Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Po ránu odjel Janko Kozic se strýcem Rozvadským. Ondrejko musil s nimi, k Váhu a dolů Váhem do Nového Města, kdež chtěl Janko leccos nakoupit na výpravu, zvláště u sedláře, a také navštívit hejtmana Jiskrovy tamější posádky.

Když odjeli, vyšel z kurie starý Kozic se Štefanem. Ten se všechen změnil. Chudého pastýře svlékl. V lázni, kterouž mu stará Gorajka starostně připravila, oblékl jej Míšo do zemanských šatů, do plátěné košile, do úzkých nohavic z jemného sukna, do sukně pěkným pasem přepásané; místo selských krpců obul mu zemanské škorně nevysoké, a na hlavu vsadil zánovní čapku s bronzovou agrafou. Sám pak také vymydlený jako výlupek, s namazanými vlasy, v nové huňce a nových krpcích, vydal se za zemany do Bošáce, dědiny s Podhradím souvislé, kam šli se pomodlit, Bohu poděkovat do dřevěného kostela při dřevěném kláštere mezi starými lipami.

Kozic Frnčala byl zasmušilý, nikoli však slabošsky tesklivý. Nevzdychal, nelitoval svého včerejšího vzplanutí. Zůstal pevně odhodlaný. Každý pohled na nebohého syna zohaveného tvrdil jeho rozhodnutí a podpaloval žár jeho hněvu a pomsty. Ještě nežli vykročil z kurie, nařídil všecko stran výpravy, o potravě, obroku, aby dali koně překovat, aby všecko uchystali.

Zuzka Maloveckých viděla jej odcházet se Štefanem. Hned potom vyčíhala starou Gorajku, když vyšla ven na nádvoří. Jako ptáček z klece vyletěla na zahrádku, a přes plot odtud začala se starou hospodyní. Pak sešla až ke Kozicovu plotu.

Stará se hned o Štefanovi rozpovídala a hned s pohnutím, povzdechujíc, ach což ten ubohý, ó jak byl rád, když se probudil a uviděl starý javor na dvoře, jak si oddechl, že je doma u otce, to že jí povídal.

Povídal, sám; ó jak je hodný, nic jako Janko, ten že, no – ale Štefan, jak se s člověkem rozhovoří, sic že býval také prudký, ale teď že je jako beránek, že všecko tak vděčně přijal, a jak jí děkoval za lázeň, tu že si liboval, a košili plátěnou, měkkou, a jídlo – ach – to zas – Jak ho ten Míšo zase krmil –

Divže se znovu nerozhořekovala, oh to že je smutná podívaná! A starý zeman, jak černě hledí, ale jak pořád je se Štefanem.

„A jak je s vojnou?“ chytala Zuzka okamžik, když došel stařeně dech.

„Ó pojedou, všichni pojedou.“ A pověděla, kam Janko jel a proč a že se nevrátí dřív až odpoledne. Zklamaná, smutně se vracela Zuzka domů, rozmrzelá na Janka, proč Ondrejka do města nutil, jak Gorajka jí pověděla, a že se Ondrejkovi nechtělo.

Hned po obědě již vyhlížela, kdyby snad přijeli dřív, mimo nadání. Pak přes tu chvíli vyběhla na zahrádku a naposled až i do cesty. To se již stíny dloužily a hustěji černaly, už Lisec a Hlohový vrch nad dědinou temněly soumrakem. Už přicházelo, jak včera bohyně řekla:

„Jdi a zítra přijď zase v tu chvíli.“

Čekala ještě, ještě jednou vyhlédla do cesty, pak vytratila se na sad a sadem k potoku pod vysoké stromy na stezník ku Žgenině chalupě. Měsíc už vyšel, ale nesvítil tak jasně jako včera tou dobou. Topil se v tmavých mracích a jen chvilkou dobyl (...)

(......)