Alois Jirásek

BRATRSTVO I - BITVA U LUČENCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LI

Po nekonečném, mrtvém tichu palčivých dnů zdvihl se po ránu dne čtvrtého září vítr a nebe pořád jako vysmýčené počalo se zatahovat. Všichni na lučenecké tvrzi, kdož nebyli ve strážích, kdo neležel raněn nebo nemocen, shlukli se na nádvoří mezi hlavní budovou a hradbami, všichni přepadlí, zažloutlí, mnozí zarudlých, zapálených očí, mdlí; stáli, seděli, čekali jedni mlčky, tupě, bez naděje, jiní ve vzrušeném hovoru. Matěj z Kněžic vyslal ráno do uherského ležení padesátníka s nabídnutím, jak o něm řekl předtím panu ze Zvířetic na klášterní vížce.

Ondrejko také tu stál; mrzel se, že se stalo Uhrům takové nabídnutí. Byl by nejraději vyrazil, aby se probili, jak si toho přál pan ze Zvířetic. Hurčala mu přisvědčoval a mluvil o úkladu, že ti psohlavci slíbí, slíbí, ale až odtud vytáhnou, že se na ně sesypou a porubou.

Od fortny zalehly hlasy. Posel se vracel a s ním kapitán i pán ze Zvířetic, kteří ve fortně na něj čekali. Houf bratříků v nádvoří, Češi, Slováci, něco Poláků, hrnul se jim vstříc, hned však zarazili, jak kapitán pokynul rukou.

„Bratři,“ volal, „raň je pán psotným nežitem pro jejich pýchu. Huňad s naším poslem nechtěl ani mluvit a vzkázal, že nás tu najde, kola že už dal dělat, aby nás upekl jako Dobáky a dal prasatům. Hrozil nanovo a zle, žeť bude jako v Moldavě! Slyšte, chce nosy řezat, oči vylupovat, ruce osekávat.“

Do hasnoucích plamenů jako by nalil oleje. Vyšlehly zas, náhle a prudce, hněv a odpor a odhodlání raději zhynout nežli se vydat na mučení. Nádvořím, tak dlouho již tichým, bouřily vášnivé hlasy bratříků a vítr, jenž začal dout silněji, roznášel je tvrzí i přes náspy. Z těch začaly pojednou stráže hlásit, že je v uherském ležení veliké hnutí.

Matěj z Kněžic poručil do zbraně, každý na své místo.

„Myslí, že jsme zmořené mouchy, že nás jen zašlápnou. A vítr jim slouží.“ Vyšed kvapně na val pozoroval mezi zástupy Uhrů povozy plné klestí a roští.

„Chtějí nás vykouřit,“ řekl chmurně, „vítr duje na nás, toť jim vhod, chtějí nás udusit a s kouřem se dostat do příkopů. Pozor na parkány, a kotle se smolou na valy, roztopte ohně!“

Stalo se, jak předpověděl. Uhři začali ze svého náspu střílet ze všech kusů, houfy pak se rojily a skládaly co mohly nejblíže ke tvrzi ohromné kupy roští. Dým vypálených ran se válel před tvrzí, z kup vyrazily ohromné sloupy kouře, spojily se s dělovým v hustou mlhu. Vítr, dující na tvrz, házel ji proti ní jako obrovské plachty, v kuších, hnal ji jako bílý příboj, jenž všecko ohalil a do něhož se kryli útočící Uhři.

Ondrejko stál na vale pod oblaky dýmu, jež se hnaly přes něj a jeho okolí. Čekal dychtivě, lačně na Uhry, čekal popuzen odpovědí Huňadovou, odhodlán raději zahynout nežli se dát zmrzačit, nežli se snad domů vrátit tak jako nešťastný Štefan, za nějž se ještě nepomstil.

Kusy hřímaly po valech i z uherského náspu, křik proudil z té strany bělavou mlhou, dorážel z ní blíž, prudčeji, divočeji, až se povětří třáslo, až se z těch bělošedých oblak vyvalil černý (...)

(......)