Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

V nádvoří pořád hlučno; zemané u Jankových koní byli jako přimraženi. Prohlíželi je od uší do kopyt, krk i chřípě, zrak, zadek, prsa, obdivovali běloušův lesklý kantár i dek, sedlo i řemení, rozkládali, rozkřikovali se, hlučně se bavili; pro koně zapomněli i na víno a medovinu v jizbě.

Její stěny i veliká pec v rohu, obílené, ale ne již nejbělejší, prosvitly od zlatého světla; zbraň po stěnách, rukojeti dvou mečů a šavle, zableskly se kovovým leskem i hroty oštěpů v koutě postavených, nad nimiž visela lovecká tenata. V rohu nad těžkým stolem živěji prohlédly ze schnoucích lipových haluzí křiklavé barvy hrubé sošky Marie Panny.

Na nenatřených, těžkých lavicích podél stěn ležely pláště i čapky hostí; Chujavův probělával se na truhle u pece, a kulatá tmavá čapka s rovným dýnkem a s pérem v bronzové agrafě^[10] ležela na něm.

V slunečném jasu, jenž se rozlil tichou jizbou tmavého povalového stropu, zablýskaly se na stole kolem dvou džbánů cínové poháry, zaleskly se i hliněné koflíky i jeden ze zelenavého skla. Byly opuštěny, až na ten na rohu, u kterého seděl švagr starého Frnčaly, Blažej Rozvadský alias Dým, bratr nebožky Frnčalovy manželky Evy, starý armalista vysoké postavy, o pět let mladší nežli Frnčala, ale o víc ještě statnější, zachovalejší, na nějž tesklivost stáří tak nechodila jako na švagra Kozice.

Seděl zdravě zardělý, bílých knírů, patrně voskem přitužených, ale tmavého, hustého obočí, v dlouhé sukni přepásané, v nízkých žlutých škorních s klínovými výkrojky po stranách, v krátkých holeních nad kotníky přes úzké nohavice. Bílé dlouhé vlasy měl na spáncích v rulíčky pečlivě upleteny.

Popíjel, navlhlé kníry utíral, pás potáhl, prsa vypjal, spokojeně zafuněl, až se mu naduly tváře pitím zardělejší. Hluku z nádvoří naslouchal s účastenstvím, dychtivě, a sotva viděl švagra Frnčalu, jenž přecházel jizbou ruce nazad, s hlavou pochýlenou, zamyšlen. Myslil zase na Janka i na to, teď že to propukne, teď že on promluví stran vojny.

Ať si je všecky sebere, uvažoval, ať si všichni táhnou, ale jen ať se neopováží vyzývat Ondrejka. Starý Kozic zas už se v duchu chystal na odpor, ač v hloubi duše oslaboval to jeho odhodlání tajný strach z Janka.

Už neměl na něj dost síly, cítil to, a Janko jako skála, všecko mu jedno, všeho se odváží. Ale přece mu ukáže, poví mu, kdyby začal, že on, Frnčala, má ještě právo, on otec –

Na švagra Rozvadského zapomněl, že je s ním, ač Rozvadský jen kvůli němu zůstal ve světnici; jinak byl by rád s ostatními ven vyrazil podívat se na koně a povědět třeba, co zas on, jak bývalo na hradě Beckově (dvě hodiny odtud za Váhem), kde sloužil od pacholetských let, kdež i latině se naučil, tam na slavném Beckově ve službách pana Stibora ze Stibořic, kterýž u Zikmunda krále tolik vážil. Blažej Dým rád se tím pochlubil, jak jezdil s tím velkomožným pánem, jak se s ním dostal do dalekých zemí, jaká sláva byla, když s Jeho Milostí nebožtíkem králem Zikmundem vjížděli do Konstancie k tomu velikému sněmu (...)

(......)