Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIII

Už za ranního šera „vzhůru“ voláno v Poberově rotě. Bratříci krmili koně, čistili je i chystali si zbroj, aby se mohli ukázat nejvyššímu, nežli vyjedou do pole. Pod kotly zplanuly ohně, vojačky i jízdní začali vařit snídaní.

Pobera vstal záhy, obešel všecku rotu, pobídl, poručil, zastavil se ve stanu, jejž měli společně jeho padesátníci Jíra Dlouhý z Lomnice, Březák z Bělé a Petr z Hronova. Ten už byl venku; ramenatý Březák strojil se do svého losího, dost umaštěného kabátce, větší a hubenější Jíra Dlouhý dával si za stanem z vědra polévat hlavu. Stál ohnut, červený jako rak, drhl si tvář i oči, vysoké čelo i uši, a prskal i odplivoval, že ani rotmistra hned neslyšel.

Pobera se již do stanu nevrátil, nýbrž bral se rovnou z tábora ven. Bylo časně, ale všecko ležení se již probudilo. Ohně planuly, dým stoupal jasným vzduchem, u vozů, mezi nimi, před stany, mezi nimi a baráky všude hemžení. Kohouti kokrhali, tu onde pes zaštěkal, kdes v jiném konci hlaholil signál polnice. Zezadu, od vozů, kde byla porážka, přinášeli žoldnéři na plecech maso, čtvrti skotu, celé berany i půlky, a spěchali ke kotlům, aby byla včas snídaně, nebo skoro všichni jízdní a většina pěších měli rovněž vytrhnout.

Pobera zašel do města, na jehož prostranství mezi vozy a stany bylo jako v ležení. Nad to hemžení vznášel se kostel, jehož otevřenými dveřmi linul zbožný zpěv, většinou samých hrubých mužských hrdel, ven do rozšumělých vln táborového ruchu a shonu.

Kostel byl plný skoro samými bradatými, osmahlými bratříky. Sešli se tu Slováci, Češi i něco Poláků. Rusové, starověrci, tu však nebyli, ani staří bratříci Češi, věrní táboři, kteří ani po letech, ač zplna osamocení, nevzdali se odporu k „pláteníkům“, kněžím podobojí v komžích a v ornátech.

Pobera poklekl, sepjal ruce, a skloniv zjizvenou hlavu, modlil se zkroušeně. Pak i zazpíval, a teprve když kněz, Slovák byl a podobojí, začal podávati večeři Páně, zadíval se k oltáři. Zahlédl, že s ostatními přiklekl Janko Kozic Vlk, rudý, s černými copánky přes spánky, v tmavozelené sukni, s lesklým pasem, i Ondrejko, jeho bratr; také sivý Sebeslavský i Rakolubský. Ty rozeznal v houfci zemanů a bratříků, také Kozolupa, jenž hlavu hluboko schýliv, kořil se s rukama sepjatýma a čekal pokorně na krev a tělo Páně.

Janko Kozic Vlk už dávno přijímal podobojí. Ondrejko poprvé. Bratr ho k tomu přiměl i ostatní pány bratry, když vyšli ráno před výjezdou Bohu se pomodlit, a zkrátka, úsečně svým přichraptělým hlasem je přesvědčil, žeť Kristus pán, vědí-li, při poslední večeři učenníkům také podával chléb a víno, a že vědí, co řekl, aby také tak činili na jeho památku. Tak Jezus Kristus poručil, a Češi že dobře konají, to že žádné kacířství, ale pravověrné křesťanství, tak že to dokonalejší, jak Písmo učí i jejich učení kněží; však až uslyší – Tak tedy všichni Trenčínští přijímali, až na Chujavu Slimáčka, jenž zaspal, zmeškal a teprve se ven chystal.

Když pak už chtěl z domu vykročit, zarazil se a na šatném (...)

(......)