Alois Jirásek

F.L.VĚK: 1. DÍL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII
PANÍ BUTTEAUOVÁ ŽENICHY CHYSTÁ

Věková, milujíc nadevše svého Františka, důvěřovala mu zcela, a proto nechtěla ani všemu věřit a také nevěřila, co o něm zaslechla. Proto mu také do Prahy ani všechno nepsala, jsouc přesvědčena, že toho, co napsala, bude míti František dost. Než tentokráte se v synovi mýlila. List sice nadarmo nenapsala, neboť to způsobil, že František si počal opět bedlivěji hleděti studia. Ale aby zanechal dosavadní společnosti a dosavadních spolků, toho matčina slova nedokázala.

Mladému filosofovi také nebylo možná, aby všechny ty svazky jemu tak milé naráz zpřetínal. K Thámovi přilnul upřímným přátelstvím a na divadlo hleděl jinak nežli doma i přemnozí, ba většina tu v Praze.

A s Butteauovými… Jak by těch mohl nechati! Pauly! Ovšem kdyby tak doma, zvláště otec, viděli, jak často do té ,,komediantské“ rodiny chodí, jak ho vítají jako starého známého a přítele, a ne jako domácího učitele, jak s ním paní Butteauová jako matka laskavě jedná, jak se Lotka k němu má, strnuli by.

Mladý Věk tomu jednání nerozuměl. Vykládal si je přátelskou náklonností, kterou si u Butteauových získal. Nemýlil se sice zcela, ale neuhodl, že v tom také něco jiného.

Lotka nesmlčela úplně tajemství onoho večera, kdy se vracela s mladým filosofem sama z představení Dona Juana. Svěřilať se s tím matce, smějíc se a žertujíc o tom svém smělém a nesmělém rytíři. Ale paní Butteauová nepřijala té noviny jako čiperný žert, nýbrž zamyslila se nad ní a uvažovala o ní čím dále tím vážněji, i pozorovala. První, co učinila, bylo, že nařídila Lotce, aby pana Věka nikterak neškádlila, aby žádnému nic neříkala, ani děvčatům, a aby se k Paulinu učiteli měla zase laskavě.

„Člověk neví,“ řekla na konec těchto svých rozkazů, zamyšleně před se do prázdna se zahleděvši.

Lotka, ač tušila a chápala, ptala se přece na vysvětlenou, a maminka sedla na lep.

„Což nevidíš, hloupá, že tě má rád? Však to již je také jinak vidět, nejen z toho, že chtěl na tobě hubičku –“

Myslila na všecko Věkovo chování, i to, že tak rád a často k nim chodí. A paní Butteauová dodala:

„Kdoví – mohlo by to být jednou dobré. Přece by bylo lepší pro tebe, kdybys byla –“

„Paní Věkovou, hahaha!“ smála se Lotka veselým, rozpustilým smíchem. Matka však zcela vážně dodala: „Paní justiciárovou nebo paní radovou.“

Paní Butteauová pak na tuto záležitost více myslila nežli dcera, ano pak i s mužem o tom rozmlouvala a došla i jeho souhlasu, třebaže oba donedávna s jistotou očekávali, jaké štěstí Lotka udělá u divadla, když měli o ní veliké mínění, o jejím umění a nadání. Ale čím dále tím více byli nespokojeni se správou divadelní, s „intrikami“ tam panujícími, pro kterou Lotka nikterak nemohla kupředu. Tak tvrdili. Pořád jí v divadle přidělovali jen malé úložky a musila také ve sboru vypomáhati. Plat za to vše nebyl valný. Oba, otec i matka, byli přesvědčeni, že se děje Lotce veliká křivda, a zvláště pan Butteau byl rozhorlen a uvedl pokaždé za takovýchto hovorů, že děd (...)

(......)