Alois Jirásek

F.L.VĚK: 1. DÍL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI
F. VĚK STANE SE UČITELEM I ŽÁKEM

Zjev mladé dívky ho překvapil.

Uklonil se a pozdravil ne bez rozpaků a počínal se omlouvati, že přichází touto dobou, že však- - - Tu se bezděky zarazil, hledě na dívku, jež zlehka pokrčivši ramenoma smutně se usmála, položila na rty pravý ukazováček a pohlédla ke druhému pokoji.

Proto Věk jal se pokračovati tlumenějším hlasem domnívaje se, že mluví příliš nahlas. Vtom zjevila se mezi dveřmi paní Butteauová, jež neznámého jí studenta uvítala s přirozenou svou vlídností. Stala se ještě vlídnější, ano srdečnou, když se dověděla, že pan filosof přichází na poslání pana Praupnera, regenta chori u Panny Marie Sněžné, znamenitého tehdy hudebníka a komponisty, jehož mše, ofertoria, nešpory, symfonie, rekviem všude byly známy, jakož i opera Girce, a že mladý pán na doporučení jeho přichází se nabídnout za učitele hry na housle.

„Ach, ach, to je hodný pan regens chori, že pamatoval, že na to nezapomněl. A jak brzy to obstaral! Můj mu říkal předevčírem, déle to není, a již tu jsou. Toť se rozumí, že jich přijímáme – když pan Praupner, to se ví – a tu prosím – však ji tu zrovna mají – to je jejich žačka.“ A ukázala na Paulu.

Věk byl nemálo překvapen. Paní Butteauová opět pokračovala, nyní však hlasem tlumenějším a poněkud volněji.

„Ale, pane –“

„Věk, prosím.“

„Ano, pane Věku, s Paulou budou mít trochu nesnáz. Ona chudinka totiž nemůže mluvit, pozbyla řeči, když jí bylo deset let.“

Filosofem trhlo překvapení. Bezděky upřel oči na mladistvou němou, jež v ten okamžik pohlédla do rukopisu. Lehýnký nach kmitl se jí po skráních. Věk pocítil upřímnou soustrast s tou urostlou, hezkou dívkou. Štěstí bylo, že paní Butteauová hovorně dále mluvila. Jinak by byl sotva měl vhodného slova pro ten okamžik.

„Je naše chudinka – tak ráda by hrála a zpívala, má tolik lásky k divadlu a talent, ó, velký talent.“

Paula mávla rukou na znamení odporu.

„Proč bych to neřekla, ano – a výborný sluch. Učit se bude dobře. Hraje na klavír a už dávno si přeje, aby uměla také na housle. A tak jsem vymohla na muži, aby na její přání – Ach, tuje naše nejmladší, Bety –,“ a ukázala na Betynu, stojící s věncem na hlavě ve dveřích. Hned také zvala paní Butteauová Věka dále, do druhého pokoje. Jednala s ním laskavě, zrovna přátelsky, jako dávná známá. Mladý filosof se jí zalíbil, a což nejhlavnějšího, bude učitelem dceřiným, a to jako by patřil do rodiny.

Věk byl jako u vidění. Všecko, co spatřil již v prvním pokoji, ten umělecký nepořádek, jakého ještě nikdy neviděl, němá žačka, jíž se nikterak nenadál, tu ta žabka s rozpuštěnými vlasy a pak Loty tak jistě a směle si ho prohlížející, a nadto – Thám! Znal ho z Boudy, kdež byl několikráte na českých představeních, znal ho i jako herce a také jako spisovatele, alespoň dle jména.

Nebylo tedy divu, že mladý filosof, jenž dosud nikdy nezacházel s dámami, upadl v rozpaky, a to v nemalé. Tolik ženských najednou a nadto ještě takové od divadla. Těch se bál, cítě vůči nim svou (...)

(......)