zadní desku reklamní tabule. Ale domy tu nebyly žádné, ani žádné dopravní značky, ani křižující silnice nebo cesty. Nepřijížděla žádná osobní ani nákladní auta. Myslela, že se v ní snad zastaví srdce.

Oren Rath ze sebe strhl košili jejího manžela: vyhodil ji oknem; Hope viděla, jak se zatřepetala a dopadla na silnici. Oškraboval si podrážky bot o pedál nožní brzdy a bouchal přitom úzkými vylisovanými koleny o volant. "Votočte se!" poručil jí. Přitiskla se ke dvířkům na své straně. Věděla, že mu neuteče, i kdyby se jí podařilo dostat se dveřmi ven. Neměla střevíce a na jeho nohou viděla tvrdé mozolnaté polštářky, jaké mívají psi.

Nemohl nějak svléct kalhoty; srolovaný prezervativ držel mezi zuby. Pak najednou byl nahý - kalhoty někam odhodil - a prezervativ si nasadil tak prudce, jako by jej navlékal na necitlivý želví ocas. Snažila se rozepnout si šaty, ale vytryskly jí znovu slzy, přestože se jim bránila; a vtom ji popadl za šaty a začal je z ní tahat přes hlavu; zachytily se jí za paže. Bolestivě jí strhl ruce za záda.

Na kabinu byl příliš dlouhý. Jedny dveře musely zůstat otevřeny. Natáhla se po klice nad hlavou, ale kousl ji do krku. "Ne!" zařval. Kopal nohama - všimla si, že krvácí z holeně, kterou si poranil o hranu klaksonu - až tvrdými patami vrazil do kliky u dveří na své straně. Oběma nohama pak dveře otevřel. Přes jeho rameno viděla šedavé šmouhy na vozovce, nad niž vyčnívaly jeho dlouhé kotníky. Na silnici však žádný provoz nebyl. Hlava ji bolela; byla přitisknutá ke dveřím. Musela se nasoukat po sedadle zpátky, dál pod něj, ale její pohyby ho vyprovokovaly k nějakému nesrozumitelnému řvaní. Cítila, jak jí jeho úd v gumovém pouzdře klouže po žaludku. Pak se celým tělem vzepjal a divoce se jí zakousl do ramene. Byl hotov!

"Kruci!" zařval. "Už jsem!"

"Ne," řekla a tiskla ho k sobě. "Ne, vždyť můžete ještě." Věděla, že ji zabije, jestli se domnívá, že s ní skončil.

"Můžete ještě mockrát," hučela mu přímo do ucha, které bylo cítit prachem. Navlhčila si prsty, aby se mohla sama zvlhčit. Panebože, já ho snad do sebe vůbec nedostanu, ale když ho nahmatala, ucítila, že prezervativ je promazaný.

"Á," vyrazil ze sebe. Ležel na ní bez pohnutí; jako by byl překvapen, kam ho navedla; jako by ani nevěděl, kde co je. "Á," opakoval.

A co teď? uvažovala Hope. Zatajila dech. Kolem otevřených dveří se mihlo se zasvištěním auto, jako rudý blesk - zaječel klakson a pak následovalo několik tlumených výsměšných zahoukání, která se propadla do dálky. Samozřejmě, pomyslela si: vypadáme jako nějací dva z farmy, kteří si to rozdávají u cesty; to se zřejmě děje pořád. Nikdo nezastaví, leda policie. Představila si policajta s obličejem jako bochník chleba, objeví se nad Rathovým vystrčeným ramenem a píše mu blok. "Na silnici, hochu, nelze," řekne mu. A kdyby na něho zakřičela: "Tady jde o násilí! Znásilňuje mě!" policista by na Orena Ratha jenom mrkl.

Zmatený Rath jako by v ní velice soustředěně něco hledal. Když teď právě byl hotov, uvažovala Hope, kolik jí zbývá času, než bude hotov podruhé? Ale připadal jí spíš jako kozel než lidská bytost a jakési dětské bublání v jeho hrdle, jehož horkost cítila u svého ucha, jí připadalo jako vůbec poslední zvuk, který měla slyšet.

Dívala se na všecko, co vůbec mohla vidět. Klíčky, které visely u zapalování, byly příliš daleko, aby na ně dosáhla; ostatně co s klíčky? Bolela ji záda, tak se opřela rukou o přístrojovou desku, aby na sobě jeho tíhu trochu přesunula; to ho popudilo, že na ni zahučel: "Nehejbejte se!" Snažila se jeho příkaz vyplnit. "Á," vyrazil ze sebe s jakýmsi uznáním. "To je moc fajn. Zabiju vás rychle. Ani o tom nebudete vědět. Jenom dělejte furt, jak to děláte, a já vás zabiju slušně."

Rukou se dotkla nějakého kovového knoflíku, hladkého a kulatého; ohmatala jej prsty, a aniž od něho musela otočit obličej, věděla, co to je. Otvírala se jím přihrádka v přístrojové desce. Stiskla jej. Dvířka na pero ji náhle zalehla svou tíhou ruku. Vydala ze sebe dlouhé a hlasité "Ááá," aby nebylo slyšet rachocení věcí uvnitř. Dotkla se nějaké látky, nahmatala drsný písek. Byla tam cívka drátu a něco ostrého, ale bylo to příliš malé - věci jako šrouby, matice a hřebíky a nějaké panty. Nic, co by mohla užít. Od šátrání ji bolela ruka; spustila ji na podlahu. Když kolem nich projelo další nákladní auto - s vřískáním a ječením vzduchové houkačky - a ona přitom nepostřehla sebemenší známku zpomalené jízdy, že by se řidič aspoň pozorněji podíval, - rozplakala se.

"Musím vás zabít," hekal Rath.

"Už jste tohle někdy udělal?" zeptala se ho.

"Bodejť, jistě," a narážel do ní s tupou prudkostí, jako by ji tím mohl ohromit.

"A taky jste je zabil?" zeptala se Hope. Rukou si mechanicky pohrávala s něčím na podlaze kabiny - s nějakou látkou.

"Byly to zvířata," přiznával Rath. "Ale taky jsem je musel zabít."

Hope se zvedl žaludek, prsty sevřela tu věc na podlaze -staré sako nebo co.

"Prasata?" zeptala se.

"Prasata!" vykřikl. "Hovnajs, nikdo to nedělá s prasatama." Hope si pomyslela, že někdo třeba ano. "Byly to vovce," pokračoval Rath. "A jedno tele." Věděla však, že tohle je beznadějné. Cítila, jak se v ní smrskává; příliš ho rozptyluje. Udusila vzlyk, po němž by se jí snad rozskočila hlava, kdyby mu dala volný průchod.

"Prosím vás, zkuste to a buďte na mě hodný," prosila.

"Nemluvte," poručil jí. "A hejbejte se jako předtím."

Poslechla, ale zřejmě to nebylo to správné. "Tak ne zařval na ni. Zabořil se jí prsty do páteře. Zkusila jiné pohyby. "Jo," vyrazil ze sebe. Sám začal pohybovat tělem, rozhodně a cílevědomě - ale byly to pohyby mechanické a tupé.

Panebože, myslela si Hope. Nicky. A Dorsey. Pak rozpoznala, co drží v rukou: jeho kalhoty. A její prsty, zkušeně jako prsty čtenáře Braillova písma, nahmataly zip a pokračovaly přes drobné v kapse vzhůru k širokému řemenu.

"Jo, jo, jo," vyrážel ze sebe Oren Rath.

Ovce, uvažovala v duchu Hope; a jedno tele. "To chce soustředit!" vykřikla nahlas, ale byl to příkaz pouze pro ni samu.

"Nemluvte," zarazil ji Oren Rath.

V tu chvíli ji však již svírala v ruce: dlouhou, tuhou koženou pochvu. A prsty jí sdělovaly: tohle je ten háček, tohle je kovová přezka. A tohle - ano - tohle je hlavice té celé věci, kostěné držadlo rybářského nože, kterým řízl jejího syna.

Nickyho řezná rána nebyla nic vážného. Všichni se snažili uhodnout, od čeho ji má. Nicky ještě moc nemluvil. Líbilo se mu dívat se do zrcadla na tenký srpkovitý řez, který se už zavřel.

"Muselo to být něco hodně ostrého," oznámil doktor policii. Sousedka Margot si totiž řekla, že hned raději zavolá taky doktora; na chlapcově slintáčku viděla krev. Policie zjistila v ložnici další; jedinou kapku na smetanově bílé pokrývce na posteli! Nebylo jim to jasné; jiné známky násilí nenašli a Margot viděla, jak paní Standishová odjíždí. Vypadala, že je v pořádku. Krev byla z Hopina rozseknutého rtu, jak do ní Oren Rath narazil - jenže to nemohl nikdo přesně zjistit. Margot si myslela, že mohlo dojít k nějakému sexuálnímu styku, ale nevyjádřila se. Dorsey Standish byl v příliš silném šoku, aby vůbec uvažoval. Policie usoudila, že na pohlavní styk nebyl čas. Lékař konstatoval, že Nickyho šrám nemá souvislost s žádným násilným úderem - ani s pádem. "Břitva?" usuzoval. "Anebo velice ostrý nůž."

Policejní inspektor, kulaťoučký, kvetoucí, rok před penzí, objevil v ložnici přeřezanou šňůru od telefonu. "Nůž," konstatoval. "Ostrý nůž, těžší." Jmenoval se Arden Bensenhaver a byl kdysi vrchním policejním inspektorem v Toledu, ale jeho metody se pokládaly za neortodoxní.

Ukázal Nickymu na tvář. "Je to rána po bleskovém povrchovém říznutí," prohlásil. Naznačil příslušný pohyb zápěstím. "Jenže nožů s tak ostrou čepelí, většinou vyskakovacích, se dnes mnoho nevidí," řekl jim Bensenhaver. "Je to typ povrchové řezné rány, ale způsobil ji nejspíš nějaký lovecký nebo rybářský nůž."

Margot popsala Orena Rathe jako farmářského mladíka v zemědělském nákladním autě, na kterém však bylo možno vidět nepřirozený vliv města a univerzity: tyrkysová barva. Dorsey Standish si její výpověď vůbec v mysli nespojil s oním tyrkysovým vozem, který spatřil, ani s onou ženou v kabině, která mu nějak vzdáleně připomínala Hope. Pořád ještě nic nechápal.

"Nenechali nějaký vzkaz?" zeptal se. Arden Bensenhaver se na něho tázavě zadíval. Doktor se rozhlížel po podlaze. "Víte, ohledně výkupného," dodal Standish. Byl to člověk, který bral všechno doslovně a také se snažil všechno si doslovně vysvětlovat. Někdo tu přece užil slova "únos"; a nejedná se v případě únosu vždy o výkupném?

"Není tu žádný vzkaz, pane Standishi," oznámil mu Bensenhaver. "Na únos to nevypadá."

"Když jsem našla Nickyho přede dveřmi, byli v ložnici," líčila Margot. "Ale když odjížděla, byla v pořádku, Dorsey. Viděla jsem ji."

Neřekli Standishovi o Hopiných kalhotkách pohozených na zemi; podprsenku k nim neobjevili. Margot Ardenu Bensenhaverovi sdělila, že paní Standishová patří k ženám, které obvykle podprsenku nosí. Odjížděla naboso: to viděla také. A Margot na mladíkovi poznala Dorseyho košili. Poznávací značku stačila přečíst jen zčásti: byla to značka tohoto státu, běžné úřední označení a první dvě čísla patřila tomuto okresu, ale všechna je přečíst nedokázala. Zadní tabulka byla zastříkána blátem a přední vůbec chyběla.

"Ty najdem," prohlásil Arden Bensenhaver. "Tady moc takových vozů není. Šerifovi chlapi na okrese ho možná budou znát."

"Nicky, copak se stalo?" zeptal se Dorsey Standish chlapce. Posadil si ho na klín. "Copak se stalo mámě?" Hoch ukázal oknem ven. "Takže myslíte, že ji chtěl znásilnit?" zeptal se jich všech Dorsey Standish.

Margot řekla: "Dorsey, počkejme, až něco budeme vědět."

"Čekat?" zeptal se Standish.

"Musíte mi prominout, že se vás tak ptám," pravil Arden Bensenhaver, "ale vaše paní se asi s nikým nestýkala, že? To víte." Standish na otázku mlčel, ale zdálo se, že o ní vážně přemýšlí- "Ne, nestýkala," odpověděla Bensenhaverovi Margot. "To rozhodně ne."

"Já se musím zeptat pana Standishe," pravil Bensenhaver.

"Panebože," vzdychla Margot. "Ne, myslím že ne," sdělil Standish inspektorovi. "Samozřejmě že se s nikým nestýkala, Dorsey," ujišťovala ho Margot. "Pojďme, vezmeme Niekyho na procházku," navrhla mu. Byla to čilá praktická žena, kterou Hope měla velice ráda. Vybíhala z domu a vracela se zpátky pětkrát za den; věčně něco dokončovala. Dvakrát za rok si dala odpojit telefon a zase připojit; bylo to něco, jako když se někteří lidé pokoušejí odnaučit kouřit. Margot měla taky děti, ale starší - celý den byly ve škole - a často hlídala Nickyho, aby si Hope mohla v klidu něco udělat. Dorsey Standish bral Margot jako něco samozřejmého; i když věděl, že je hodná a šlechetná, uvědomoval si v tu chvíli, že nijak přitažlivá není. Není sexuálně přitažlivá, uvažoval, a v tu chvíli jako by ho naplnil pocit hořkosti: napadlo ho, že Margot by se nikdo nikdy znásilnit nepokusil - zatímco Hope je překrásná žena, to přece může vidět každý. Tu by chtěli všichni.

Dorsey Standish se však v tom ohledu naprosto mýlil; o znásilnění nevěděl vůbec nic - na oběti totiž většinou mnoho nezáleží. Vždycky se stávalo, že lidé si chtěli vynutit pohlavní styk s kterýmkoli objektem, jaký si lze představit. S velice malými dětmi, s velmi starými lidmi, dokonce s mrtvými lidmi, a také se zvířaty.

Inspektor Arden Bensenhaver, který toho o znásilňování věděl až dost, prohlásil, že musí pokračovat ve své práci.

Bensenhaver měl daleko lepší pocit, když kolem sebe viděl hodně volného prostoru. Na svém prvním místě dostal pověření hlídkovat v noci v hlídkovém voze po staré silnici č. 2 na úseku mezi Sandusky a Toledem. V létě to byla vždycky silnice lemovaná hospodami a malými, po domácku vyráběnými reklamami, jež slibovaly BOWLING! BAZÉN! UZENÉ RYBY! a ŽIVÁ NÁVNADA! A Arden Bensenhaver jezdil pomalu přes Sandusky Bay a podél jezera Erie do Toleda a číhal po autech s podnapilou mládeži a s rybáři, s kterými si na těch neosvětlených dvouproudových silnicích pohrával jako kočka s myší. Když se později stal vrchním inspektorem v Toledu, jezdil Bensenhaver ve dne po nezávadném úseku silnice. Obchody s živou návnadou a pivní restaurace a rychloobslužné jídelníčky vypadaly v denním světle hrozně obnažené. Na člověka to působilo, jako by se díval na nějakého obávaného násilníka, který všem dosud naháněl strach, a teď tu stál svlečený a připravený k rvačce; člověk viděl mohutný zátylek, hustě chlupatá prsa, ruce téměř bez zápěstí - a pak když spadlo poslední tričko, objevilo se to žalostné zoufalé břicho.

Arden Bensenhaver nenáviděl noc, Bensenhaverův největší požadavek na městskou správu Toleda bylo lepší noční osvětlení. Toledo bylo město pracujících lidí a Bensenhaver byl přesvědčen, že kdyby si městská správa dovolila o sobotních nocích jasné osvětlení, polovina všech pořezání a zmrzačení a vůbec obecných ublížení na těle - by ubyla. Jenže Toledo jeho myšlenku pokládalo za matnou. Na Toledo vůbec nápady Ardena Bensenhavera nijak zvlášť nezapůsobily. stejně tak jako jeho metody, na něž město hledělo podezíravě.

V otevřeném kraji se Bensenhaver celý jakoby uvolnil. Díval se na svět z t perspektivy, po jaké vždycky toužil: kroužil nad plochou otevřenou zemí v helikoptéře - nad ní nad celou, jako dozorce, který sleduje své poklidné, dobře osvětlené království. Šerifův pomocník mu sdělil: "Tady je jenom jedna tyrkysová dodávka. Patří těm zatraceným Rathům,"

"Rathům?" zeptal se Bensenhaver.

"Je to celá rodina," pokračoval šerifův pomocník. "Strašně nerad tam chodím."

"Proč?" zeptal se Bensenhaver; pozoroval, jak stín helikoptéry dole pod ním překračuje řeku, pak silnici a postupuje podél kukuřičného lánu a kolem pole sojových bobů.

"Všichni jsou divný," odpověděl mu šerifův pomocník, Bensenhaver se na něho podíval - - byl to mladý muž s naducanou tváří, malýma očkama, ale příjemný; dlouhé vlasy mu visely pod těsně naraženým kloboukem v jednom rovném chuchvalci až skoro na ramena. Bensenhaver si vzpomněl na všechny ty ragbisty, kterým se zpod helem hrnou chomáče vlasů. Teď tak vypadají i muži zákona. Ještě že brzy odchází do penze: nechápe, proč chce tolik lidí vypadat tak, jak vypadají. "Divní?" zeptal se Bensenhaver. I jazyk mají všichni stejný, pomyslel si. Téměř o všem užívají čtyř pěti slov.

"Na toho mladšího jsem totiž zrovna minulý týden dostal stížnost," vysvětloval šerifův pomocník. Bensenhaver si všiml toho ležérního užití první osoby - onoho "jsem dostal stížnost" -, protože věděl, že stížnost nejspíš došla šerifovi nebo do jeho kanceláře, a šerif pravděpodobně usoudil, že nejjednodušší bude, poslat za věcí mladého pomocníka. Ale proč mi na tuhle záležitost přidělili zrovna takhle mladého? uvažoval Bensenhaver.

"Nejmladší bratr se jmenuje Oren," vysvětloval mu pomocník. "Všichni se jmenují tak divně."

"Jaká to byla stížnost?" zeptal se Bensenhaver; očima sledoval dlouhou nedlážděnou příjezdovou cestu, vedoucí k čemusi, co mu připadalo jako náhodné skupení chlívků a nejrůznějších hospodářských stavení, z nichž jedno byl zřejmě farmářský domek, v kterém žili lidé. Ale Arden Bensenhaver nedovedl určit, který by to mohl být. Všechna ta stavení mu jaksi nepřipadala vhodná ani pro zvířata.

"Hm," řekl mu šerifův pomocník, "že prej tendle kluk, ten Oren, špásoval se psem."

"Špásoval?" zeptal se Bensenhaver trpělivě. To může znamenat ledacos, pomyslel si.

"Hm," pokračoval šerifův pomocník, "lidi, co jim ten pes patřil, říkali, že to do něho prostě zkoušel strkat."

"Ano?" zeptal se Bensenhaver.

"Nejspíš," odpověděl šerifův pomocník, "ale nic určitého jsem zjistit nemohl. Když jsem se tam dostal, byl už Oren pryč - a pes vypadal v pořádku. Jak totiž můžu poznat, že někdo vopichoval psa?"

"Jste se ho měl zeptat," vložil se do řeči pilot helikoptéry - ještě mladík, uvědomil si Bensenhaver, dokonce mladší než šerifův pomocník. Ale i ten se na pilota podíval s pohrdáním.

"Takovýdle blbečky nám posílají od Národní gardy," pošeptal šerifův pomocník Bensenhaverovi, ale Bensenhaver zatím spatřil tyrkysový vůz. Byl zaparkován venku u nízké kůlny. Nikdo se ho nesnažil nijak skrývat.

V dlouhé ohradě se splašeně vlnilo stádo prasat vyděšených kroužící helikoptérou. Na rampě před chlívkem leželo rozvalené prase a nad ním se v podřepu skláněli dva hubení muži v montérkách. Tváře, u nichž si drželi ruce na ochranu před páchnoucím blátem, otočili vzhůru k helikoptéře.

"Ne tak blízko. Postavte to na trávník," přikázal Bensenhaver pilotovi. "Úplně ty zvířata poplašíte."

"Nevidím ani Orena, ani starýho Rathe," pravil šerifův pomocník. "Je jich víc než tihle dva."

"Zeptejte se jich, kde je Oren," požádal Bensenhaver. "Chci se podívat na ten vůz."

Oba muži zřejmě šerifova pomocníka znali: ani moc nesledovali, jak k nim přichází. Zato pozorovali Bensenhavera, jak kráčí v těch svých šatech nevýrazné barvy a kravatě přes dvůr k tyrkysové dodávce, Arden Bensenhaver se na ně nedíval, ale přesto je dobře viděl. Jsou to idioti, pomyslel si. Bensenhaver poznal v Toledu všelijaké lumpy - zákeřné, nevyzpytatelně popudlivé, nebezpečné chlapy, zbabělé i drzé, chlapy, kteří vraždili pro peníze, i chlapy, kteří vraždili pro sex. Ale takové čiré zpustlictví, jaké spatřil ve tvářích Weldona a Raspberryho Rathových, to snad, zdálo se mu, ještě v životě neviděl. Až ho zamrazilo. Ihned si pomyslel, že musí paní Standishovou najít co nejrychleji.

Když otevřel dvířka tyrkysového vozu, nevěděl ani přesně, co hledá, ale Arden Bensenhaver měl s hledáním neznámého zkušenosti. Uviděl to ihned -- bylo to snadné: přeřezanou podprsenku, z níž kus byl stále ještě přivázán k pantům dvířek u přihrádky v přístrojové desce; dva další kusy ležely na zemi. Krev neviděl žádnou; podprsenka byla měkká, tělově béžové barvy; velice luxusní, pomyslel si Arden Bensenhaver. Na zvláštní styl si sám nepotrpěl, ale viděl nejpestřejší škálu mrtvých a dovedl z osobního vkusu hodně vysoudit. Kusy hedvábně hebké podprsenky sebral do jedné ruky; obě ruce pak zastrčil do volných vytahaných kapes u saka a zamířil přes dvůr k šerifovu pomocníku, který hovořil s bratry Rathovými.

"Celý den prý kluka neviděli," oznamoval Bensenhaverovi. "A že se Oren někdy na noc vůbec ani nevrátí."

"Zeptejte se jich, kdo jel naposled s tím vozem," požádal Bensenhaver, na Rathy se ani nepodíval; jednal s nimi, jako by mu ti dva v přímém styku nemohli vůbec rozumět.

"Už jsem se jich ptal," odpověděl mu šerifův pomocník. "Prý se nepamatují."

"Tak se jich zeptejte, kdy v tom autě jela naposledy nějaká hezká ženská," řekl Bensenhaver, ale šerifův pomocník na to neměl ani čas. Weldon Rath se v tu chvíli rozchechtal. Bensenhaver pocítil jistou vděčnost za to, že ten s tou skvrnou ve tváři, která vypadala jako cákanec od vína, zůstal zticha.

"Houbeles," řekl Weldon. "Tady nikde daleko široko žádná hezká ženská není a v tom autě jakživo hezká ženská na zadku neseděla."

"Řekněte mu, že je lhář," přikazoval Bensenhaver.

"Jste lhář, Weldone," vyřizoval šerifův pomocník.

Raspberry Rath na šerifova pomocníka vyjel: "Kurva, kdo je to a proč sem leze a chce nám rozkazovat, co máme dělat?"

Arden Bensenhaver vytáhl z kapsy tři kusy podprsenky. Podíval se na svini na zemi vedle obou chlapů; jedním vyděšeným okem jako by je všechny pozorovala, ale kam se dívá tím druhým, dalo se těžko uhodnout.

"To je on nebo ona?" zeptal se Bensenhaver.

Rathové se rozchechtali. "Každej přece vidí, že to je svině," pravil Raspberry.

"A vyřezáváte někdy kancům koule?" zeptal se Bensenhaver. "Děláte to sami nebo vám to někdo chodí dělat?"

"Miškujeme je sami," odpověděl Weldon. Sám vypadal s těmi chomáči chlupů, které mu vyrážely z uší, jako kanec. "Miškování my rozumíme. Na tom nic není."

"Takže," pravil Bensenhaver a podržel jim i šerifovu pomocníku před očima podprsenku. "Přesně to taky poskytuje zákon v případě sexuálních přestupků a zločinů." Šerifův pomocník ani Rathové neřekli jediné slovo. "Jakýkoli sexuální zločin," pokračoval Bensenhaver, "lze nyní potrestat kastrováním. Když se dopustíte styku s někým, s kým byste neměli,"

383

rozvíjel dále Bensenhaver, "nebo kdybyste napomáhali tomu, aby se jiná osoba mohla styku dopustit - nebo byste se nesnažili takové věci učinit přítrž -, pak vás vykastrujeme."

Weldon Rath se podíval na bratra Raspberryho, kterého to poněkud vyvedlo z míry. Ale Weldon se na Bensenhavera poťouchle zašklebil a řekl: "Děláte to sami nebo vám to někdo chodí dělat?" Dloubl do bratra. Raspberry se pokusil usmát, až mu ve tváři poskočilo mateřské znamení.

Ale Bensenhaver nehnul ani brvou a jen otáčel podprsenkou v ruce. "Samozřejmě že to neděláme sami," odpověděl. "Na to máme úplně nové zařízení. Dělá to Národní garda. Proto taky máme od Národní gardy helikoptéru. Takže s vámi zaletíme rovnou do špitálu Národní gardy a hned vás zase helikoptérou odvezeme zpátky domů. Na tom nic není," řekl. "Jak sami víte."

"My jsme velká rodina," ozval se Raspberry Rath. "Je nás hodně bratrů. Z jednoho dne na druhej nemůžeme vědět, kdo s kterým autem jede."

"To mají ještě jedno?" zeptal se Bensenhaver šerifova pomocníka. "Neřekl jste mi, že mají ještě jeden vůz,"

"Mhm, černý. Zapomněl jsem," odpověděl šerifův pomocník. "Ano, mají ještě jeden černý vůz." Rathové přikyvovali.

"Kde je?" zeptal se Bensenhaver. Byl klidný, ale ve střehu.

Bratři se po sobě podívali. Weldon prohlásil: "Ňák jsem ho neviděl."

"Možná ho má Oren," dodal Raspberry.

"Nebo ho může mít táta," připomněl Weldon.

"Na tyhle žvásty nemáme čas," řekl Bensenhaver šerifovu pomocníku zostra. "Zjistíme, kolik oba váží - pak uvidíme, jestli je můžeme odvézt." Ten šerifův pomocník, pomyslel si Bensenhaver, je skoro stejný idiot jako ti bratři. "Tak dělejte!" řekl Bensenhaver šerifovu pomocníku. Pak se s netrpělivostí obrátil na Weldona Ratha. "Jméno?"

"Weldon," odpověděl tázaný.

"Váha?" zeptal se Bensenhaver.

"Váha?" opakoval Weldon.

"Kolik vážíte?" zeptal se ho Bensenhaver. "Jestli vás máme odtáhnout helikoptérou, musíme vědět, kolik vážíte."

"Sto osmdesát a něco," odpověděl Weldon.

"Vy?" zeptal se Bensenhaver mladšího.

"Sto devadesát a něco," odpověděl. "Já se jmenuju Raspberry." Bensenhaver zavřel oči.

"To je tři sta sedmdesát a něco," řekl Bensenhaver šerifovu pomocníkovi. "Běžte se zeptat pilota, jestli to uveze."

"Přece nás teďko nikam nepolifrujete, co?" zeptal se Weldon.

"Odvezem vás do špitálu Národní gardy," odpověděl Bensenhaver. "A pak jestli najdeme tu ženu a bude v pořádku, zavezem vás zase zpátky domů."

"A když nebude v pořádku, dostaneme přece advokáta, ne?" zeptal se Raspberry Bensenhavera. "Takovýho toho člověka, co dělá u soudu, jo?"

"Kdo když nebude v pořádku?" zeptal se ho Bensenhaver.

"Hm, ta ženská, co hledáte," odpověděl Raspberry.

"No když nebude v pořádku," řekl mu Bensenhaver, "pak vás budeme už mít v tom špitále a mužem vás rovnou vykastrovat a poslat ještě ten den domů. Vy, chlapi, víte daleko líp než já, co to obnáší. Já jsem nikdy neviděl, jak se to dělá, ale netrvá to dlouho, že? A moc to ani nekrvácí, co?"

"Ale přece musí bejt soud a advokát," vyjekl Raspberry.

"Samozřejmě že jo!" přizvukoval Weldon. "A drž hubu!"

"Ne, na takovéhle záležitosti už soudy nejsou - aspoň podle nového zákona," řekl Bensenhaver. "Sexuální přestupky jsou teď zvlášť a s tím novým zařízením je to hrozně lehká záležitost někoho vykastrovat, a je to tak nejrozumnější."

"Tak jo!" křičel šerifův pomocník z helikoptéry. "Váha je v pořádku. Můžeme je vzít."

"Kurva!" hekl Raspberry.

"Drž hubu!" okřikl ho Weldon.

"Já si vod nich koule uříznout nenechám," zařval na něho Raspberry. "Dyť já si s ní ani neškrt." Weldon nabral Raspberryho tak silně do žaludku, že mladší bratr padl na stranu, přímo na rozvalené prase. To zapištělo, křečovitě zacukalo krátkými nožkami; a náhle se příšerným způsobem vyprázdnilo, ale jinak se nepohnulo. Raspberry zůstal ležet vedle páchnOucích výmětů a lapal po dechu, zatímco Arden Bensenhaver se pokusil nabrat Weldona Rathe mezi nohy. Weldon však byl příliš rychlý; chytil Bensenhavera za nohu v koleně a zvrátil ho nazad, takže Bensenhaver padl na Raspberryho a na nebohé prase.

"Sakramentsky!" zanadával Bensenhaver.

Šerifův pomocník vytrhl revolver a vystřelil do vzduchu, Weldon padl na kolena a zacpával si uši. "Jste v pořádku, inspektore?" zeptal se šerifův pomocník.

"Jistě, jsem," odpověděl Bensenhaver. Seděl vedle prasete a Raspberryho. Bez sebemenšího pocitu hanby si uvědomil, že k oběma cítí úplně totéž. "Raspberry," řekl (při vyslovení jména samého musel zavřít oči), "jestli chcete, aby vám koule zůstaly viset, řekněte nám, kde je ta žena." Raspberryho mateřské znaménko na Bensenhavera zasvítilo jako neonová reklama.

"Drž hubu, Raspberry," houkl Weldon.

A Bensenhaver se obrátil na šerifova pomocníka: "Jestli ještě otevře pusu, tak mu ty koule na místě ustřelte. Ušetříme si cestu." Jenom doufal, že šerifův pomocník nebude natolik pitomý, aby to skutečně udělal.

"Je s ní Oren," řekl Raspberry Bensenhaverovi. "Vzal si černej vůz."

"Kam s ní odjel?" zeptal se Bensenhaver.

"To nevím," řekl Raspberry, "Někam se s ní jel project."

"Byla v pořádku, když odtud odjížděla?" zeptal se Bensenhaver.

"Hm, myslím, že byla," odpověděl Raspberry. "Totiž, řekl bych, že jí Oren ještě nic neuďál. Myslím, že ji dokonce eště ani neměl."

"Proč myslíte že ne?" zeptal se Bensenhaver.

"No, kdyby ji už měl," odpověděl Raspberry, "naco by ji eště u sebe držel?" Bensenhaver opět zavřel oči. Zvedl se.

"Zjistěte mi, jak je to dlouho," přikázal šerifovu pomocníkovi. "Pak jim pomrvte ten tyrkysový vůz, aby s ním nemohli vyjet, a sypte zpátky do helikoptéry."

"A je tady máme nechat?" zeptal se šerifův pomocník.

"Jistě," přikývl Bensenhaver. "Na to, abychom jim uřízli koule, bude potom času dost."

Arden Bensenhaver přikázal pilotovi, aby poslal zprávu, že únoscovo jméno je Oren Rath a že jede v černé, nikoli tyrkysové otevřené dodávce. Tato zpráva zajímavým způsobem zapadala do druhé: státní policie obdržela hlášení, že v černé dodávce jede sám nějaký muž, který si počíná velice nebezpečně a stále vybočuje ze svého pruhu, "vypadá to, jako by byl opilý nebo něčím omámený či co s ním je." Dotyčný policista vůz s řidičem dále nesledoval, protože tou dobou se domníval, že by měl spíš pátrat po tyrkysovém voze. Arden Bensenhaver samozřejmě nemohl vědět, že muž v černém voze ve skutečnosti nejel sám - že tam ležela s hlavou v jeho klíně Hope Standishová. Bensenhavera ze zprávy znovu zamrazilo: jestli je Rath sám, pak té ženě už něco udělal. Bensenhaver křikl na šerifova pomocníka, aby si pospíšil k helikoptéře - a že teď budou hledat černý vůz, který byl naposledy spatřen na vnějším okruhu protínajícím systém okresních silnic u města Sweet Wells.

"Znáte to?" zeptal se Bensenhaver.

"Hm, znám," odpověděl šerifův pomocník.

A už se opět vznášeli ve vzduchu a prasata pod nimi znovu propadla panice. Nebohé léčené prase, na které ti dva před chvílí padli, leželo stejně nehybně, jako když přišli. Bratři Rathové se však rvali - zřejmě dost zuřivě - a čím výš a dál se od nich helikoptéra vzdalovala, tím rychleji se svět vracel do oblasti zdravé normálnosti, kterou Arden Bensenhaver schvaloval. A když ty drobné zápasící postavičky dole na východ pod nimi nevypadaly větší než miniaturní figurky, ocitl se Arden Bensenhaver opět daleko od jejich krve a strachu, takže když mu šerifův pomocník sdělil, že Raspberry podle jeho názoru Weldona natře, pokud se ovšem nenechá zastrašit, zasmál se toledským smíchem doprovázeným kamennou tváří.

"Jsou to zvířata," řekl šerifovu pomocníku, který byl přese všechnu dávku krutosti a cynismu, jakou v sobě mladý člověk má, přece jen poněkud šokován. "Jestli se oba zabijí," řekl Bensenhaver, "pomyslete jen na všechno to jídlo, co by za život zkonzumovali a co by mohly sníst jiné lidské bytosti." Šerifův pomocník si uvědomil, že Bensenhaverova lež o novém zákonu opravňujícím k okamžité kastraci za sexuální přestupky je víc než jen přehnaná povídačka: i když Bensenhaver jasně věděl, že takový zákon neexistuje, bylo to pro něho cosi, co by podle jeho mínění zákonem být mělo. Byla to jedna z Bensenhaverových metod.

"Chudák ženská," poznamenal Bensenhaver; stiskl v rukách s vystupujícími žilami kusy její podprsenky. "Kolik je tomu Orenovi?" zeptal se šerifova pomocníka.

"Šestnáct možná sedmnáct," zněla odpověď. "Výrostek." Šerifovu pomocníkovi bylo nejvíc čtyřiadvacet.

"Když je dost starý na to, aby se mu postavil," pravil Arden Bensenhaver, "je dost starý, aby se mu ufikl."

Ale do čeho mám říznout? Kam? uvažovala Hope - svírající tenký rybářský nůž bezpečně v ruce. V dlani jí divoce pulsovalo, ale Hope se zdálo, jako by to tepalo srdce toho nože. Zvedla ruku velice pomalu ke kyčli, nad okraj poničeného sedadla, jen co by uviděla na čepel. Mám užít tu zoubkovitou stranu nebo tu, co vypadá tak hrozně ostře? uvažovala. Jak se dá tím či oním někdo zabít? Vedle upoceného a vrtícího se zadku Orena Rathe působil nůž v její dlani jako úžasný vzdálený zázrak. Jak to udělat? Kdyby jen věděla. Oběma rukama ji držel pod zadkem a trhavě ji nadzvedával. Bradou, těžkou jako kámen, se jí zarýval do prohlubně pod klíční kostí. Pak cítila, jak jednu ruku vytáhl a prsty, kterými sahal po zemi, ji chytil za pěst, v níž svírala nůž.

"Hejbejte se!" hučel na ni. "Tak hejbejte se." Snažila se vypnout v zádech, ale nebyla s to. Pokoušela se pohupovat v bocích, ale ani to nedokázala. Cítila, jak on si hledá zvláštní tempo, ten poslední rytmus, který by ho přivedl k vyvrcholení. Jednu ruku měl rozestřenou pod jejími zády v kříži; druhou rukou chňapal po podlaze.

Věděla: hledá nůž. A jestli nahmátne prázdnou pochvu, bude s ní zle.

"Ááá!" vykřikla.

Rychle! pomyslela si. Mezi žebra? Do boku - anebo plnou silou přímo mezi lopatky? Rozmáchla se paží nad jeho vyhrbenými zády. Viděla, jak se mastná čepel zablýskla - a jeho ruka v tu chvíli náhle vyletěla vzhůru a mrštila prázdnými kalhotami zpátky k volantu.

Snažil se z ní zvednout, ale dolní půlku věznil onen dlouho hledaný rytmus; boky se mu třásly v drobných křečích, které zřejmě nebyl s to ovládnout, zatímco jeho hruď se nadzvedávala a odlepovala od jejích prsou a jeho ruce ji rytmicky tlačily bolestivě do ramen. Palce jí sunul stále blíž ke krku. "Můj nůž?" zeptal se. Hlava se mu házela dopředu dozadu, díval se za sebe, díval se nad sebe. Nadzvedl jí prsty bradu. Snažila se skrýt ohryzek.

Pak ho pevně sevřela nůžkami stehen. Nedokázal přestat se svými pohyby, i když mu mozek musel sdělit, že v tu chvíli jde především o něco jiného. "Můj nůž?" vyjekl. A Hope natáhla ruku přes Orenovo rameno a rychleji, než si sama dokázala představit, mu přejela hladkým ostřím přes hrdlo. Vteřinu neviděla žádnou ránu. Věděla jen, že ji dusí. Pak pustil jednou rukou její hrdlo a natáhl ji po vlastním krku. Schovával před ní ránu, kterou měla vzápětí uvidět. Ale konečně spatřila mezi jeho pevně sevřenými prsty prýštit tmavou krev. Přestal se držet za krk - hledal její ruku, tu, v které držela nůž - a z hrdla na ni vytryskl mohutný proud. Uslyšela zvuk, jako když někdo srká ze dna sklenice ucpanou slámkou nějakou tekutinu. Mohla zase dýchat. Kde má ruce? uvažovala. Připadalo jí, jako by ležely bezvládně vedle ní a zároveň vyletovaly jako poplašení ptáci vzhůru za jeho zády.

Bodla ho dlouhou čepelí nad pás, domnívajíc se, že tam někde je ledvina, protože čepel zajela tak snadno a stejně lehce vyjela ven. Oren Rath přiložil tvář k její líci jako malé děcko. Samozřejmě že by byl křičel, ale Hope zasáhla jeho průdušnici a hlasivky.

Hope zkusila dostat se nožem ještě výš, ale narazila na žebro nebo na nějakou jinou obtížnou překážku; snažila se ji ohledat, ale nezjistila nic, takže nůž vytáhla. Házel sebou na ní, jako by z ní chtěl dolů. Jeho tělo vysílalo samo sobě poplašné signály, ale signály nikam nedocházely. Nadzvedl se až k opěradlu sedadla, ale hlava mu padala a navíc byl stále ještě přimknutý k Hope. Využila té příležitosti, aby znovu použila svou zbraň. Zajela mu do břicha ze strany až k pupku, kde narazila na nějakou větší překážku - a jeho tělo se opět zhroutilo na ni a uvěznilo jí zápěstí. Ale to už bylo snadné; zkroutila ruku a kluzký nůž se uvolnil. Cosi jako by mu povolilo ve střevech. Hope zůstala ochromena vší tou jeho kluzkou vlhkostí a tím zápachem. Upustila nůž na zem.

Oba měli těla tak kluzká, že zpod něho snadno vyklouzla. Otočila ho na záda a schoulila se vedle něho na zmáčenou podlahu. Vlasy měla slepené krví - od rány do krku. Když mrkala, řasy se jí lepily k dolním víčkům. V jedné ruce mu začalo cukat; uhodila do ní: "Přestaň!" vydralo se jí z hrdla. Jedno jeho koleno se zvedlo a pak opět padlo. "Přestaň, přestaň už!" vyrážela ze sebe a myslela, aby mu přestalo bít srdce, aby přestal žít.

Nedívala se mu do obličeje. Na pozadí temného slizu pokrývajícího jeho tělo obepínal průsvitný kondom jeho splihlý úd jako nějaká ztuhlá tekutina naprosto cizí konsistenci lidské krve a vnitřností. Hope si vzpomněla na zoologickou zahradu a vybavila si velbloudí plivanec, který se jí rozcákl po karmínovém svetru.

Testes se mu ještě stahovaly. Popudilo ji to. "Dost!" zasyčela. Testes byly malé, oblé a vypnuté; pak jako by v nich napětí povolilo. "Prosím tě, přestaň," šeptala. "Prosím tě, už umři." Ozval se slabounký vzdech, jako by někdo jen lehce vydýchl a nechtěl už se nadýchnout. Ale Hope zůstala chvíli schoulená v podřepu vedle něho a cítila, jak jí buší srdce, a pletla si jeho tep se svým. Zemřel rychle, uvažovala později.

Otevřenými dvířky vozu vyčnívaly vzhůru do slunečného světla odkrvené palce Rathových holých bílých nohou. Uvnitř kabiny rozpálené slunečním žárem všechno koagulovalo. Všechno se sráželo v chuchvalce. Hope Standishová cítila, jak jí jemné chloupky na pažích tuhnou a jak jí s tím sesycháním tahají za pokožku. Všechno,-co bylo předtím tak kluzké, začínalo být lepkavé.

Měla bych se obléct, pomyslela si. Najednou jako by však něco nebylo v pořádku s počasím.

Oknem kabiny spatřila Hope, jako by sluneční světlo začalo blikat a svítilo lopatkami rychle se otáčejícího ventilátoru. A štěrk u silnice se zvedal v drobných vírech a suchá mrva a kukuřičná sláma z loňské sklizně se hnala po ploché zemi a vypadalo to, že se žene strašný vichr - ale ne z obvyklých stran: ten vichr přicházel seshora. Působilo to, jako když se člověk ocitne v zvukové vlně přehnavšího se těžkého nákladního auta, ale po silnici stále nic nejelo.

To je tornádo! pomyslela si Hope. Nenáviděla Středozápad s jeho podivným počasím; byla z Východu a rozuměla hurikánům. Ale tornáda? Nikdy žádné neviděla, jen slýchala, jak se předpovědi věčně hemží varováním: "Pozor na tornáda!" Ale na co si člověk má dávat pozor? uvažovala vždycky. Asi na tohle, říkala si - na to lomozivé víření kolem. Na ty kusy země létající ve vzduchu. Slunce zhnědlo.

Zmocnila se jí strašlivá zlost, že až musela uhodit do toho studeného lepkavého Rathova stehna. Když všechno tak přežila, přijde zatracené tornádo! Připadalo jí, jako by nad vozem, do něhož bušily poletující kusy zeminy, přejížděl vlak. Hope si představovala, jak se již sesouvá komín lokomotivy a jak se do vlaku zachytávají ostatní nákladní i osobní auta. Zdálo se jí však, jako by motory těch vozidel stále běžely. Otevřenými dveřmi dovnitř létal písek a ulpíval na jejím lepkavém těle; zašátrala po šatech - tam, kde kdysi byly rukávy, nahmatala jen prázdné díry; bude to muset stačit.

Ale aby si je oblékla, bude muset ven. Vedle Rathe se vší sedlou krví posetou v tu chvíli již pískem z krajnice se téměř nemůže hýbat. A venku jí šaty určitě vyrve vichr a vír ji vtáhne nahoru do nebe. "Není mi to líto," šeptala. "Není mi to líto," vykřikla a znovu uhodila do Rathova těla.

Pak s ní v kabině otřásl hlas, strašlivý hlas - silný jako ten nejsilnější megafon. "JESTLI JSTE VEVNITŘ, VYJDĚTE VEN! DEJTE RUCE NAD HLAVU! VYJDĚTE VEN. VYLEZTE DOZADU NA VŮZ A ZALEHNĚTE!"

Já jsem vlastně mrtvá, myslela si Hope. Asi jsem v nebi a tohle je hlas Boží. Hope nebyla věřící, a proto jí to připadalo pravděpodobné: jestli existuje Bůh, pak určitě bude mít takový strašlivý megafonový hlas. "VYJDĚTE VEN," poroučel Pánbůh. "IHNED!"

Hm, proč ne? myslela si. Ty grázle. Co mi ještě můžeš udělat? Znásilnění je tak strašný čin, jaký nemůže pochopit ani Pánbůh.

Z helikoptéry, která s otřásáním kroužila nad černým vozem, vykřikoval Arden Bensenhaver do megafonu. Byl si jist, že paní Standishová je mrtvá. Podle nohou vyčnívajících z otevřených dveří kabiny nedovedl určit pohlaví, ale během sestupu helikoptéry se nohy ani nepohnuly a vypadaly ve slunečním světle tak hrozně holé a odkrvené, že je Bensenhaver pokládal s jistotou za mrtvé. Že by mohl být mrtev Oren Rath, šerifovu pomocníku ani Bensenhaverovi vůbec nenapadlo.

Jenom nechápali, proč by byl Rath z vozu po spáchání všech těch hanebných skutků neutekl, a tak Bensenhaver pilotovi přikázal, aby držel helikoptéru přímo nad vozem. "Jestli je tam ještě s ní," řekl Bensenhaver šerifovu pomocníkovi, "můžeme toho lumpa k smrti vyděsit."

Když se Hope Standishová protáhla mezi těma strnulýma nohama a sunula se při okraji kabiny a snažila se přitom clonit si oči před létajícím pískem, Bensenhaverův prst na spoušti megafonu náhle ochabl. Hope se pokoušela zabalit si obličej do poletujících šatů, ale ty kolem ní pleskaly jako potrhané lodní plachty; plížila se podél vozu dozadu ke sklopné desce, krčíc se bolestí, jakou jí způsoboval bodající písek a štěrk, který ulpíval na dosud neoschlých částech jejího těla. "Je to žena," řekl šerifův pomocník. "Couvněte!" nařídil Bensenhaver pilotovi. "Ježíši, co se jí stalo?" zeptal se šerifův pomocník vyděšeně. Bensenhaver mu strčil megafon.

"Zpátky," přikazoval pilotovi. "Postavte to na druhou stranu silnice."

Hope ucítila, že vítr změnil směr a hučící komín tornáda jako by se přes ni přenesl. Poklekla u silnice. Rozevláté šaty v jejích rukou se uklidnily. Přitiskla si je ke rtům, protože se zalykala prachem.

Kolem se mihlo auto, ale Hope si to neuvědomovala. Řidič projel v patřičném pruhu, takže černý vůz měl po pravé straně u cesty, zatímco helikoptéra přistávala na druhé straně po jeho levici. Zakrvácená modlící se žena, nahá a pokrytá pískem, si řidiče auta vůbec nevšímala. Řidič jako by spatřil zjevení anděla, který se vrací z pouti do pekel. Jeho reakce byla natolik zpožděná, že kupodivu teprve po sto yardech se pokusil na silnici otočit do zpátečního směru. Aniž zpomalil. Předními koly se zabořil do měkkého ohybu a setrvačnost s ním smýkla přes příkop do rozbředlé jarní země zoraného bobového pole, kde se vůz zabořil až po nárazníky a řidič nemohl otevřít dvířka. Stáhl okénko a hleděl přes oranici k silnici - jako člověk, který předtím klidně seděl na doku a dok se s ním náhle utrhl a vyplul na moře.

"Pomoc!" vykřikl. Zjev té ženy ho nesmírně vyděsil a naplnil strachem, že takových může být kolem víc anebo že dotyčný pachatel, který jí tohle udělal, bude nejspíš hledat další oběť.

"Ježišikriste," obrátil se Arden Bensenhaver na pilota, "budete se muset jít podívat, jestli se tomu bláznovi něco nestalo. Proč jen dovolujou kdekomu řídit auto?" Bensenhaver a šerifův pomocník vystoupili z helikoptéry a zapadli do stejného rozbředlého svinstva jako uvězněný řidič. "Sakramentsky," ulevil si Bensenhaver.

"No páni," vyjekl šerifův pomocník.

Z druhé strany silnice se na ně poprvé podívala Hope Standishová. Oba muži se k ní se sakrováním brodili rozbláceným polem. Lopatky helikoptéry zpomalovaly. Z okénka auta na ně tupě zíral nějaký muž, ale bylo to dost daleko. Hope si navlékala šaty. Jeden průramek, kde byl původně rukáv, byl roztržený a Hope si musela cíp látky přitisknout loktem k tělu, protože jinak by zůstal jeden její prs obnažený. Teprve teď si uvědomila, jak má ramena a krk rozbolavělé.

Vzápětí se před ní objevil Arden Bensenhaver, zadýchaný a od kolen dolů zablácený. Bláto mu přilepilo látku tak k nohám, že to vypadalo, jako by měl jezdecké pumpky. "Paní Standishová?" zeptal se. "Tolik krve," pronesl bezradně. ,"je mi líto, že nám to trvalo tak dlouho. Ublížil vám?"

Otočila se a zůstala na něho hledět. Viděl otoky kolem obou očí, rozbitý nos - a modrou bouli na čele. "Je to většinou jeho krev," odpověděla. "Ale znásilnil mě. To udělal," řekla Bensenhaverovi.

Bensenhaver měl vytažený kapesník; už se chystal otírat jí s ním obličej, asi jako by chtěl dítěti utírat pusu, ale když viděl, jaká by to byla práce, vzdal se a kapesník zastrčil. "To mně je líto," řekl. "Je mi to líto. Přijeli jsme co nejrychleji. Viděli jsme vašeho chlapce a je v pořádku," oznámil jí Bensenhaver.

"Musela jsem ho vzít do úst," začala mu líčit Hope. Bensenhaver zavřel oči. "A pak to se mnou dělal pořád a pořád," pokračovala. "Chtěl mě zabít, později - řekl mi, že to udělá. Musela jsem ho zabít. A není mi to líto!"

"Samozřejmě že ne," pravil Bensenhaver, "a ani by vám to líto být nemělo, paní Standishová. Určitě jste udělala to nejlepší, co se dalo udělat." Přikývla a pak se zadívala sama sobě na nohy. Natáhla jednu ruku k Bensenhaverovu rameni a on ji nechal, aby se o něho opřela, i když byla trochu vyšší než on, takže aby se o něho mohla opřít hlavou, musela se trochu sehnout.

Bensenhaver si pak uvědomil, co se stalo se šerifovým pomocníkem: ten se totiž šel nahlédnout dopředu do kabiny na Orena Rathe a pozvracel celý přední blatník, před zraky pilota, který přiváděl přes silnici šokovaného řidiče uvízlého auta. Šerifův pomocník s bledou odkrvenou tváří barvy Rathových nohou ozářených sluncem naléhavě žádal Bensenhavera, aby se přišel podívat. Ale Bensenhaver chtěl, aby paní Standishová nabyla v každém ohledu co největšího pocitu bezpečnosti.

"Takže když vás znásilnil, zabila jste ho - když se uvolnil a nedával pozor?" zeptal se jí.

"Ne, při tom" zašeptala mu s hlavou přitisknutou k jeho krku. Strašný puch, který z ní šel, mu téměř docházel až k nosu, ale nicméně držel tvář těsně u ní, aby ji dobře slyšel.

"Chcete říct, že při tom když vás znásilňoval, paní Standishová?"

"Ano," zašeptala. "Pořád byl ještě ve mně a já zrovna našla jeho nůž. Měl ho v kalhotech, na zemi, a chtěl ho použít na mě - až bude hotov -, takže jsem to musela udělat."

"Samozřejmě že jste musela," ujišťoval ji Bensenhaver. "To nevadí." Chtěl jí říct, že by ho bývala měla zabít tak jako tak - i kdyby se ji byl sám zavraždit nechystal. Podle Ardena Bensenhavera neexistoval vážnější zločin než znásilnění - dokonce ani vražda ne, možná s výjimkou vraždy dítěte. Ale o tom toho tolik nevěděl; sám žádné děti neměl.

Byl ženat sedm měsíců, když jeho manželku znásilnili v samoobslužné prádelně, zatímco on čekal venku v autě. Udělali to tři mladíci. Otevřeli jednu obrovskou sušičku s dvířky na pero, posadili ji na dvířka a hlavu jí strčili dovnitř, aby mohla křičet jen do horkých tlumících prostěradel a povlaků a slyšet pouze vlastní hlas, jak hučí uvnitř velkého kovového bubnu a odráží se od jeho stěn. Ruce jí strčili do sušičky i s hlavou, takže byla úplně bezbranná. Nohama dokonce nedosáhla ani na podlahu. Na dvířkách poskakovala nahoru dolů pod všemi třemi, i když se nejspíš snažila nehýbat. Výrostci neměli ponětí, že znásilňují manželku vrchního inspektora. A bylo by ji nezachránilo ani to nejjasnější sobotní noční osvětlení v centru Toleda.

Manželé Bensenhaverovi vstávali časně. Byli ještě mladí a prádlo vozili do samoobslužné prádelny společně. V pondělí ráno před snídaní; zatímco se prádlo pralo, četli noviny. Potom naskládali prádlo do sušičky a odjeli domů na snídani. Paní Bensenhaverová si je pak brala cestou do města s Bensenhaverem, který jel na policejní stanici. Zatímco šla pro prádlo, seděl on v autě; někdy se stalo, že někdo prádlo ze sušičky během doby, co doma snídali, vyndal a paní Bensenhaverová je musela ještě pár minut dosoušet. Bensenhaver čekal. Ale tu ranní dobu měli rádi, protože v prádelně skoro nikdy nikdo nebyl.

Teprve když Bensenhaver viděl, jak vycházejí ti tři výrostci, začínal mít obavy, že manželka vyndává usušené prádlo nějak dlouho. Ale znásilnit někoho dlouhou dobu netrvá, i když to má být třikrát. A vešel do prádelny, kde uviděl, jak ze sušičky vyčnívají nohy jeho manželky; střevíce jí spadly na zem. Nebyly to první mrtvé nohy, které Bensenhaver spatřil, ale rozhodně pro něho byly velice důležité.

Udusila se ve vlastním vypraném prádle - anebo se zadusila, když zvracela - ale ti tři ji zabít nechtěli. Tahle část případu byla náhoda a z neplánovaného charakteru povahy smrti paní Bensenhaverové se u soudu dělala dosti velká záležitost. Advokát prohlásil, že mladíci se chystali "ji jen znásilnit - ne tedy zabít". A ta formulace "jen znásilnit" - jako třeba "ta měla štěstí, vždyť ji jenom znásilnili, je s podivem, že ji nezabili" - se Ardenu Bensenhaverovi hnusila.

"Je dobře, že jste ho zabila," šeptal Bensenhaver Hope Standishové. "Ani zdaleka bychom mu nemohli odplatit," svěřoval se jí. "Rozhodně ne tak, jak by si zasloužil. Udělala jste dobře," šeptal jí. "To jste udělala moc dobře."

Hope očekávala jiný druh zkušeností s policií, spíš kritičtější vyšetřování - aspoň podezřívavějšího policistu a rozhodně člověka velmi odlišného od Ardena Bensenhavera. Především však byla vděčná za to, že Bensenhaver byl starý člověk, zřejmě mu bylo přes šedesát roků - spíš jako by to byl její strýček, anebo někdo sexuálně ještě vzdálenější; dědeček. Řekla mu, že se cítí líp a že je v pořádku; když se narovnala a poodstoupila od něho, spatřila, že mu zamazala krví límeček u košile a tvář, ale Bensenhaver si toho buď nevšiml anebo mu to bylo jedno.

"Tak dobře, ukažte," řekl Bensenhaver šerifovu pomocníkovi, ale ještě jednou se mile usmál na Hope. Šerifův pomocník ho vedl k otevřené kabině.

"Panebože," vyrazil ze sebe řidič uvízlého auta. "Ježišikriste, podívejte se na to, a co je tohle? Kristepane, podívejte se, to budou myslím játra. Nevypadají takhle játra?" Pilot valil oči v němém úžasu a Bensenhaver chytil oba dva za ramena a nemilosrdně s nimi manévroval pryč. Zamířili dozadu k vozu, kde se dávala dohromady Hope, ale Bensenhaver na ně zasyčel. "Nechoďte k paní Standishové. Nechoďte k vozu. Běžte a ohlaste vysílačkou naši pozici," nařídil pilotovi. "Tady bude zapotřebí ambulance nebo něco. Paní Standishovou vezmeme s sebou."

Budou na něho potřebovat igelitový pytel," ukázal šerifův pomocník na Orena Rathe. "Podívejte se, jak vypadá."

"Však se na to podívám," řekl Arden Bensenhaver. Nahlédl do kabiny a ohromením hvízdl.

Šerifův pomocník se chtěl zeptat: "A to zrovna když...?"

"Přesně tak," skočil mu do otázky Bensenhaver. Natáhl ruku do vší té změti na pedálu plynu, ale zřejmě mu to nevadilo. Sahal po noži na podlaze na druhé straně od volantu. Zvedl ho do kapesníku; pečlivě si ho prohlédl, zabalil a strčil do kapsy.

"Podívejte se," šeptal šerifův pomocník spiklenecky. "Slyšel jste někdy, že by si násilník bral prezervativ?"

"Není to běžné," řekl Bensenhaver. "Ale není to neznámé."

"Mně to připadá divný," poznamenal šerifův pomocník. Udiveně se díval, jak Bensenhaver uchopil prezervativ těsně pod okrajem; stáhl jej, a aniž ukápl jedinou kapku, pozdvihl jej proti světlu. Vak byl velký jako tenisový míček. Zřejmě nepraskl.

Bensenhaver vypadal spokojeně; zavázal prezervativ na uzel, jako se zauzlují gumové balónky, a hodil jej daleko do bobového pole, kde by jej vůbec nebylo vidět.

"Nechci, aby se snad někdo pokoušel říct, že to nebylo znásilnění," sdělil tichým hlasem šerifovu pomocníkovi. "Chápete?"

Nečekal na odpověď. Šel zpátky k vozu za paní Standishovou.

"Kolik bylo tomu - tomu klukovi?" zeptala se Hope Standishová.

"Dost starý," odpověděl Bensenhaver, "asi pětadvacet, šestadvacet." Nechtěl, aby cokoli zmenšilo význam skutečnosti, že ona přežila - zvlášť v jejích vlastních očích. Mávl na pilota, který měl paní Standishové pomoci na palubu. Pak šel dojednat s šerifovým pomocníkem další. "Vy zůstanete u mrtvého a u toho mizerného řidiče," přikazoval mu.

"Já žádný mizerný řidič nejsem," zakňoural dotyčný. "Kristepane, kdybyste viděli tu paní na té silnici..."

"A nikdo ať se k tomu autu nepřibližuje," dodal Bensenhaver.

Na silnici ležela košile patřící manželu paní Standishové - Bensenhaver ji zvedl a cválal svým legračním krokem člověka s nadváhou k helikoptéře. Oba muži sledovali, jak se Bensenhaver šplhá na palubu a vznáší se od nich pryč. Slabé jarní slunce jako by zmizelo zároveň s helikoptérou, a jim bylo náhle chladno a nevěděli, kam jít. Do nákladního auta samozřejmě ne a sednout si do řidičova osobního auta znamenalo brodit se znovu přes rozblácené pole. Šli tedy k černému vozu, sundali zadní sklopnou desku a posadili se.

"Zavolá na to moje auto odtahovou službu?" zeptal se řidič.

"Na to nejspíš zapomene," odpověděl mu šerifův pomocník. Uvažoval o Bensenhaverovi; obdivoval se mu a zároveň se ho bál a také si myslel, že Bensenhaverovi nelze tak stoprocentně důvěřovat. Byly tu otázky ortodoxnosti, jestli to přesně vystihovalo podstatu, a o těch šerifův pomocník nikdy nepřemýšlel. Měl totiž příliš mnoho věcí, na které musel myslet zároveň.

Řidič vzadu na voze přecházel sem tam, až to šerifova pomocníka iritovalo, protože to s ním na sklopné desce házelo. Řidič se vyhýbal špinavé smuchlané dece nacpané do jednoho rohu za kabinou; vyčistil si na zaprášeném a zabláceném zadním okénku malou plošku, aby tu a tam mohl nahlédnout jedním okem dovnitř na ztuhlé tělo Orena Rathe. Všechna krev byla již zaschlá a zacákaným zadním okénkem připomínalo řidiči tělo barvou a lesklým povrchem lilek. Šel a posadil se na sklopnou desku vedle šerifova pomocníka, který se zvedl a sám zamířil k okénku podívat se na mrtvého.

"Víte co?" řekl řidič. "I když byla tak strašně zřízená, bylo vidět, že je to hezká ženská."

"Jo, to jo," přikývl šerifův pomocník. Řidič v tu chvíli začal obcházet na voze s ním, takže se šerifův pomocník sebral a šel si zase sednout na sklopnou desku.

"Nesmíte si to tak brát," řekl řidič.

"Já si to tak neberu," odpověděl šerifův pomocník.

"Myslím, že rozhodně nemůžu mít soucit s někým, kdo ji chtěl znásilnit," vysvětloval řidič.

"Já vím, co myslíte," řekl šerifův pomocník.

Šerifův pomocník dobře věděl, že těmhle věcem nerozumí, ale řidičova prostoduchost jej nutila zaujmout postoj, který podle jeho dojmu byl pohrdlivý postoj Bensenhavera vůči němu samému.

"VVy tohohle vidíte hodně, co?" zeptal se řidič. "Myslím: znásilnění, vraždy."

"Dost," přikývl šerifův pomocník se slavnostní důležitostí. Nikdy předtím ještě žádné znásilnění ani vraždu neviděl a uvědomoval si, že dokonce ani teď je nespatřil na vlastní oči a že celou tu zkušenost jako by vlastně viděl zprostředkujícíma očima Ardena Bensenhavera. Napadlo ho, že vlastně viděl znásilnění a vraždu takříkajíc podle Bensenhavera. Měl velice chaotický pocit; hledal nějaký úhel pohledu, který by byl jen jeho.

"No," řekl řidič, když opět nahlížel zadním okénkem do kabiny. "Už jsem viděl ledaco, ale tohle ještě ne."

Šerifův pomocník neměl odpověď.

"Myslím, že je to jako za války," pokračoval řidič. "Je to jako v špatným špitále."

Šerifův zástupce uvažoval, jestli má toho blázna nechat dívat se na Rathovo tělo a jestli to vadí, a když, tak komu? Rozhodně to může být jedno Rathovi. Ale té jeho neskutečné rodině? Jemu, šerifovu pomocníkovi? - prostě neví. A měl by proti tomu něco Bensenhaver?

"Podívejte, nebudete se zlobit, když vám položím takovou osobní otázku?" řekl řidič. "Nebudete mi to mít za zlý?"

"Ale ne, to je dobrý," odpověděl šerifův pomocník.

"Podívejte," začal řidič. "Copak se stalo s tím prezervativem?"

"Jakým prezervativem?" zeptal se šerifův pomocník; mohl mít sice nějaké pochybnosti, zda je Bensenhaverovo chování naprosto rozumné, ale rozhodně nepochyboval, že v tomto případě měl Bensenhaver pravdu. Ve světě podle Bensenhavera by neměl žádný triviální detail zmenšovat ostudný charakter znásilnění.

V té chvíli se konečně Hope Standishová cítila v Bensenhaverově světě bezpečná. Vznášela se vedle něho nad úrodnou zemí, propadala se k ní a snažila se, aby jí nebylo špatně. Začínala opět vnímat věci týkající se jejího těla - cítila jeho pach a cítila každé sebemenší rozbolavělé místečko. Naplňoval ji nesmírný hnus, ale vedle ní seděl ten bodrý policista, který se jí obdivoval - se srdcem plným dojetí nad jejím tak krutým úspěchem.

"Vy jste ženatý, pane Bensenhavere?" zeptala se ho.

"Ano, paní Standishová," odpověděl. "Jsem."

"Byl jste ke mně hrozně hodný," řekla mu Hope, "ale mám dojem, že mi teď bude strašně špatně."

"No samozřejmě," řekl Bensenhaver; zvedl sáček z voskového papíru, který měl u nohou. Byl to sáček od pilotova oběda; na dně zbyly nějaké francouzské brambůrky a umaštěný sáček celý zprůhledněl. Bensenhaver viděl dnem sáčku s francouzskými brambůrkami vlastní ruku. "Nate," podal jí jej. "Poslužte si."

Začínala již dávit; vzala si od něho sáček a obrátila hlavu na druhou stranu. Měla dojem, že sáček nemůže na všechen ten hnus, jaký v sobě cítila, stačit. Na zádech jí spočívala pevná těžká Bensenhaverova ruka. Druhou rukou jí přidržoval pramen zcuchaných vlasů. "Tak je to správně," povzbuzoval ji, "jen ať to jde ven všechno. Uvidíte, jak se vám udělá líp."

Hope si vzpomněla, že když bylo Nickymu špatně, říkala mu úplně totéž. Udivovalo ji, jak dovedl Bensenhaver udělat i z jejího zvracení vítěznou záležitost, ale skutečně se jí hrozně ulevilo - rytmické dávení ji uklidňovalo, stejně jako jeho velké klidné ruce, které ji držely za hlavu a poklepávaly ji po zádech. Když se sáček roztrhl, řekl Bensenhaver: "Žádná škoda, paní Standishová! Sáček nepotřebujete. Tohle je helikoptéra Národní gardy. To uklízí Národní garda. Ostatně - k čemu ta Národní garda je?"

Pilot letěl dál, zamračeně, bez sebemenší změny výrazu v obličeji.

"To jste měla den, paní Standishová!" pokračoval Bensenhaver. "Váš manžel na vás bude hrdý." Ale Bensenhaver uvažoval, že se bude muset předem ujistit; bude si s tím člověkem muset nejdřív promluvit. Arden Bensenhaver měl totiž tu zkušenost, že manželé a jiní lidé vždycky znásilnění úplně správně nebrali.