Jerome Klapka Jerome
překlad: Petr Fantys

DĚLAT VĚCI S ROZMYSLEM JE ZTRÁTA ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O naší ušlechtilosti

Setkával jsem se kdysi jako novinář s jedním poangličtělým starým Francouzem. Měl vlastní teorii o tom, co se s člověkem stane v budoucnosti, a musím říct, že tato teorie mi v životě poskytla víc duchovní potravy, než jsem byl tehdy ochoten připustit. Byl to energický chlapík s živýma očima. Žádná krajina sladké zahálky se pro něj nemohla stát rájem. Naše nebesa stavíme z kamenů naší touhy: Nor s rezavými vousy z dávných časů dostane nepřítele, s nímž může bojovat, a pohár, který může vypít; umělecky založený Řek háj plný oživlých soch; Indián své šťastné loviště; Turek svůj harém, Žid svůj Nový Jeruzalém vydlážděný zlatem a ostatní podle svého vkusu, který je omezen pouze mírou vlastní představivosti.

Jen velmi málo věcí mi v dětství nahánělo větší hrůzu než nebesa, jejichž podobu mi načrtli někteří dobří lidé v mém okolí. Dozvěděl jsem se, že když se ze mě stane hodný chlapeček, budu si česat vlasy a přestanu týrat kočku, dostanu se po smrti s největší pravděpodobností na místo, kde budu celé dny způsobně sedět a zpívat chvalozpěvy. (No jen si to představte! To měla být odměna pro zdravého chlapce za to, že bude hodný.) Nebyla by tam žádná snídaně, oběd, svačina ani večeře. Jedna stará dáma mě trošku povzbudila, protože mi naznačila, že tento monotónní život občas přeruší trocha many. Jenže představa věčné many mě omrzela a moje návrhy týkající se zmrzliny a cukrových věnečků byly odmítnuty jako neuctivé. Neměla tam být žádná škola, ale nehrál by se tam ani kriket nebo pasák. Ujišťovali mě, že bych necítil žádnou touhu udělat dalšího „andělíčka“ tak, že bych sjel dolů po nebeském zábradlí.

„A to začneme zpívat, hned jak ráno vstaneme?“ tázal jsem se.

„Nebude tam žádné ráno,“ zněla odpověď. „Nebude tam den a noc. Bude to vlastně takový dlouhý den bez konce.“

„A budeme zpívat pořád?“ trval jsem na svém. „Ano. Budeš tolik šťastný, že se ti bude chtít pořád zpívat.“

„To se nikdy neunavím?“

„Ne, nikdy. Nikdy nebudeš ospalý. Nebudeš mít hlad ani žízeň.“

„A takhle to bude až navěky?“

„Až navěky věků.“

„Bude to tak milion let?“

„Milion, pak další milion a potom ještě další milion. Nikdy to neskončí.“

Až dodneška si vzpomínám na muka, která jsem zažíval během nocí, kdy jsem nemohl usnout a myslel na to nekonečné nebe, odkud, jak se zdálo, nebylo žádného úniku. To druhé místo bylo totiž také věčné. Kdyby věčné nebylo, možná by mě lákalo hledat útočiště tam.

My dospělí máme otupělé mozky a nejsme zvyklí o mnoha věcech přemýšlet – dětem těmito tématy zákonitě ubližujeme. Věčnost, nebe a peklo jsou slova, která pro nás nemají pražádný význam. Opakujeme si je, když drmolíme své modlitby a sdělujeme našemu samolibému domýšlivému já, že jsme jen ubohými hříšníky. Jenže dítě, které je v našem světě „inteligentním cizincem hledajícím poznání“, vnímá tato slova jako strašlivou skutečnost. Jestli mi čtenáři nevěříš, postav se někdy ty sám v noci pod oblohu plnou hvězd a vyřeš otázku věčnosti. Vsadím se, (...)

(......)