Jerome Klapka Jerome
překlad: Petr Fantys

DĚLAT VĚCI S ROZMYSLEM JE ZTRÁTA ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O tom, že dělat věci s rozmyslem
je ztráta času

Všimli jste si někdy, jak z domova odchází žena? Když z domova odchází muž, prohlásí: „Jdu pryč. Vrátím se brzy.“

„Ale, Georgi,“ vykřikne manželka z druhého konce domu, „počkej přece chvilku. Chci, abys…“ Zaslechne však jen zvuk padajících klobouků, po němž následuje prásknutí dveří.

„Georgi, snad jsi ještě neodešel!“ zakvílí. Je to pouhý výraz zoufalství. Ve skutečnosti ví velmi dobře, že George už je pryč. Celá udýchaná doběhne do předsíně.

„Mohl chvilku počkat,“ mumlá si pro sebe, zatímco zvedá klobouky ze země. „Chtěla jsem, aby toho ještě tolik zařídil.“

Neotevře však dveře a nepokusí se ho zastavit, neboť ví, že už je někde v polovině ulice. Takhle podle a nízce se přece neodchází z domu, pomyslí si žena. Muži jsou ale takoví.

Když však odchází ven žena, všichni o tom vědí. Neplíží se tajně z domu, ale naopak všem oznamuje, že jde pryč. Obvykle to začne oznamovat někdy během odpoledne den předtím, než má skutečně odejít, a opakuje to s jistými přestávkami až doby, kdy se podává čaj. Při čaji se náhle rozhodne, že nikam nepůjde a že to raději odloží na pozítří. O hodinu později si řekne, že by přece jen mohla jít zítra, a vše přichystá k tomu, aby si večer mohla umýt vlasy. Přibližně během další hodiny se u ní střídají záchvaty euforie, kdy se velmi těší, až si vyjde ven, s chvílemi malomyslnosti, během nichž na ni padají zlé předtuchy. U večeře přemluví nějakou jinou ženu, ať jde s ní. Ta druhá žena je celá nadšená, dokud si nevzpomene, že vlastně nikam jít nemůže. První žena ji však přesvědčí, že ve skutečnosti může.

„Dobrá,“ odpoví druhá žena, „ale ty nemůžeš. Zapomněla jsi na Jonesovy.“

„To je pravda,“ odvětí ta první a je naprosto v rozpacích. „To je mrzuté. A ve středu taky jít nemůžu. Musím to tedy odložit na čtvrtek.“

„Jenže ve čtvrtek zase nemůžu já,“ prohlásí ta druhá.

„Tak jdi tedy beze mě,“ prohlásí ta první tónem člověka, který obětuje svůj životní sen.

„Ale to by mě ani nenapadlo,“ velkoryse vykřikne druhá žena. „Počkáme do pátku a pak půjdeme spolu.“

„Řeknu ti, co uděláme,“ oznámí jí ta první. „Vyjdeme ven brzy ráno,“ (vypadá to jako vnuknutí), „a vrátíme se dřív, než Jonesovi přijedou.“

Dohodnou se, že budou spát společně, a v jejich myslích se rodí jistá předtucha, že by to mohl být jejich poslední spánek v životě. Do postele se odeberou celkem brzy a mají s sebou láhev na teplou vodu.

V noci člověk slyší neustálé šplouchání vody a jejich hovor.

Ke snídani přijdou dost pozdě a tváří se velmi mrzutě. Zdá se, že obě jsou skálopevně přesvědčené, že je do této nesmyslné situace dostala neodbytná pošetilost té druhé. U jídla se každých pět minut ptají, jestli je ta druhá už hotová. Vypadá to, že jim pouze zbývá nasadit si klobouk a mohou jít. Hovoří o počasí – uvažují, jaké asi bude. Přály by si, aby si už konečně vybralo, tak či onak. Váhavé počasí je rozhořčuje. Po snídani to vypadá, že je stále ještě zataženo, a tak se rozhodnou celý (...)

(......)