Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LII

Stalo se, jak Matěj z Kněžic předpověděl; i druhého večera uviděli znamení ohně a blíž už; uviděli je i třetího a to již ne hrubě daleko. Snadno určili, že to u Ožďan. Jak plápoly pohasly, poručil Matěj z Kněžic posádce, aby se všichni přichystali na zítřek, zítra že už, jak doufá, přitáhne nejvyšší hejtman s pomocí, zítra, bohdá, že bude konec trápení.

Ondrejko byl té noci dlouho vzhůru. Vzrušením nemohl spát jako většina. Pomoc se blíží. Mluvili jen o ní, o Jiskrovi, kdy asi, jak bude, má-li dost vojska; Ondrejko také vzpomínal, je-li tam Janko, jak se s ním shledá. Shledá-li se. A ne-li, Bůh to suď. Však lépe zahynout v poli nežli tady pomalu umírat nebo živý se dostat těm uherským psohlavcům do moci. A pás také pomůže, pás s kouzlem, jež Zuzka od bohyně přinesla. Už jednou pomohl, doufal v něj i věřil tím pevněji. –

Hned na úsvitě, bylo 7. dne měsíce září, vystoupil Matěj z Kněžic na vížku. Prohlížel odtud uherský val, pozoroval stráže na něm a vše, jako by zkoumal i uherské ležení za náspem i za ležením temný les nad návrším. Mlha tam hustě ležela a také uherské ležení nejevilo se ještě v plném světle. Zdálo se, že tam ticho tak jako na vale, že se nic nechystají, že nemají snad dosud ani tušení. Nechtěl tomu ani věřit. Snad není Jiskra ještě tak blízko, snad až zítra udeří. Raději dnes, raději dnes, přál si Matěj z Kněžic, dokud tu na Lučenci ještě trochu poslední síly – Toho jitra chystal se Huňad do stanu s oltářem na mši. U vchodu svého stanu vrazil do něho hejtman, už starší, statný muž, s helmicí na hlavě, Polák, jenž mu sloužil se sto koňmi. Byl vzrušený, jako vyjevený.

„Pane gubernátore, přijíždím právě ze stráží,“ oznamoval chvatně. „Jiskra táhne, jsou už v lese.“ Mávl v tu stranu. Huňad upřel na něj velké tmavé oči, jako by nevěřil.

„Jak je možná! Cesta byla rozkopána.“

„Byla, ale Češi všechno zase spravili, záseky odklidili a co nemohli odklidit, zapálili. Hoří tam, dým se hustě valí.“

„Proč jste je nechali?“ obořil se Huňad.

„Jízdné jsme chvíli drželi, ale jejich pěší střelci obešli lesem vpravo vlevo a vyrazili ven u cesty, kterou hned obsazovali. Málem by nás byli zaskočili.“

„Mnoho jich?“

„Střelců a jízdných několik set. Ti jsou v předním houfu a Jiskra s valným je jim v patách, s vozy, střelbou; špehýř mně oznámil, všech prý asi tři tisíce.“

Huňad se nezdržel, usmál se.

„Tři tisíce,“ opakoval opovržlivě. „Nu, jedou do svého neštěstí. Tři tisíce! A já mám dvacet tisíc. K snídaní je spořádáme.“

Hejtman na něj pohleděl překvapen.

„K snídaní, pane gubernátore?!“ A varovně dodal: „Ať jich nemáme dost k večeři. Znám Jiskru a Čechy.“

Rudý stín mihl se krevnatou tváří Huňadovou.

„Máš-li strach, jdi si k Čechům i se svým houfem. Jen si tam jdi! Co těch husitů táhne, tolik mám pacholků a vozatajů; biči je vypráskají.“

„Pane gubernátore –“ Polák nedomluvil. Gubernátor se obrátil a nechal ho stát na posměch uherských zemanů dlouhých sukní, dlouhých knírů, kteří se kolem seskupili.

(...)

(......)