Alois Jirásek

PSOHLAVCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII.

Tak to Hančí Dorle přála, že se jí muž domů vrátil! Slyšelať předtím její stesk a srdečně ji litovala. A teď pojednou, znenadání, ji samu stihl podobný zármutek, Kozina jí odejde. Nešťastného toho soudu! Připravuje se a chystá na ten odchod, již určuje a ustanovuje, co a jak v hospodářství. A ta stará – matka jeho, ta jako by šel někam hejtu. Ještě ji těší, že to pro něj čest, že za několik dnů, za týden, za dva že se vrátí, a to že již poslední cesta.

Poslední cesta! Ó, by bůh dal!

Jiskra dobré i správné noviny přinesl. Přišloť jemu vzápětí skrze krajský úřad plzeňský ohlášení z Vídně, že žaloby Chodů odevzdány jsou k apelačnímu soudu, a zároveň nařízení, aby Chodové kromě vyslané již deputace poslali sedm schopných a řádných mužů, důvěrníků, k témuž soudu do Prahy ke konečnému té pře rozhodnutí.

»Ó, proč mezi ně také Kozinu volili!« stýskala v duchu Hančí. »Proč také on to přijímal.«

A jak ochotně to učinil! Do Vídně nechtěl, do Prahy však rád, tam že netřeba umět německy, tam že možná mluvit a se bránit a něco vymoci. Jiskrova zpráva a to úřední oznámení teď snadno uvěřil, že to, co jim bylo hlášeno na trhanovském zámku, bylo nepravé, umluvené, a že měl Kozina pravdu, když se tam krajskému hejtmanovi ozval. Tam již bylo všeho konec, a ještě tresty hrozili! Proto tak páni pospíchali a hned přísahu poddanství a člověčenství žádali. Teď všecko znovu k apelačnímu soudu! Co asi Lomikar říká? Neraduje se asi, že tak zle vyzrál na sedláky. Nuže, teď se to již nadobro rozhodne. Ti poslové přinesou z Prahy, dá bůh, jiné rozhodnutí. Všude se na jejich cestu těšili a patřili s důvěrou vstříc jejímu výsledku.

Kozina byl klidný, v duchu potěšen, pln dobrých nadějí. Jen ten den před odjezdem vzmáhal se ho nepokoj. Dopoledne ještě byl u starého strýce draženovského, nastávajícího společníka svého. Odpoledne meškal doma. Hančí chystala mu vše na cestu, zamklá, smutná. Nic, ani ta calta jí nešla od rukou, často zapomínala, pletla se. Zvečera odešel Kozina ještě na skok k Sykovi a s ním odebral se k Matěji Přibkovi.

Zastali ho, jak sedě u špalku jedl. Sousedé přisedli k němu na židle a rozvážný Syka začal řeč o nastávající cestě do Prahy. Podotkl, že tentokráte to snad jinak dopadne.

»Hasi jako ve Vídni,« vpadl mu Přibek do řeči. Promluvil úsečně, ne bez úsměšku.

»Bulo by to tenkráte teky jinačí, hale ty rvačky, ha voračky.«

»Tak?« mínil Přibek. »Nínčkon jsme vás poslali ha buli jsme kerak myšky, hani jsme se nehnouli. Huvidíme.«

»Šak pro tuto k tobě deme, prosit, habyste ešče vydržíli ha tuten čas mlčíli ha čekáli,« mluvil Kozina. »Slib nám to, Matěji!«

»Hm, na mne dete, já jsem ten – nu, nehnu se, dají–li mi pokoj. Huvidím, co vy zmůžete. Hale to povídám, esli páni začnú, bjít se nedám! Jináč, jak jsem prál, tu rukú dáním. Počkáme, haž s jakú se vrátíte. Mnoho chčestí!« Podal mužům ruku.

»Přibek, te slovo,« pravil Kozina, když se Sykou ze dvora Matějova odcházel. »Nínčkon jsem husedlej!«

Večer zasedl mezi (...)

(......)