Alois Jirásek

F.L.VĚK: 1. DÍL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII
NAMNOZE O HUDBĚ, ALE TÉŽ O DISHARMONIÍCH

Tou dobou byl F. Věk už druhý rok ve filosofii.

Peníze, které otec jeho získal prodejem knih ze zabavené bibliotéky benediktinské a které na radu Věkové uschoval, přišly mladému studentovi velice vhod. Jimi stalo se, že se mohl první rok v Praze uchytit, jimi však se také stalo, že František první čas pozapomněl na hlavní svůj účel, pro který se dal na vysoké učení připsati. Student, jenž byl v klášteře vždy nejpilnější, jenž poslední dobou studoval s vyznamenáním a ze všech předmětů měl eminenter, jenž posledního roku na gymnasiu byl praemio donatus, a to první, počal, a to hned ze začátku, kolej nějak pomíjet a ne zrovna horlivě navštěvovati. Vina toho byla svoboda, ve které on, dosud klášterským řádem co nejpřísněji vázaný, se ocitl. A náhle se v té svobodě ocitl. Měla tolik svůdného a mohl skrze ni dojiti věcí a požitků, po kterých vždycky tak toužil.

To byla hudba především a vlastně jediné. Ta jen byla toho příčinou, že svobody své nadužíval. Lásku k zpěvu a k hudbě přinesl si z domova. Matka a ještě více kmotr, ctný regens chori Havránek, mu ji vštípili; v klášteře pak ji utvrdili a šlechtili, jakož i znamenitý pozaunista Štrádecký. Jako choralista nezpíval Věk jen na kůru svého kláštera, ale dostal se časem také ,,na výpomoc“ na kůr některého jiného kostela, nejčastěji františkánského u Panny Marie Sněžné. Tam ho poznal regens chori téhož kostela Václav Praupner. Ten byl na kůru jako generál před vojskem, přísný a neslevil ani noty. Proto choralistu od benediktinů tuze těšilo, že ten, před nímž měli i staří a kosáci strach, byl s ním spokojen a nejednou mu i na rameno poklepal.

Na kůrech mluvilo se často o skladatelích a znamenitých hudebnících. Tenkráte byl v Čechách každý kantor vesnický dobrý muzikant. Znamenitých pak tenkráte žilo v Praze jako máku. Mladý choralista slýchal od svých kolegů o té a té mši, kterou tam a tam provedli nebo provedou, o tom a onom skladateli, a jako myška skrčen kdesi za pultem naslouchal, když staří muzikanti si vypravovali o té neb oné skladbě nové, když vyslovovali s úctou, ano s obdivem jména Seegert, Koželuh, Mašek, Kuchař, Dušek, z nichž nejednoho znal už z některé jeho skladby. Už v klášteře bylo jeho touhou, aby je také osobně poznal a slyšel. Slavného Seegerta, o němž nejčastěji slýchal, na své oči nespatřil. Když o něm poprvé slyšel, bylo to druhého roku jeho pobytu v klášteře, valně si toho nevšiml a nechápal zármutku, s jakým jejich páter regens chori povídal: „Starý Seegert umřel.“

Ale jak si pak František na něj vzpomněl, když u sv. Jindřicha, maje oči slzami zality, naslouchal varhanám, na něž hrál regens chori Jan Kuchař!

„To je druhý Seegert,“ řekl starý houslista, také všechen dojat. Strádecký, jenž vedle stál, živě pokynul hlavou a zkrátka odvětil:

„Je, ale přece to není Seegert.“

Tak rostla mladého choralisty láska k hudbě. Každé volné chvíle v klášteře užil buď ke čtení knih nebo k přepisování not a ke hraní. (...)

(......)