Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Zuzka Maloveckých vydržela doma jen do prvního soumraku. Těžké stíny nejistoty a neblahého tušení ji neopouštěly. Všude byly s ní, stavěly se před ni, a marně uskočila před nimi do roubené komůrky, kdež se probělávalo její lože u malované truhly, kde po stěnách schly lipové haluze a na okně vadla kytička, již chtěla ráno dát Ondrejkovi. Ale nemohla, protože byl stále s bratrem Jankem, jehož se Zuzka bála, a pak se zemany.

Než ani v komoře se neutišila. Trudné stíny doléhaly tíž a v tichu toho zákoutí, jak hasl den, jak na zahrádce před okny splývaly záhony květin v stínech a pod košatým jasanem se smrákalo, živly a nabývaly tvaru. Již viděla, jak Ondrejko vsedá na kůň, jak s Jankem a ostatními odjíždí do vojny – Seděla jako zapomenutá, hledíc ven malým oknem do zahrádky, z níž zavíval k ní dech vonného kvítí.

Od Koziců nesl se až k ní ohlas temného hluku, pak tam na dvoře dudy zahrály. Slyšela je jasně, ostře, naráz pak ztlumeně. Gajdoš zašel do jizby, hraje tam, jsou veselí. Ondrejko také. A ona tu – On nedbá, ani se neukázal, nedbá.

Trpkost i hněv zdusily náhle její tesknotu a lítost. A vzdor se zdvihl. Ať si jede, když může takhle jednat, ať si jede, když mu je ten hrozný Janko milejší a vojna také.

Naráz však vyskočila, jak zaslechla na pitvoru hlas mladšího bratra. Věděla, že odskočil ke Kozicům, sama ho tam poslala. Uslyšela, s jakou se vrátil. Matce vrazil do cesty a jí vypravoval (bylo znáti na hlase, že vzrušeně), co přeslechl, co viděl, jak se Janko shádal se starým Frnčalou.

Zuzka po špičkách, dech tajíc, přistoupila chvatně blíže k otevřeným dveřím. Slyšela o sporu starého Kozice, jak ho Janko odrazil, že kvůli Ondrejkovi.

„A co Ondrejko?“ zeptala se zemanka na síni. Zuzka se víc nachýlila, opírajíc se levou rukou o dubové ostění, a tajila dech. „Á ten pojede; starý ho neudrží, stará Garajka také povídala. Starý Kozic sedí tam u pece jako –“ Zuzka víc neuslyšela. Bratr zašel s matkou do jizby. Bylo po hněvu, po vzdoru. Jen hořká lítost zůstala a strach přišel, strach o Ondrejka. Co dělat! Jak s ním promluvit? A kdyby i přišel. Prosit ho? Neostal by. Jak ho zdržet?

Rozšířené tmavé oči Zuzčiny hleděly strnule do šera tiché komory. Co dělat, co dělat? Vzkázat mu – Ne, ne. Čekat, až otec se vrátí a poví – Kdož ví, kdy přijde. Říci mu to – Ach! Žár studu zahořel jí v líci. A matka – Ta nic nemůže, jak ona sama. Kdo tedy, kdo pomůže v té úzkosti? Kdo by poradil –

„Bohyně!“ proskočilo jí myslí jako světluška. „Bohyně, ta by snad mohla, ta snad ví, jak jej udržet – Je mocná. Ta! Ta!“

Vstala prudce a rovnou na pitvor; byl prázdný a dvéře do jizby zavřeny. Vyběhla ven, nádvořím za stavení, na sad, v němž se pod stromy smrákalo. Chvátala vysokou orosenou travou, postříknutou bělí svatojanského kvítí. Stuhy její party vlnivě jí v týle povívaly a bělostné oplecko nad pasem odletovalo. Přehoupla se jako vlna přes plot na sucho, opodál stezníku^[17], jenž se probělával z temna, zpod vysokých stromů nad potokem.

(...)

(......)