Alois Jirásek

F.L.VĚK: 1. DÍL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI
F. VĚK SE VRÁTÍ DO SVÉHO DOMOVA

Asi za čtrnácte dní poté kráčel F. Věk zase venkovskou silnicí, ale ne z Krče do Prahy, nýbrž tou, jež vedla do Dobrušky. Bylo za nevlídného dne říjnového. Nebe všecko zataženo a sychravý vítr vál krajinou. Maje hřebíčkový kabát dosti ošumělý až ke krku zapjatý, malý tlumok přes rameno zavěšený, ve střevících hrubě sešlých a sešlapaných, blížil se s holí v ruce k rodnému městu. Bylo odpoledne a ještě dosti světlo. Mladý filosof kráčel zvolna, téměř jen co noha nohu minula. Nepospíchal. Nehnalať ho touha, nebyl radostně rozechvěn jako vždycky, když ještě v benediktinském klášteře meškávaje, domů na vakace chodil.

Nepospíchal, ano váhal, a když viděl, že by do Dobrušky, kterou měl před sebou, došel za denního světla, uchýlil se z cesty do nedalekého lesíka a tam usedl na pokraji. Z lesa nesl se táhlý šumot, a suché listí starého dubu, pod nímž usedl do odkvetlého brunátného vřesu, hlasně mu nad hlavou harašilo. Věk, přepadlý v tváři, hleděl vážně, zamyšleně k rodnému městu.

Byl by se nikdy nenadál, že se takto vrátí, že se bude štítit za božího dne do rodného domu vkročit a že bude čekat, až se setmí, aby ho nikdo neviděl a nepoznal. Takto se vrací ze studií k prahu otcovského domu!

Jak ho přijmou? A což nepřijmou-li ho, nedá-li se přísný otec usmířit a zapudí-li ho, co pak? Nyní jen na domov, na otce, hlavně však na matku myslil.

Z počátku své cesty byl však v duchu pořád ještě v Praze. S těžkým srdcem z ní vycházel, tajně, aby nikdo nevěděl, s nikým se nerozloučiv. Dala mu sice poslední dobou tolik hořkostí, a přece dlouho stál na místě, odkudž ji mohl naposled vidět, a dlouho hleděl na stínové obrysy královského města mlhou pronikající.

Nikdo ho nevyprovázel; a on také nechtěl, aby se tak stalo. Thám by byl přišel, ale Věk si toho nepřál, ač se na něj nehněval. Nemohl, ba pohnut se s ním rozešel. Lotka skutečně tentokráte nemlčela. Nejprve matce pověděla, ta otci, a od toho se to Thám dověděl. Ten pak chtěl to říci Paule, ale ta měla tu podivnou zprávu již od Betyny. Paula byla velmi zaražena, litovala svého mladého učitele; bylať mu přátelsky nakloněna. Paní Butteauovou novina ta netěšila a nechtěla jí zpočátku ani uvěřiti.

Ale pan Věk z výletu zmizel a nepřišel příštího dne, ani pozejtří. Vůbec nepřicházel. Tu se pak dověděla, že vůbec nepřijde a že pan Věk jí vzkazuje upřímné a srdečné díky za její a veškeré rodiny laskavost. Thám přišel s tímto vzkazem. Bylť u Věka. Nemoha se dočekati, sám si k němu došel. Jen Paula o tom věděla. Věk se zarazil, když viděl vstupovati svého přítele, rádce a – soka.

Thám přišel vážný, ano pohnutý. Ptal se mladého přítele, hněvá-li se, a vyřizoval, jak je Paula dojata a že jej, svého učitele, prosí, aby jí věnoval své přátelství. To hnulo chladem a upjatostí, do kterých se mladý Věk nutil. Podal Thámovi ruku a ten ho objal. Když však Thám jen nadhodil, že u Butteauových se po něm, po Věkovi, shánějí a že o něm často rozprávějí, zasmušil se Věk (...)

(......)