Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Mraky se do úsvitu rozletěly, nesprchlo, den se zářivě rozjasňoval. Té časné chvíle bylo u Koziců v kurii už živo. Koně nakrmeni, pacholci jim chystali sedla a řemení, stará Gorajka vařila na ohništi snídani a snášela přitom tlumoky do pitvoru na lavici u dveří.

Dým Rozvadský, už s upletenými rulíčky, svěže zardělý, vracel se ze zahrádky, nesa hrst kvítí a lipové haluzky koním za kantáry, na ozdobu hlavy. Ondrejko, na cestu přistrojený, v škorních s ostruhami, neměl nikde stání. Odjezd ho vzrušoval, všecky přípravy, a přitom jako po živém snu prochvívaly mu myslí ještě včerejší dojmy, smutek i slast minulé noci, jak stál u Zuzčina okna.

Když vkročil do komory pro šavli, zastal tam Štefana. Seděl už přistrojený, v koutku, sám, s hlavou sklopenou. Ondrejko se ho chtěl zeptat na otce, ale vtom na to zapomněl, když postřehl, jak je bratr smutně zamyšlen.

„Co je ti, Štefan?“

Štefan zvedl kvapně hlavu, a jak vzhlédl, zarosilo se mu oko.

„Rád bych s vámi, Ondrejko,“ povzdechl, „ó věru rád. A vidíš, takhle musím –“ hnul osekanýma rukama, „do smrti musím.“ Zmlkl, a když opět začal, zněl jeho hlas měkčeji, srdečně: „Nech tě Kristova ruka chrání, Ondrejko, budu se za tě modlit.“ Vtom v oku mu zablesklo. „A ty na mne pamatuj, ať neodpustíš těm Maďarům!“

Ondrejko mu vložil chvatně ruce na ramena.

„Ne, Štefan, neodpustím, aj duši na to oddýchám!“

Venku na nádvoří vyváděli už Jankovy koně. „Dereše“, grošovatého bělouše dlouhé hřívy, držel pacholek Michal v červené sukni. Kůň neměl zelený dek jako předevčírem, když ho zemanům předváděli, ani rudých, velkých střapců vpředu u prsosin. To všecko složeno s ostatním na dva nákladné koně; rudé však rytířské sedlo mu zůstalo i lesklé pukly na prsosinách.

V tu chvíli přijel také Rakolubský z Rakolub s jízdným pacholkem, do pole vypraven. Svinutý plášť měl vzadu za sedlem, vpředu po jedné straně visela u sedla šišatá helmice s nánosníkem, po druhé palcát. Malovaný štítek jízdecký opatroval pacholek, jakož i nevelký tlumok.

Za Rakolubským přišli zemanští sousedé, také již vystrojeni, nejprve Kuděraš, hned za ním obrovitý Matuka Juro s ohromnou šavlí, jež mu probleskovala u širokého pasu pod svrchní bělavou sukní bez rukávů, zpředu otevřenou, sahající skoro až po kotníky. Hruškovité velké knoflíky kovové leskly se od prsou až do pasu. Jak kročil, cvrnčely mu za troje dlouhé ostruhy s velkými kolečky. Ducaté tváře se mu jen smály a vesele zablýskal černými očky pod černým, hustým obočím, když prošed nádvořím plným koní a lidu, pacholků i selských zvědavců, zhlédl pány bratry v jizbě u pohárů kolem Janka Vlka, mečem již opásaného.

Ondrejko tam scházel. Jak vešel Zuzčin otec k nim do kurie, vyklouzl ven a do sousedství, k Maloveckým. Zuzka stála u okna, přibledlá, smutná. Mohl s ní samotnou ještě okamžik promluvit, mohl ji chvatně obejmout, nežli vešla zemanka.

V kurii u Koziců vykládal Dým Rozvadský, že dnes je dobře vyjeti, dobře, dnes že je dies faustus, šťastný den, že by jel (...)

(......)