<<< Literární doupě
Literární doupě

Jerome Klapka Jerome

TŘI MUŽI VE ČLUNU (O PSU NEMLUVĚ)

kompletní kniha (e-book)

 

Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) - CDmp3 (Čte Oldřich Vízner) - Jerome Jerome Klapka
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 201 Kč
Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) - CDmp3 (Čte Oldřich Vízner) - Jerome Jerome Klapka
Oni a já - Jerome Jerome Klapka
 
 
cena původní: 150 Kč
cena: 141 Kč
Oni a já - Jerome Jerome Klapka
Myšlenky lenivého člověka - Jerome Jerome Klapka
 
 
cena původní: 69 Kč
cena: 69 Kč
Myšlenky lenivého člověka - Jerome Jerome Klapka

 

    1   >

 

 

Kapitola I

Tři nemocní - Neduhy Jiřího a Harrise - Oběť sto sedmi smrtelných nemocí - Užitečný předpis - Léčení jaterních potiží u dětí - Zjišťujeme, že jsme přepracováni a že potřebujeme odpočinek - Týden na dmoucí se hlubině? - Jiří navrhuje řeku - Montmorencyho námitky - Původní návrh přijat třemi hlasy proti jednomu.

Byli jsme čtyři - Jiří, Vilém Samuel Harris, já a Montmorency. Seděli jsme v mém pokoji, kouřili a mluvili o tom, jak jsme na tom zle - totiž z lékařského hlediska zle, samozřejmě.

Cítili jsme, jak scházíme, a to nás trochu znervózňovalo. Harris řekl, že chvílemi na něho přicházejí takové zvláštní záchvaty závrati, že sotva ví, co dělá; a potom řekl Jiří, že i on mívá záchvaty závrati a také sotva ví, co dělá. Já zase měl v nepořádku játra. Věděl jsem, že to jsou játra, co je v nepořádku, protože jsem si právě přečetl reklamní leták o zákonem chráněných jaterních pilulkách, v němž byly podrobně popsány všelijaké příznaky, podle nichž člověk pozná, že má játra v nepořádku. Ty příznaky jsem měl všechny.

Je opravdu s podivem, že jsem ještě nikdy nečetl inzerát o nějakém léku, aniž bych došel k přesvědčeni, že jsem zachvácen nemocí, o níž inzerát pojednává, a to v její nejzlovolnější podobě. Pokaždé se mi zdálo, že se diagnóza přesně hodí na všechny pocity, které jsem kdy měl.

Pamatuji se, že jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl, jak se léčí jakési lehké ochuravění, které mě postihlo myslím, že to byla senná rýma. Vytáhl jsem si knihu a přečetl všechno, co jsem si přišel přečíst. Potom jsem, aniž bych si to uvědomil, pomalu obracel listy a začal jen tak studovat jednu nemoc po druhé. Zapomněl jsem, jaká to byla choroba, do níž jsem se zahloubal nejdřív - vím jen, že to byla nějaká strašná metla lidstva - a dřív než jsem pročetl seznam prvotních příznaků, bylo mi jasné, že ji určitě mám.

Chvíli jsem seděl strnulý hrůzou. Potom, otupělý zoufalstvím, znovu jsem začal listovat. Přišel jsem na tyfus - přečetl jsem si příznaky - a zjistil, že mám tyfus a že ho mám už několik měsíců, aniž bych to věděl. Byl jsem zvědav, co všechno mi asi ještě je. Zase jsem zalistoval, našel tanec sv. Víta - a zjistil jsem, jak jsem očekával, že ho mám také. Začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se, že ho prozkoumám do základů, a dal jsem se do toho podle abecedy stránku za stránkou. Prostudoval jsem agorafobii a dověděl jsem se, že jí trpím a že akutní stav nastane asi za čtrnáct dní. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že Brightovu nemoc mám jen v mírném stupni a že při ní mohu zůstat naživu ještě několik let. Měl jsem choleru - s těžkými komplikacemi a pokud jde o záškrt, s tím jsem se podle všeho narodil. Probral jsem svědomitě všech dvacet šest písmen a jen u jediné choroby jsem došel k názoru, že ji nemám; byla to horečka omladnic. Zpočátku se mě to nemile dotklo; viděl jsem vtom jisté zlehčování. Proč nemám horečku omladnic? Proč to skoupé omezováni? Za chvíli však zvítězily city méně sobecké. Uvažoval jsem, že mám všechny ostatní lékařské vědě známé nemoci, potlačil jsem své sobectví a rozhodl se, že se obejdu bez horečky omladnic. Ukázalo se, že trpím dnou v nejhorším stadiu, aniž jsem to dosud zpozoroval, a záduchu že mám zřejmě od dětství. Po záduše tam už žádná další nemoc nebyla, proto jsem usoudil, že mi už nic jiného není.

Seděl jsem a uvažoval. Myslel jsem na to, jaký jsem to z lékařského hlediska zajímavý případ a jakým přínosem bych byl pro lékařskou fakultu. Studenti by nemuseli chodit po nemocnicích, kdyby měli mne. Já sám jsem byl úplná nemocnice. Nepotřebovali by nic jiného než mě obejít a pak si jít pro diplom.

Potom jsem začal uvažovat, jak dlouho asi ještě budu žít. Pokusil jsem se sám se prohlédnout. Zkoušel jsem si tep. Zpočátku jsem ho vůbec nemohl najít. Potom znenadání spustil. Vytáhl jsem hodinky a počítal. Za minutu jsem napočítal sto čtyřicet sedm. Snažil jsem se vyzkoušet srdce. Nemohl jsem je najít. Přestalo bít. Později jsem musel uznat, že tam po celou tu dobu bylo a že tlouklo, ale dokázat bych to nemohl. Ohmatával jsem se po celé přední straně od místa, které nazývám pasem, až k hlavě, kousek po každé straně a kousíček na zádech. Ale nic jsem ani necítil, ani neslyšel. Pokusil jsem se podívat se na jazyk. Vyplázl jsem ho tak daleko, jak to jen šlo, zavřel jedno oko a snažil se druhým ho prohlédnout. Viděl jsem jen jeho špičku a všechno, co jsem z toho získal, bylo, že jsem byl ještě vice jist než předtím, že mám spálu.

Do čítárny jsem vešel jako šťastný zdravý muž. Odtamtud jsem se odplížil jako vetchá ruina.

Šel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád, a když mám dojem, že mi něco je, zkusí mi tep, podívá se na jazyk, mluví o počasí - a nic za to nevezme. Napadlo mě, že by neškodilo, kdybych si teď k němu zašel. "Lékař potřebuje praxi," řekl jsem si. "Bude mít mne. Ze mne nabude větší praxi než ze sedmnácti set obyčejných pacientů, z nichž každý má po jedné nebo po dvou nemocech."

Šel jsem tedy rovnou k němu a on povídá: "Tak co ti je?"

Odpověděl jsem:

"Nebudu tě okrádat o čas, drahý chlapče, vypočítáváním toho, co mi je. Život je krátký a ty bys mohl zemřít, dřív než bych skončil. Ale řeknu ti, co mi není. Nemám horečku omladnic. Proč nemám horečku omladnic, to ti nepovím, ale je jisté, že ji nemám. Všechno ostatní však mám."

A vypravovat jsem mu, jak jsem na to přišel.

Otevřel mi ústa, podíval se do mne, popadl mě za zápěstí a potom mě udeřil do prsou, když jsem to vůbec nečekal - tomu říkám zbabělost - a hned nato do mne vrazil jednou stranou hlavy. Potom se posadil a napsal recept, složil ho a podal mi ho. Strčil jsem recept do kapsy a odešel jsem.

Na recept jsem se nepodíval. Odnesl jsem ho do nejbližší lékárny a podal lékárníkovi. Ten ho přečetla vrátil mi ho.

Řekl, že to nemá. Zeptal jsem se: "Jste snad lékárník?" Odpověděl "Jsem lékárník. Kdybych byl potravinářské družstvo a rodinný hotel v jednom, mohl bych vám posloužit. Poněvadž jsem jen obyčejný lékárník, nemohu vám vyhovět."

Přečetl jsem si recept. Stálo tam:

"1 libra bifteku s
1 pintou piva - každých šest hodin. 1 desetimílová procházka každé ráno.
1 postel přesně v 11 hodin každou noc.
A nepřecpávej si hlavu věcmi, kterým nerozumíš."

Řídil jsem se tím předpisem, což mělo ten šťastný následek - mluvím o sobě - že můj život byl zachráněn a pořád ještě neskončil. A - abych se vrátil k inzerátu jaterních pilulek - teď jsem měl beze vší pochyby příznaky, z nichž hlavní byl "povšechná nechuť k práci jakéhokoliv druhu".

Co v tomto ohledu trpím, nedá se vypovědět. Od nejranějšího dětství jsem byl v tomto ohledu pravý mučedník. Jako chlapce mě tato nemoc neopouštěla téměř ani na, jediný den. Tenkrát nevěděli, že to jsou játra. Lékařská věda byla mnohem méně pokročilá než dnes a přičítali to lenosti.

"Ty Iíný darebo," říkávali, "nemohl bys jít dělat něco užitečného?" Nevěděli ovšem, že jsem nemocen. .

A nedávali mi pilulky; dávali mi pohlavky. A ať se to zdá sebedivnější, ty pohlavky mě často vyléčily - načas. Poznal jsem, že jeden pohlavek měl na má játra větší účinek a víc mě povzbudil,

abych ihned šel a bez dalšího otálení udělal to, co chtěli, než teď celá krabička pilulek.

Víte, často se stává, že ty jednoduché, staromódní léky mají větší účinek než celá lékárna.

Seděli jsme asi půl hodiny a navzájem jsme si popisovali své nemoci. Vylíčil jsem Jiřímu a Vilému Harrisovi, jaké mám pocity, když ráno vstávám, a Vilém Harris mi řekl, jaké má pocity on, když jde spat; a Jiří stál u krbu a vtipně a přesvědčivě nám názorně předvedl, jak mu je v noci.

Jiří si namlouvá, že je nemocen; ale věřte, ve skutečnosti mu vůbec nic není.

Vtom zaklepala na dveře paní Poppetsová a zeptala se, jestli bychom už nechtěli večeřet. Smutně jsme se jeden na druhého usmáli a řekli jsme, že snad bude dobře, pokusíme-li se pojíst nějaké to sousto. Harris řekl, že kousek něčeho v žaludku často drží nemoc na uzdě. Paní Poppetsová přinesla podnos, my jsme si sedli ke stolu a nimrali jsme se s kouskem roštěnky na cibuli a s reveňovým koláčem.

Musel jsem být velice nemocný, protože se pamatuji, že po první půlhodině, nebo tak nějak, jako bych byl ztratil všechen zájem o jídlo, a což je věc u mne zcela nezvyklá - ani sýr jsem už nechtěl. Když jsme se zbavili této povinnosti, znovu jsme naplnili sklenice, zapálili si dýmky a pokračovali v rozhovoru o svém zdravotním stavu. Nikdo z nás nemohl s jistotou určit, co nám vlastně je, ale jednomyslně jsme se shodli, že ať je to cokoliv, je to následek přepracování.

"Potřebujeme odpočinek," prohlásil Harris.

"Odpočinek a úplnou změnu," řekl Jiří. "Přílišný nápor na náš mozek způsobil oslabení celého organismu. Až změníme okolí a zbavíme se nutnosti myslet, získáme znovu duševní rovnováhu." Jiří má bratrance, kterého na účtech obvykle jmenují jako studujícího medicíny, proto je přirozeně v jeho rodině zvykem vyjadřovat se doktorsky.

Souhlasil jsem s Jiřím a navrhl jsem, že bychom měli vyhledat nějaké odlehlé, starosvětské místečko, daleko od šílícího davu, a prosnít slunný týden mezi jeho ospalými uličkami - nějaký polozapomenutý koutek, který víly ukryly mimo dosah hlučného světa - nějaké malebné orlí hnízdo na útesech Času, kam jen z dálky a slabě bude zaléhat zvuk rozbouřených vln devatenáctého století.

Harris řekl, že si myslí, že by to bylo hloupé. Zná prý takové místo, o jakém mluvím; všichni tam chodí spat v osm hodin a člověk tam nenajde rozhodčího ani za dobré slovo, ani kdyby zlatem platil, a pro tabák abys pochodoval deset mil.

"Ne," pravil Harris, "chcete-li odpočinek a změnu, není nad cestu po moři."

Proti cestě po moři jsem důrazně protestoval. Cesta po moři vám udělá dobře, máte-li na ni dva měsíce, ale na týden, to je hříšná pošetilost.

Vyjedete v pondělí, v hloubi duše pevně přesvědčeni, že prožijete cosi příjemného. Zamáváte vesele na rozloučenou chlapcům na pobřeží, zapálíte si svou největší dýmku a pyšně si vykračujete po palubě, jako byste byl kapitán Cook, sir Francis Drake a Kryštof Kolumbus v jedné osobě. V úterý si myslíte, že jste měl raději zůstat doma. Ve středu, ve čtvrtek a v pátek si přejete být mrtev. V sobotu jste schopen spolknout trochu hovězího vývaru, sedět na palubě a odpovídat s unylým, nasládlým úsměvem na otázky dobrosrdečných lidi, je-li vám už Iíp. V neděli se začnete zase procházet a jíst hutnou stravu. A v pondělí ráno, když stojíte s kufrem a deštníkem v ruce u zábradlí paluby a čekáte, až budete moci vystoupit na pevninu, začíná se vám to Iíbit.

Pamatuji se, jak můj švagr jednou podnikl krátkou zdravotní cestu po moři. Koupil si zpáteční Iístek z Londýna do Liverpoolu. Když dorazil do Liverpoolu, jeho jedinou snahou bylo ten zpáteční lístek prodat.

Nabízel ho po celém městě s obrovskou slevou, jak jsem slyšel, a nakonec ho prodal za osmnáct pencí mladíkovi žloutenkového vzhledu, kterému lékař právě doporučil pobyt u moře a pohyb. "Moře!" zvolal můj švagr, tiskna mu Iístek vřele do ruky, "užijete ho na celý život, a pohyb? Když budete na lodi jenom sedět, užijete si ho víc, než kdybyste na pevnině dělal kotrmelce."

On sám - můj švagr - se vrátil vlakem. Prohlásil, že severozápadní železnice je pro něj zdravá ažaž.

Jiný můj známý podnikl týdenní cestu podél pobřeží, a než vyjeli, stevard se ho zeptal, chce-li platit za každé jídlo zvlášť, nebo jestli si chce předplatit celé stravování.

Doporučil mu to druhé, poněvadž to přijde mnohem laciněji. Za celý týden prý mu budou počítat dvě libry pět šilinků. K snídani dostane rybu a po ní nějaké opečené maso. Oběd je v jednu a skládá se ze čtyř chodů. Večeře - polévka, ryba, předkrm, pečeně, drůbež, salát, cukroví, sýr a zákusek - se podává v šest. A v deset je druhá večeře.

Můj přítel, který je velký jedlík, se rozhodl pro předplatné. Oběd se podával, právě když minuli Sheerness. Nebyl tak hladový, jak by měl být, spokojil se tedy kouskem vařeného hovězího a několika jahodami se smetanou. Odpoledne byl velmi zamyšlený a jednu chvíli měl dojem, že už celé týdny nejí nic jiného než vařené hovězí, a chvílemi se mu zase zdálo, že jahodami se smetanou se živí už dlouhá léta.

Ale ani hovězí, ani jahody se smetanou se nezdály být spokojené jako by se jich byl zmocnil neklid.

V šest hodin mu přišli oznámit, že se podává večeře. Nevzbudilo to v něm žádné nadšení, ale řekl si, že by si měl z těch dvou liber pěti šilinků něco odpracovat, a proto sešel dolů, přidržuje se lan a jiných věci. Dole u schodů ho přivítala libá vůně cibule a horké šunky, mísící se s vůní smažené ryby a zeleniny. Potom k němu přistoupil stevard s úlisným úsměvem a řekl:

"Čím vám mohu posloužit, pane?" "Pomozte mi odtud," zněla mdlá odpověď.

Rychle ho dopravili nahoru, opřeli ho o zábradlí na závětrné straně a odešli.

Příští čtyři dny vedl prostý a bezúhonný život, živil se kapitánovými mizernými suchary a sodovkou; teprve když se blížila sobota, zpychl a přešel na slabý čaj a suchou topinku a v pondělí zhltl slepičí vývar. V úterý opustil loď, a když se vzdalovala od přístavu, díval se lítostivě za ní.

"Odjíždí," řekl, "odjíždí a na její palubě je za dvě libry jídla, které patří mně a které jsem nesnědl."

Kdyby prý byl zůstal na lodi ještě den, byl by to určitě dohonil. Proto jsem byl proti cestě po moři. Ne - jak jsem to už vysvětlil - kvůli sobě. Mně není nikdy špatně. Ale bál jsem se o Jiřího. Jiří tvrdil, že mu nic nebude, cesta by se mu líbila, ale radil by Harrisovi a mně, abychom o ní ani neuvažovali, protože si je jist, že bychom oba dostali mořskou nemoc. Harris řekl, že nedovede pochopit, jak se lidem podaří dostat mořskou nemoc, prý se mu zdá, že ji lidé předstírají, aby byli zajímaví - on prý si často přál dostat mořskou nemoc, ale nikdy se mu to nepodařilo. Potom nám vypravoval, jak se plavil přes Kanál, když moře bylo tak rozbouřené, že lidé museli být k lůžkům přivázáni, a jak on a kapitán byli jediné živé bytosti na palubě, kterým nebylo špatně. Někdy to byl on a zástupce kormidelníka, kteří nebyli nemocni, ale vždycky to byl on a ještě jedna osoba. Když to nebyl on a ještě jedna osoba, byl to on sám.

Je to zajímavé, ale nikdo nikdy nedostane mořskou nemoc - na pevnině. Na moři se setkáte se spoustou lidi, kterým je velmi zle, setkáte se tam s celými lodními náklady takových lidí, ale na pevnině jsem se ještě nesešel s člověkem, který by vůbec věděl, co to mořská nemoc je. Je záhada, kde se skrývají, když jsou na pevnině, ty tisíce a tisíce nemocných lidí, jimiž se každá loď jen hemži.

Je-li většina lidí jako člověk, kterého jsem viděl jednoho dne na lodi, jež plula do Yarmouthu, dovedl bych tuto zdánlivou záhadu snadno vysvětlit. Vzpomínám si, že jsme právě minuli southendské molo, když jsem viděl, jak se nebezpečně vyklání z jednoho okénka. Šel jsem k němu a snažil se ho zachránit.

"Hej, nevyklánějte se tolik;' povídám a chytnu ho za rameno. "Spadnete do moře."

"Ach, kéž bych tam spadl," to bylo všechno, co mi odpověděl, a tak jsem ho nechal být.

Za tři týdny jsem se s ním setkal v kavárně jednoho hotelu v Bathu. Vypravoval o svých cestách a nadšeně vykládal, jak miluje moře. "Člověk musí být dobrý mořeplavec; ` odpověděl na závistivou otázku jednoho prostoduchého mladíka. "Přiznávám se, že jednou mi bylo trochu divně. U Hornova mysu. Druhého dne loď ztroskotala."

Zeptal jsem se ho: "Nebylo vám jednou trochu nevolno u southendského mola a nepřál jste si, aby vás shodili do moře?"

"U southendského mola?" opakoval nechápavě.

"Ano. Cestou do Yarmouthu, v pátek tomu byly tři týdny." "Ach ano = `odpověděl a tvář se mu vyjasnila. "UŽ si vzpomínám. To odpoledne mě bolela hlava. Způsobila to nakládaná zelenina, rozumíte? Nejhanebnější nakládaná zelenina, jakou jsem kdy na slušné lodi jedl. Také jste ji jedl?"

Vymyslel jsem si skvělý prostředek proti mořské nemoci. Spočívá v balancování. Postavíte se doprostřed paluby, a když se loď zvedá a hází sebou, pohybujete tělem tak, aby se stále drželo zpříma. Když se zvedá příď lodi, nakloníte se kupředu, až se paluba skoro dotkne vašeho nosu. A když se zvedne záď, nakloníte se dozadu. Hodinu nebo dvě to jde, ale týden balancovat nemůžete. Povídá Jiří:

"Vydejme se na řeku."

Tam prý budeme mít svěží vzduch, pohyb a klid. Neustálá změna okolí zaujme našeho ducha (včetně toho, co Harrisovi z něho ještě zbylo), těžká námaha nám dodá chuť k jídlu a bude se nám po ní dobře spát.

Harris prohlásil, že podle jeho mínění by Jiří neměl dělat nic, co by ho učinilo ještě ospalejším, poněvadž by to mohlo být nebezpečné. Nechápe prý dobře, jak by Jiří mohl spát ještě víc, než spí, když den má jen čtyřiadvacet hodin, v létě jako v zimě. Kdyby však dokázal spát ještě víc, mohl by docela dobře být mrtev a alespoň by ušetřil za stravu a byt.

Jemu, Harrisovi, by se však řeka hodila jako "Č". Co to je "Č", nevím (ledaže by to byl čaj za šest pencí i s chlebem, máslem a pečivem podle libostí, což je za ty peníze levné, když to má člověk místo oběda). Zdálo se, že všichni jsou pro řeku, což je řece jenom ke cti.

I mně se hodila jako "Č" a Harris i já jsme uznali, že Jiří měl dobrý nápad. Řekli jsme to tónem, který měl naznačit, jak jsme překvapeni, že Jiří projevil tolik rozumu.

Jenom Montmorency nebyl tím návrhem nadšen, Montmorency nikdy nestál o řeku.

"Pro vás lidi je to dobré," říkává, "máte řeku rádi, ale já ji rád nemám. Nemám tam co dělat. Krása krajiny mi nic neříká a taky nekouřím. Když vidím krysu, nechcete zastavit; a když chci spát, děláte s člunem hlouposti a shazujete mě do řeky. Podle mne je celá ta věc čiré šílenství."

Byli jsme však tři proti jednomu, a tak byl návrh přijat.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist