Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I

Mikuláš Frnčala z famílie^[1] Koziců, starý, bílých knírů i vlasů, vítal hosti už třetí den. Vítal i hostil. Jeho roubená kurie pod doškovou střechou byla jich plna, zvláště třetího dne, a stáj nestačila jejich koňům, ač všichni hosté koňmo nepřijeli.

Zemané z domácích famílií Maloveckých a Kuděrašů přišli ovšem pěšky. Jen hlava třetí famílie, Matuka Juro, ohromný, velký, ducatých tváří, černých knírů a černých očí pod hustým obočím, dal si osedlat a přijel na své těžké brůně^[2] dlouhého ohonu, ač měl do Kozicovy kurie skoro co by kamenem dohodil, kousek za potok pod starými stromy.

Zato ze sousední dědiny Haluzic pěšky přijechal urozený Ondris Chujava alias Slimáček, chudý, ale statečný zeman, který si nejvíce na tom zakládal, že v rodině stál s velkomožnými pány Ostroluckými. Přijechal ke Kozicům do zemanské dědiny Podhradí v Bošácké dolině pěšky, poněvadž neměl koně; také jeho bílý, zemanský plášť byl dost otřelý, pás však, staré dědictví, leskl se stříbrnými kroužky vybíjenými, jakož i rukojeť šavle, kterou již jeho děd nosíval.

Ostatní ze sousedství blízkého i dalšího přijeli na koních: Pavel Rakolubský z Rakolub, mladý, veselý, v bílé nové širici^[3] a v rudých přiléhavých nohavicích, Blažej Sebeslavský z Haluzic, starší už armalista^[4], vrásčitý, rudého hrdla a sivých knírů, a Jiří Slamko z Ivanovců, čtyřicetiletý, malý, ale sporý, jako suk, a ramenatý.

Do vrat přišel jim naproti nejmladší Frnčalův syn, Ondrejko, jako v lese urostlý, v bílých nohavicích přiléhavých, v modré košili přes ně, přepásané lesklým pasem, pětadvacítiletý, tmavých vlasů za uši sčesaných, jarý v každém pohybu, svěží, s úsměvem v očích i na rtech.

U prahu pak je vítal starý Frnčala Kozic, vrásčitý, zdravě však zardělý. Vítal je vážně, ne tak vesele jako syn Ondrejko, ač měl míti radost, že se mu předevčírem ze světa vrátil nejstarší, Janko, jemuž říkali Vlk.

Ze světa, z vojny přijel, slavně se navrátil, s kolika koňmi pěkně sedlanými i vzatky a kořistí obtíženými. Ale nepřivezl s sebou bratra Štefana, Frnčalova druhorozeného, jejž před čtyřmi lety vylákal na vojnu, do Jiskrových služeb. Ani pravé zprávy o něm nepřinesl. Nic nemohl otci povědět, kde nyní Štefan je, kam se poděl; proto koně, dary, jež přivezl, starého hrubě netěšily. A to jej hnětlo, že Janko o Štefanovi nerad mluvil, že řeči o něm, jak mohl, se uhnul, a když uhnout nemohl, všelijak slova točil. Z toho zlé tušení zasmušovalo starce, a nadto jej tajný strach obcházel, že na Štefanovi ještě není dost, že Janko bude chtít ještě nejmladšího, že si přijel pro Ondrejka, toho že bude lákat, až ho vytáhne a odvede. Sic o tom ještě ten Vlk hromovitý ani nehlesl, ale blýská pořád tou kořistí před oči, Jiskru chválí a službu v jeho rotách.

Ale starý Frnčala si už napřed tvrdě umiňoval, že ne, ne, Ondrejko že nepůjde, nesmí, toho že nepustí, a třeba i Janko zmodral. No a, v duchu se utěšoval, vždyť Ondrejko sám nebude pospíchat, už kvůli panně Zuzce, kvůli té snad že se zdrží, ač je (...)

(......)