Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Kdekdo v jizbě chvátal k nim, z účastenství i aby se přesvědčil, je-li to možná, Janko pak chopil se i bratrovy ruky. Štefana již nepustil. Vedl ho ke stolu, kdež mu přitáhl svou stolici bez lenochu, a jak Štefan sedal, sňal mu s ramen sprostou huňku a odhodil ji.

Starý Frnčala šel vedle Štefana jako zmámený, nemoha uvěřiti. Sténavě povzdychoval, hleděl po zemanech a zase Štefanovi lítostivě do tváře, ne však na ruce; zrak se mu tam nesmekl, ač pahýly, jak je Štefan v loktě skrčil, zmizely v širokých rukávech hrubé košile. Starý se bál toho pohledu; nitro se mu chvělo žalem i lítostí nad synem, slepým, zmrzačeným, jak je přepadlý, co asi zkusil, jak se to vrátil, tak zohavený!

Štefan, patrně rozrušený návratem i shledáním, hleděl z otce na Ondrejka, na Janka, po strýci, jenž se k němu protlačil, po zemanech, jak se všichni zas u stolu kolem nich shrnuli. Usmíval se, ale úsměv ten, jenž chtěl být úsměvem, za těch okolností svíral. Štefan chtěl odpovídat na otázky zprava zleva, nestačil však a také nemohl pohnutím, a pak (jen okamžik seděl) prodrala se k němu stará Gorajka, hospodyně v bílém plátěném čepci, v konopném rubáši s opleckem, a dala se do pláče, rukama zalomila a vykřikujíc litovala, ó pro pět krvavých ran Kristových, ó nebožátko, rozmilý pan Štefan! Sklesla mu k nohám, hladíc mu kolena, ach, jaká běda, ach, kdyby tak nebožka paní máť, paní Eva, ach, kdyby ta –

Janko ji drsně okřikl, ať mlčí, co naříká. Ohlédla se po něm jako vlčice, ale jak ostře dodal, ať se raději stará o jídlo, aby se Štefan posilnil, hned vstala a měkce, ochotně opakovala ještě vzlykajíc:

„Už jdu, už jdu.“

Ondrejko podal Štefanovi pohár; starý Frnčala zase tiše zaúpěl a za hlavu se chytl, když Štefan bezděky povystrčil zohavené ruce, a když zase je ukryv, nachýlil se k poháru, jejž mladší ke rtům mu přiklonil a napájel ho jako dítě. Hned se však starý přemohl a hned se hnal k pitvoru, poručit, když Štefan si vzpomněl na svého průvodce, aby mu dali jíst, to že je dobrý jeho druh a opatrovník, tuze hodný, aby mu dali a Belkovi, psu, ten že jich dobře hlídal po celé té dlouhé cestě.

Janko, zachmuřený, zeptal se, odkud přichází.

„Z abaujské stolice.“

„Z Košic?“

„Ne, byl jsem tam také, ale naposledy v Moldavě.“ Janko zachrčel; strýc Rozvadský, jenž v tom vzrušení si hladil černé obočí a přitiskoval konečky bílých knírů, škubl sebou. Zemané se na sebe podívali, vykřikovali a starý Frnčala, právě se vrátiv a stanuv před Štefanem, jako by do země zarůstal, v ramenou jakoby náhle dopředu sražený, s očima zpod hustého šedého obočí na Štefana obrácenýma. Slyšelť a všichni už loňského roku, jaká hrůza byla tam v té Moldavě.

„Ale to již celý rok, Štefane, a víc, co Moldava –“ vyhrkl Ondrejko, jenž stál nejblíže, vedle Janka. „Kdes byl tak dlouho?“

„Hojil jsem se, Ondrejko. Ach, to dlouho trvalo.“ Štefan povzdechl. „Dlouho, a co jsem zkusil! Ani kůň tolik nevystojí –“

Starý Kozic ohlédl se po sedadle. Nohy se mu chvěly, oslábly od (...)

(......)