Alois Jirásek

F.L.VĚK: 1. DÍL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII
DOMA

Co František doma meškal, Věková nápadně rychle se zotavovala. Zanedlouho vstala a počala světnicí přecházeti, nebo si někdy sedla na židli u stolu k oknu, když jím proudily jasné paprsky podzimního slunce. František jí také byl nejmilejším opatrovníkem. Sedal u jejího lože, posluhoval jí, vedl ji, když vstala, vystlal židli peřinkami, když si usedla k oknu na sluníčko. Všecky tyto úsluhy měl za svou povinnost; ale bylo mu také při nich nejvolněji. Rozprávěl s matkou, čítal jí z modlitebních knížek nebo kratochvilnou historii, kterou kdysi byl z Prahy poslal kmotříčkovi a kterou si nyní od něho vypůjčil.

V té tiché světnici u matky bylo mu, když otec venku nebo v krámě meškal, nejvolněji. Cítil blaho mateřské lásky, jež byla mu jako balšámem do truchlivého srdce jeho. Viděl ji v každém jejím slově i ve vší její šetrnosti. Toho, co se stalo, ani slovem se nedotkla. Neptala se ho na poslední doby, na jeho poměry, jako by dobře věděla, že to rána dosud nezacelená.

S otcem bylo jinak. Ten zůstával první čas takým, jakým byl, když se František vrátil z Prahy. První dny dělal, jako by syna ani neviděl. Chodil kolem, nepromluvil, na pozdravení ani neodpověděl, jako by ho neslyšel. Františkovi bylo při něm úzko, nevolno, a živě cítil hluboké to pokořování.

Někdy až v nitru svém vzkypěl, zvláště když otec jako mimochodem prohodil kousavě něco o Praze, o daremné čeládce, o komediantech – tu se sotva opanoval, aby se neozval. Než úzkostný výraz matčiny tváře, její prosebný, smutný pohled ztišil pokaždé vybuchlý plamen. Posléze přece došlo na kmotříčkova slova, že to půjde, že se ten „hlaváč paličatá“ poddá.

Nestalo se ovšem bez pomoci Věkové. Zpočátku jako by nadarmo mluvila, když s mužem osaměvši ho prosila, aby nebyl na Františka tak tvrdý, že je už dost vytrestán a že to není přece žádný klouček. Než ponenáhlu starý Věk změkl přece. Nejprve poděkoval, když dal František „dobré jitro“ nebo „dobrý večer“; pak už také odpověděl, když se František na něco zeptal, a posléze sám promluvil, to jest to neb ono mu nařídil, aby dohlédl sem tam v domácnosti nebo aby to neb ono zapsal, účty přehlédl, psaní napsal.

Po všechen tento čas František mezi lidi ani nevyšel. Byl ustavičně buď u matky, nebo ve světničce. Tam také pokaždé uskočil první dni, když nějaký zvědavec ze sousedství k nim přišel, aby za různými záminkami ho uviděl a se přesvědčil, jak vlastně je s tím Věkovým zkaženým studentem. Vědělť, jak divně na něj každý hledí a že se divné řeči o něm roznesly. Jen před jedinou návštěvou neutíkal, aniž se skrýval; to když přišel kmotříček, chori et scholarum rector. To byly nejpěknější chvilky, když bodrý Havránek u nich za stůl sedl a se rozhovořil a otce přitom nebylo, nebo s ním jako by dusivý mrak se nad ně všechny vznesl.

Kmotříček zval Františka pokaždé srdečně, aby k nim přišel, že si zahrají. Pozvání bylo upřímné i lákavé, než František první dny nešel. Styděl se. Jediné, kam si vyběhl, bylo ke starému Žalmanovi. (...)

(......)