Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X

Sotvaže zemané minuli Štvrtek, dědinu již dole při Váhu, a dojeli do druhé, do Ivanovců, už se zastavili, a také hned občerstvovali. Slamko z Ivanovců, „pán brat“, jenž v neděli u Koziců přenocoval a v pondělí ráno sem do své kurie se navrátil, dále jich hned nepustil. Sám byl sice na jízdu již uchystán, musili však ze sedel a ke stolům pod stromy vyneseným občerstvit se pohárem vína i medoviny.

A dobrý duch usedl s nimi. I Ondrejko povyjasnil čelo. Rodný kout už za ním, nový svět před nimi a půvaby jeho, včera večer i ráno ještě zacloněné chmurou loučení, začaly zase zářit a vábit.

Z Ivanovců, kde se dlouho zdrželi, vyjelo jich se Slamkem sedm „dobrých“ lidí, zemanů, pacholky nepočítaje. Jeli na půlnoc proti Váhu, údolím, tenkráte ještě ne tak vzdělaným, ale divočejším.

Chatrná cesta vedla podél řeky, místem vedle samých pruhů písku a drobného kamení, jež zůstaly po jarní povodni, kdy Váh, beztoho vždy nespoutaný a svévolný, ustavičně dráhu a koryta měnící, rozlil se těmi místy v divém bouření a hukotu. Výše za pískem a pustým kamením zase zelený močál, plný sítiny a ostřice, dál měkká pastvina při mělkém rameně Váhu, v němž stál selský kůň bez uzdy, beze všeho sám a sám, nehnutě, kdežto bělavé stádo skotu popásalo se za tím ramenem na táhlém ostrovu, porostlém košatými topoly a vrbami.

Metlice na břehu ostrova, spousty hustého bodláčí leskly se na slunci i divoký chmel, jenž ze starých vrb i topolů hustě splýval jako zelená peřej až k samé vodě, až k bystrým vlnám, jež šumně ubíhaly v jeho chvějných stínech. V té syté zeleni houšť vrbice s fialově rudými květy, a vedle svítilo zlato vysoké štíhlé divizny.

Z rákosí vznesla se vodní slípka nebo divá kačice, nad lesklým proudem třepetala se na dlouhých perutích bílá „rybárka“^[31]. Kdes od břehu, za vrbami, nesla se píseň pasákova, čistý, chlapecký hlas, mezi stromy v proudu zabělal se plavec v konopném šatě na člunku, vydlabaném z vrbového kmene. Výše, naproti za řekou, kmitla se dědina, chudá, roubená, z jejíchž chat povíval modravý dým střechou i lomenicí, prozářený, vyzlacený paprsky horkého slunce. Již vysoko vystoupilo a hřálo.

Zemané minuli Melčice dědinu, její starý kostel mezi stromy, zemanské Lískové, pak se pustili rovně k Chocholné, před níž se utábořili v rozlehlé vrbině, v trávě, ve stínech starých i dutých vrb, co by se koně přikrmili.

Dost dlouho si tu hověli, takže pozdě odpoledne dojížděli k Trenčínu, jejž Ondrejko po celou cestu vyhlížel a od jehož hradu oči neodvrátil, jak před nimi jasněl vysoko na ostrohu, na jeho tmavých skalách.

Proti samému Trenčínu se dali převézti přes Váh. Na kompu^[32] se jich s koňmi mnoho nevešlo. Proto trvalo hodně dlouho, nežli se všichni zemané se svým průvodem a se svými koňmi dostali na druhý břeh. Ondrejko vstoupil první s Jankem a s šedým Sebeslavským na pramici. Řízená osmahlými převozníky v plátěných nohavicích rychle se nesla šikmo proudem. Obraz její, koňů i zemanů ve vodě stopený nesl se tiše s ní. (...)

(......)