Alois Jirásek

F.L.VĚK: 1. DÍL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII
F. VĚK SE STANE KUPCEM

Věková začala s mužem o Františkově záležitosti zvolna a polehoučku. Než Věk jí její diplomatické jednání zmařil rázem. Když podruhé o synovi začala, mlčky ji chvíli poslouchal, maje svou bledou, přižloutlou tvář vážného, přísného výrazu do okna obrácenu, pojednou se však otočil a zkrátka řekl:

„Snad si nemyslíte, panímámo, že nevím, kam bijete? Frantík zůstane doma a dost.“

Jala se mu to rozmlouvat, ale nedal jí ani domluviti řka: ,,Šel-li by do semináře? To nepůjde. A jinak já zas nechci. Aby zase přišel do čisté společnosti, aby hrál komedii, aby šumařil? aby se válel po hospodách s komedianty a měl divné spolky s poběhlicemi, s komediantkami! Už tím napáchl. Jsem rád, že to tak dopadlo, že v tom bahně nezůstal celý. A zase ho tam pouštět?“

Věková snažila se syna omluviti, že je teď už rozumnější, že ho to dosti přehnalo.

„Přehnalo! A myslíte-li, že by ho ta čistá chasa nesvedla, že by obstál, až by taková ochechule vystrojená a namalovaná začala ho zase lákat?

Ne, ne. Či chcete, aby se vaše dítě zkazilo na těle a na duchu? A pak já – já jsem vosk? Chromnu, nejde to, sám už všechno nezastanu. Udřel jsem se, a pro koho? Pro děti a nejvíce pro něj. A teď bych nezasluhoval, aby také on něco pro mne udělal?“

To byla ostrá slova a také vydala, protože v nich bylo mnoho pravdy. Věková to uznávala. O tom divadle nejvíce. Toho se bála nadevšecko. Ale Františka jí bylo náramně líto. Byl, jako by do něho udeřilo, když mu oznámila vůli otcovu.

Odvolání žádného nebylo. Matka nadarmo se ještě jednou pokusila, obměkčena jsouc zármutkem synovým, aby pantáta vůli svou změnil alespoň potud, aby dal Františka jinam studovati filosofii. Na toto si otec zavolal Františka a přímo a zkrátka mu řekl:

„Chceš být knězem?“

Když syn odvětil, že k tomu necítí žádné chuti a nemá k tomu povolání, tu mu Věk, zasvítiv očima, vskočil do řeči a řekl:

„A k divadlu, to ano? Nikam nepůjdeš, doma zůstaneš!“ Bylo rozhodnuto.

F. Věk zůstal při kupectví. Bylo mu podobně, jako když z Prahy odcházel, když se mu zmařil první jeho sen. Nyní přišel o druhý. Již neměl nic. Naděje na studie, na hudební život ho usmiřovaly s tím, co ho potkalo. Teď neměl ani té. Chtěl býti hudebníkem, skladatelem, teď měl vážky v rukou a kroutil kornouty.

První čas byl jako bez ducha. Nic ho netěšilo, ničeho si nevšímal, na nic nedbal. Ani do školy ke kmotříčkovi po nějaký čas nechodil. Nemohl se na housle pro lítost ani podívati. Matka ho chlácholila, těšila, ale neutěšila. Jen toho dosáhla, že později, když viděl její starost a zármutek, tvářil se před ní klidnějším, když ne veselejším. K otci však pociťoval odpor.

Hnětlo jej jeho umíněné jednání, jak je nazýval, mrzelo ho, jak o divadle a hudbě mluvil, popuzovalo ho, jak ho střehl, jako by byl nějaký zločinec. Věk musil vědět o každém jeho kroku, jako by myslil, že chce František prchnouti.

Ten na to také opravdu pomýšlel, a to když prázdniny minuly, když studenti se počali do (...)

(......)