Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

„Vivat vojna! Vivat Jiskra!“

„Vivat Janko Kozic!“

„Vivat zemanská svoboda!“

V Kozicově kurii vivat za vivatem; jen pršely. A za každým, jak ho některý z nadšených zemanů vyvolal, vybuchly výkřiky souhlasu, zdvihaly se pravice s poháry. Pili stoje i sedě u stolu, a když z pitvoru zaječely dudy starého Grňáče, jenž usedl na špalku opodál ohniště, kladl Chujava Slimáček, drže v natažené pravici pohár, dlaň za hlavou, nad týlem, zdvihal špičku své nevysoké žluté škorně, patou klepl o půdu, pravým lýtkem kmitl přes levou nohu, v bocích se kroutil a popěvoval si.

O starého Frnčalu hrubě nedbali. Janko byl sluncem všech. Prve, když tak otce odbyl, chlácholili starce i sebe i Ondrejka, a to že se poddá, to že každý otec, kterýpak by na vojnu nebránil, to že se poddá, teď že kleje, ale pak, až se Ondrejko slavně vrátí –

„Až přijedeš,“ povzbuzoval Ondrejka sivý armalista Sebeslavský, „jako tuhle Janko!“ A přiťukl Ondrejkovi, jenž omamoval hnutí svého svědomí: poslední jeho pochyby tály a rozplývaly se jako dým v tom zanícení kolem. Připíjel Sebeslavskému i ostatním, rozjařen, že s nimi pojede, na bujném koni, v krásné zbroji mezi pány, rytíře.

U starého Frnčaly, sedícího na truhle u pece, vydržel jen Rozvadský, Dým. Stoje před švagrem, nachyluje se k němu, těšil ho, že vojna ještě nezačala, a kdyby, že každý tam nezhyne, a Štefan, no, kdož ví, kdož ví, že snad přece (pojednou prohlížel růžověji), a teď že pravá vojna ještě není.

Frnčala seděl nehnutě a švagra jako by neslyšel. Skličovalo jej, že ho Janko tak odrazil, a ještě tíže nesl to, že pak nepřišel. Čekal, pořád čekal, že Janko přistoupí a řekne: „No, otecko, ať není tak zle, jáť tak nemyslil.“ Ale on nic. Pije, vesele si ťuká. Pařez, skála a – A Ondrejko – Kdož by řekl! Hodné syny má, Ondrejko také! Vedle švagr Rozvadský, níž se k němu kloně (bylo z něho cítit víno a rychleji mluvil), chlácholil dál, ať Ondrejko zkusí světa, to dobře, tuze dobře, to že musí být, to že se zemanu podobá, ať zkusí rytířství, on že také, matka nebožka co se naplakala, no, a v Konstancii byl, a v Němcích, daleko, mnoho zkusil, teď si libuje, že něco zvěděl, že může promluvit, co všecko viděl, magnum concilium –

Ale tu se švagr Frnčala utrhl, ať mlčí, ať si jde mezi ně, že je sám takový starý – Vstal a odvrátil se.

Děvče v bílém rubáši neslo kolem dvě lojové rozžehnuté svíce v dřevěných svícnech a postavilo je na stůl.

U stolu, v hlučném veselí, si ani nevšimli, že starý hospodář vstal a ke dveřím se obrátil. Vítaliť mezi sebe Rozvadského, Dýma, připíjeli mu, a on vděčen za to, chystal, napiv se statečně, velkou řeč, zvyšuje tituly:

„Spectabiles, generosi, clarissimi, ad hanc dicendi (...)

(......)