Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

A k Štefanovi se skláněla s zemankou Maloveckou Zuzka.

„Ach Štefan nebohý, ach Štefan, cos zkusil!“ litovala nedbajíc mužů, pobouřených hněvem i touhou po mstě, jak obstoupili Ondrejka, jak mu ruce podávali, jemu i Jankovi, na slib, že vytrhnou, že půjdou na ty psohlavce. Jako tiché zaševelení byl v té bouři měkký zvuk jejího hlasu, chvějící se pohnutím a hlubokou soustrastí. Než Štefan ho zaslechl. Vděčně vzhlédl k Zuzce, usmál se, chtěl jí ruku podat, hned se však vzpamatoval, hned ji zase skryl v širokém rukávu hrubé své košile. –

Když první vyšlehnutí plamene polehlo, vzpomněli zase na něj, aby zvěděli ostatek, jak s ním bylo. Tu již stála Zuzka u své matky a tu si pohlédla s Ondrejkem tváří v tvář.

Popatřila na něj už bez výčitky, zhluboka, smutně; a také stín bázně o něj ležel v jejích tmavých očích. Zalahodilo mu, jak byl v bojovném nadšení, a cítil se před ní jako povznesen svým úkolem. Ale byl by k ní skočil, chytl ji, pohladil a řekl jí upřímně:

„Zuzka moje milá, Zuzka duše moje!“

Zemané se však shlukli blíže k Štefanovi a starý Dým Rozvadský ho za ně vyzval, aby pověděl, jak on, pro milý bůh, tak zůstal, a co s těmi ostatními osekanými.

„Ti se všichni zakrváceli.“

„A ty?“

„To mám všecko jako v mlhách. Padl jsem jako všichni, a ostal jsem ležet a ležel jsem bez sebe, v mrákotách, dlouho asi, kolik hodin.“

„Žes nevykrvácel?“ prohodil Slamko.

„Bůh dal.“

„Bůh dal, žes byl poslední,“ přihodil šedý armalista Sebeslavský. „To bylo tvé štěstí. Na ty první rány byla sekera ostrá, ale pak už ten cikán, jak jsi povídal, špatně sekal. To mu sekera ztupěla, proto ti už žíly ostře neprosekl. Zůstaly smáčknuty, a proto jsi se nezakrvácel.“

„O bych raději,“ povzdechl Štefan a sklopil hlavu. Pak dále vypravoval, jak se probral, jak oči otevřel, jak se někdo nad ním sklonil a na něj mluvil, a on, Štefan, že mu nemohl hned ani odpovědět, že musil mysl sbírat.

„To jsem měl už rány obvázané. Byl to Rus, dole z městečka pod tvrzí, z té Moldavy.“

„A co Huňad?“ optal se Janko.

„Ten už byl pryč, a všichni. Tvrz obořili, jen mrtví a já jsme tam ostali. Byl jsem bos, zuli mne, vzali mně i škorně i košili. Chtěl jsem vstát, ale nemohl jsem. Ten Rus, byl řemeslník, přivedl si lidi, a odnesli mne dolů do městečka; tam jsem ostal, u toho Rusa, ten si mě nechal u sebe. Stará jakás bohyně chodila ke mně a hojila mě. Óh, zkusil jsem! Zle mně urobili ti čerti! Kolikrát jsem od rána do večera božekoval. Zkoušel jsem jako kůň. Oko bylo pryč, tu žádná (...)

(......)