Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Hlomozně sem vrazili a hned všichni k vínu. Rozsadili se, jak se dalo, na lavici, na truhlu; Chujava stál, aby byl blíže Janka Vlka, jenž se spustil na židli, hrubě tesanou bez lenocha, u tvrdého stolu. Také Ondrejko neusedl; zůstal na konci lavice, a on jediný si všiml, že otec odešel od stolu, že ustoupil k peci na osamělé místo.

Zemané doháněli, co přehlížením koní zmeškali; pili a Janko sám jim doléval ze džbánů. Chujava, Rakolubský pozorovali lačně jeho mohutnou pravici, zlaté prsteny, jež se mu svítily na prstech a jeden na palci levé ruky, samé zlaté, široké a silné, dva s ametysty, jeden s rudým kamenem vypoukle broušeným.

Janko jen šlehl svým černým zrakem po jizbě. Otce hledal. Viděl, že staroch stojí u pece jako zapomenutý, chytil jeho pohled chmurně číhající. Ale pak už se po něm neohlédl. Jen doléval a také sám pil a připíjel si se zemany, se strýcem Rozvadským, jenž jako by okřál v tom šumu a hluku, všem připíjel, každého oslovuje:

„No ještě tobě, spectabilis pan brat! Na tvoje zdraví!“

V očích mu svitlo, když Ondrejko sám k němu přistoupil a jemu rozjařeně přiťukl.

„Tak, syn můj milý, děkujem vděčně,“ děkoval a povzbuzoval: „A buď jen statečný, jsi z Rozvadských, to si pamatuj!“

Vtom vzkřikl Janko na Sebeslavského, aby měl pozor, a vytáhl těžkou zásuvku. Jak se v ní hrabal a k ní se níž naklonil, svezly se mu lesklé copánky a rudá tvář brunátně ztemněla.

„Tu máš, přečti si to,“ zvolal, podávaje Sebeslavskému list hrubého papíru volně složeného. „Přečti si, abys věřil, že koně nekupuju.“

Než sivý armalista nevěděl si s papírem rady, rovně jako Chujava Slimáček i Rakolubský, a Matuka se jen zařehtal, když mu ten list podávali. Šel z rukou do rukou, až zůstal v Dýmových. Bílá hlava s copánky po spáncích, zdravě zardělá, vynikala skoro nade všechny. Stál zpříma, víc k oknu otočen, list v rukou kus před sebou (byl dalekozraký), stál rovněji, vážně, vědom si svého umění.

„To není latinsky,“ řekl zklamán, „česky – tomu každý rozumí.“

„Jen čti!“ vzkřikl Janko, a Rozvadský, nahnuv bílou hlavu víc do týla, začal čísti:

„Já Mikolay Svidregal, nyní hejtman na Budatíně, vyznávám tímto listem všem, kdož jej uzří nebo čtouc slyšeti budou, žeť jest mi svědomo, žeť slovutný Janko Kozic šestero svých koní vzal svým nepřátelům, jakož nyní běh běží v otevřitej válce a v odpovědi pána svého pana Jiskry z Brandýsa, hraběte šarišského a hejtmana vrchních krajin Království uherského nejvyššího. A to já svrchupsaný možem říci svou dobrou věrou před každými dobrými lidmi. Datum in Budatin feria –“

Blažej Dým ani data nedočetl. Hlučná pochvala hostí přehlušila jeho hlas; nejvíc Chujava hlomozil.

„Šestero koní!“ vyvolával, nachyluje se k Jankovi. „Šestero! A jáť bych rád vzal jednoho. Toho vraného, toho vraného, pane brat!“

„Můžeš ho mít, můžeš si ho vysloužit,“ odsekl zhluboka Janko, posupně se usmívaje.

„Jenom jak; teď, když je mír?“

„Ale bude vojna. Jiskra se již chystá,“ oznamoval Janko určitě, jako by (...)

(......)