Alois Jirásek

PSOHLAVCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII.

Manka Přibkova doma všecko pěkně uklidila, uchystala, aby až hosté přijdou, bylo všecko jak náleží. Těšila se, prozpěvovala si nějakou veselou, vyběhla přede dvorec, když venku se strhl pokřik, že již sedláci jdou z Trhanova. Šli a také její otec – sám však. Než ani to ji hned nezarazilo. Připadloť jí, že na »smlouvy« musí Pocínovští přijít sami, jako znenadání. Ale když na otcovu tvář pohlédla a když jeho oči na ní utkvěly, píchlo ji zlé tušení, zachmuřilo rozradostněnou její mysl. Matěj Přibek byl velice podrážděn. Dcera se ho neodvážila ani zeptat, a když pak starý otec se otázal, jak pořídili, odbyl ho zkrátka a za chvíli pak odešel někam do polí, aby nemusil slyšet a mluvit o tom, co se dnes událo na trhanovském zámku. Když to Manka v sousedství přezvěděla, div že se nedala do pláče. Námluvy zmařeny!

To jistě dnes už nepřijdou. Dědeček, jak o všem uslyšel, na její smlouvy a vdavky ani nevzpomněl, ale sedě u hrubého špalku, maje ruce sepjaty, starou hlavou pokyvoval a polonahlas si opakoval: »Ta chometa! Ta chometa!«

Zatím vnučka jeho na sadě v samotě pláči se neubránila. Než nebyly to jen slzy zármutku, nýbrž i hněvu. Nebyla by to ani Matěje Přibka dcera, kdyby s hněvem nevzpomněla na toho, jenž všeho zármutku příčinou, na trhanovského pána, jehož hlavě zle tu žehnala. Jen na chvilku se potěšila, a to když mladý Šerlovský znenadání se zjevil. Přiběhl jen jako na skok, aby jí vysvětlil, proč nepřišli, aby jí pověděl, co se dnes stalo. Oči statnému chlapci se jen jiskřily, když vzpomínal na ošemetnost Lammingerovu i na to, jak Kozina s Hrubým a Sykou jim zabránili obořit se na toho katana panského.

Pak zase na sebe a na svou zmařenou radost vzpomněl.

»Tepřiva za zámkem jsem si vzpomíl, že jsme chtíli k vám. Hale táta náš nemíli hani pomyšlení. „Vodložíme to,“ práli. „Jaký by to bulo chčestí, dnes, hdyž je tulik zlosti.“«

Manka mlčíc klopila hlavu. Chlapec ji vtom pojal za ruku, potřásl jí a srdečně promluvil:

»Dívče má zlatá, tu rukú dáním jsi má před pánembohem. Co nebulo dnes, bude zejtra. Tys mi súzena ha budeme živi kerak zrnka v klásku.«

Přižehnul milou dívčí k svému srdci. To byly jejich námluvy venku na sadě, kde jarní slunce budilo květy a stromy, kde jim v tu chvíli zpíval skřivan jásavou píseň –

Jarní práce na polích a lukách byly odbyty. Tentokráte snáze a pohodlněji, poněvadž každý jenom svému poli, své louce sloužil, nemarně nejkrásnější dny, jako jindy, do loňska ještě, bývalo, na panském. Na všem Chodsku jako by roboty přestaly, jako by dávná svoboda, vybojována, po dlouhém věku opět se navrátila.. Nikdo vzkazů panských správců a výhrůžek nedbal. Všude jako by zapomněli, co jim krajský hejtman na trhanovském zámku přečetl. Nezapomněli, nedbali však, protože tomu nevěřili.

Dost bylo všude práce, a přece přemnozí hospodáři, zvláště starší a rychtářové, často z domu, přes pole odcházeli, obyčejně za soumraku, zvečera. Kam, neřekli, hospodyně však věděly, že jdou se někam radit o tom (...)

(......)